JIHNEM

December 23, 2019

23.12

 

Konečně místo s vláhou od Mekongu. Navíc jen pár desítek kilometrů jižně, při moři a s plejádou vil. Dřív, když se tady tomu ještě říkalo Kočinčína, těžilo pobřežní město Vúng Táu z tanečního průmyslu. Netuším, jestli je tím myšlenej tradiční lví tanec s vějířkem před obličejem nebo vějířkem z roztaženejch nohou, ale jistý zůstává, že uvolněnou atmosféru mělo město i během války. To se pak totiž stalo oblíbenou destinací pro tzv. R&R opušťáky, tedy rekreaci a odpočinek vojáků. A tenhle relaxační potenciál zůstal městu dodnes, bez ohledu na to, že už netěží z tance, ale ropy a zemního plynu. Ikdyž, ne každý město vás přivítá discem v kostele pána Ježíše Krista.

 

 

K dobru jihu se taky připočítává bezpečná jízda, která nahrazuje kuriozitu manéže na severu. Každý se tu může svobodně rozhodnout, že bude dodržovat bezpečný rozestupy a nezúčastní se závodu na dráze s překážkami. Ubylo řidičů, co do vozovky spouští mikrovlny. Ubylo potenciálně uvolněných stromků, přivázaných za pasy řidičů tkaničkou na mašličku. Ubylo třímetrových tyčí ve zpocených dlaní a kabelů, šlehající vzduchem jak dopravní biče. Místo toho přibylo jásání nad přejížděním z pruhu do pruhu a dvou zbytečných zastávek k temnýmu jezeru a bezejmennýmu chrámu. Do ruky pivo a hůl, do bloku zápis, že zmínku o nich můžu ale s klidem vynechat...

 

 

Při severním vjezdu do města Vúng Tau stojí přístav a trh. Na trhu, mísící vůně rybích vnitřností a bylin, čumím na drůbež. Chci totiž uvěřit, že to v kleci je oblastní plemeno Kočinčíny, zvaný kočinka, o kterým web slepičář.cz tvrdí, že je na pokraji vymření. Jenže, jakožto nejtěžší a největší slípka ten kohout prostě nevypadá. A to ani přes slzy, který mi do očí vhání nedýchatelný odér, že by to uhasilo svíčku. Nechávám proto Honzu, ať si do bezvědomí fotí porcování ryb, a sama se vydávám na start, kde to ještě jakž takž voní kytkama. Jedla bych bagetu a nechala na pokoji rozdat karty, jenže...

 

 

Musíme stihnout ptačí pohled na město. Francouzský maják na kopci - stále plně v provozu - nabízí podívanou na nečekaně rozlehlý město. Uznávám, že tohle je lepší než plánovaná návštěva muzea velryb.

 

 

Ubytování v apartmánu s výhledem na moře se nekoná. Balkon nám halí tlustá vrstva holubího trusu za zaseknutými dveřmi. Voláme proto slečnu z recepce a čekáme, že až spatří náš výraz, uvolní nejen kličku, ale třeba i lepší pokoj. Jenže, slečna má pokoj maximálně sváteční, a to v duši. Nereaguje ani na můj významný pohled, přibitý k černým vlasům na posteli, který kdybych ukoulela, bylo by z nich menší Pluto.

 

 

Všechno ale stranou, přichází záhada domu č.30. Milla naked Pub, pracně vyhledaná restaurace s terasou, zmizela. Kroužíme ulicí zepředu dozadu, prosíme o pomoc kolemjdoucí, vrátný i cizince a odmítáme přijmout fakt, že č.30 je ta díra v zemi mezi čísly 29. a 31. Já pak zase odmítám vejít do jedný z rybích restaurací, takže končíme v podivným podniku se dvěma mafiánskými Rusy. K salátu se zálivkou tisíce ostrovů musíme poslouchat Scorpions a za spokojenýho podupávání nás rusové dusí v kouři z cigaret. Ještě štěstí, že tahle zatím nebyla štědrovečerní.

 

Zabijem švába a jde se spát.

 

 

24.12

 

 

Na vientamský Vánoce jíme zásadně jen pizzu. Ale to až pozdějš, v Saigonu, teď na kopec za Ježíšem.

 

Dostat se útlým trupem sochy Krista až do jeho paží je celkem výzva. Nicméně, celá pocuchaná nakonec vylejzám v jeho široce rozevřený náruči a z předloktí shlížím na tohle fakt hezký město. Skoro, zdá se mi, to ani nevypadá jako typickej Vietnam.

 

 

Cestu z Vung Tau si pochopitelně užíváme. Držíme se nížin a četných toků. Zastavujeme pod mosty, protože na ty je Honza podivně fixovanej, sledujeme výlov pneumatik, solný jezera, nakládku klád... prostě děláme vše pro to, aby bylo Saigonu co nejmíň, tj, maximálně do půllitru.

 

 

Ten si dáváme povinně v jednom z tematických podniků Cong, oblepených propagandistickými plakáty a s personálem v uniformách komunistickýho odboje. Už nikam nespěcháme a dokonce dochází i k usmíření s personálem půjčovny. Vánoční náladu pak stvrzuju převlečením do svátečního, tj. trička, co na sobě budu mít teprv potřetí.

 

Honza vyráží vybrat peníze a já mám dost času na rozmyšlení toho nejdůležitějšího. Mám si dát zas tu salámovou?

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload