CHYTRÝ SANDÁLE

December 21, 2019

22.12

 

Význam oblasti Cu Chi leží pěkně pod povrchem. Na vzdálenost puťáku mezi Prahou a Prčicema tu totiž jednotky Viet Congu vyhloubily pozoruhodnou síť podzemních tunelů. A že se do toho uměli fakt obout, to nedokazuje jen jejich rozsah, nýbž i průvodce s prstem na vlastních sandálech. "Nemáš předek, nemáš zadek", hlásí vnuk jednoho z bojovníků za vlast a stopami v blátě dokazuje, že vietnamský sandál nezná dopředu ani dozadu. Nejde ho tudíž se stoprocentní jistotou pronásledovat, dodává pro nás pomalejší. Že na to šli Vietnamci mazaně, demonstruje i dál. Uprostřed pralesa se sandálový muž sehne, zpod spadanýho listí zdvihne poklop a v obdobným duchu "nemáš zadek, nemáš předek" zajede do díry. Předtím si pohladí fiktivní pupek a pro nás pomalejší raději dodá, že do škvíry se macatý Američani nevešli. Nenápadně za sebou zaklopí víko a zmizí v podzemí. Pro jistotu zkontroluju, jestli se mladý pár Američanů cítí dotčen, ale Vietnamec se za vteřinu zase vydírá z jinýho otvoru. Jeho výzva "zalezte" tu mívala význam přežití.

 

Postupně do díry skočí skoro celá turistická četa, a to včetně Honzi a jeho fóbie ze sesuvu půdy. Uvnitř tunelu je přírodní ventilace a každý musí jít v předklonu starýho člověka. První úroveň tunelů není příliš hluboko pod povrchem, takže kdyby se někdo rozhodl napřímit, prorazí hlínu a na čelo mu dopadne slunce.

 

 

Průvodce nás samozřejmě nepřestává zásobovat šťavnatými informacemi o tom, že úspěšný guerillový odboj měl tady v Cu Chi za hlavní cíl zpomalit postup nepřátelských vojsk. Oblíbeným způsobem takovýho zpomalení byla tvorba bambusových pastí, jejichž účel pochopíme i my pomalejší. Pod falešnou zemí číhá díra plná bambusových hrotů obalených ve vietnamských výkalech. Infikovaný bodný rány byly podle sandála "effective", protože pomoc zraněnýmu zaměstnala další dva až čtyři lidi. V širším měřítku tak byli zalezlí Vietnamci - odolní proti bombardování na povrchu - schopný zpomalit Američany natolik, že skoro nestačili tisknout dolary.

 

V závěrečným úseku dostaneme poslední šanci projít tunelem na šířku sevřených paží a na vzdálenost 600m. Z pohybu na kačátko dostávám v půlce cesty křeč. Přesto se snažím uklidnit dýchavičnýho Honzu za sebou, který se v odvzdušněným tunelu pomalu loučí se zemí. A vůbec, kluci z odboje si to uměli udělat hezký i tady pod zemí. Na různých rozcestích se totiž mohl člověk rozhodnout, jestli pude doleva - zapadne do zatopený nádrže a pomalu utone, nebo doprava - zajde pokecat s ostatníma do obýváku.

 

 

Na úplný konec ochutnáme pokrm místních válečníků, tj. tapioku, která připomíná pocukrovanou bramboru. Rozloučíme se s Německým inženýrem větrných elektráren, který nás doprovodí na parkoviště a za "nejpomalejšího" člena nakonec vyhlásím toho, kdo už podruhý nechal motorku s klíčem v zapalování.

 

 

Nad zemí je prostě líp. Pokračujeme objížďkami k městu Táy Ninh a nijak nespěcháme. Postupně přejíždíme nějaký ty kopce, buvoly - ty ne doslova, a pole. Mladý Vietnamec, živnostník v oblasti airbnb, nám předává klíče k domu pro vícečlennou rodinu a na večeři nám doporučuje místní podnik, který má na google maps jen tři lokální ohodnocení. Odvážně se rozhodneme přijmout jeho radu.

 

 

Restaurace je v zapadlý čtvrti a nápis má vyvedený ve fontu, na který mají podle mě vietnamský bistra speciální patent. V průchodu stojí klasická vitrína s vepřovými koleny a bůčkem. Za vitrínou pak vykukuje malá babča v kytičkovaným pyžamu, která jednou rukou seká kosti a druhou nakládá do hlubokýho talíře listí. Stojíme už tak blízko vchodu, že nám slušnost nedovolí cuknout. A jako obvykle, když ani jeden z nás nechce nést zodpovědnost za finální slovo, si přehazujeme bramboru. Honza: "Chceš jít dovnitř?" Já: "No, nevím. Ty chceš jít dovnitř?" Honza: "No, tak můžeme to zkusit"." Já: "Tak dobře." Honza: "Nebo ty nechceš jít dovnitř?" Já: "No, tak můžeme to zkusit." No, a na koho to teda nakonec bude, až jeden z nás dostane na motorce průjem?

 

Jakmile překročíme práh, celý Ut Thien okamžitě ztichne, jako by všichni do jednoho předpokládali, že lidi jako my si tu budou chtít objednat hranolky. Na znamení, že patříme do party, vybíráme poctivý porce od všeho, co má slušný obrázek.

 

 

Takhle, to listí, co vytrhali u chodníku nemá chuť. Ale když si do závitku z rýžový placky člověk smotne plátek hovězího, pár klíčků, naloženou ředkev i s mrkví a celý to na chvíli utopí v zálivce, dá se toho sníst aspoň půlka.

 

A k radosti nás obou nakonec nemusíme řešit ani to, kdo tuhle návštěvu rozhodl.

 

 

 

23.12

 

 

Dobrej důvod, proč zabloudit do města Tháy Ninh, je spatřit svatostánek ojedinělýho synkretickýho náboženství Cao Dai. Pantheon jeho oficiálních svatých se dá totiž uvodit asi takhle: "Sejde se Johanka z Arku, čínský nacionalista Sun Yat-sen, třetí prezident USA Thomas Jefferson, vietnamský vzdělanec Nguyen Binh Khiem, Shakespeare, Lenin a romanopisec Victor Hugo. Hugo, Sun Yat-sen a Nguyen sepíšou tzv. Třetí amnestii, tj. alianční smlouvu o doposud nepředstavitelným spojení člověka a Boha, která sjednotí všechna náboženství světa." A pak, punch line...

 

"Na hodině teologie sedí v první lavici křesťan, v druhý muslim, vedle sebe pak buddhista, hinduista i šintoista, někde vzadu sithista (ateista zase chybí), a společně se shodnou maximálně na tom, že (přes výbušný námitky muslima), Bůh je svědek všeho a má mít oko. Anebo, jak při skloňování slovesa vidět říkávala naše ruská učitelka španělštiny:

 

"ON ŤA VIDÍ!"

 

 

Při pohledu zvenku vypadá chrám víceméně křesťansky a západně. Od schodů ke vchodu se plazí barevný koberečky s třásněma a po vstupu se člověk ocitá tváří V tvář obrazu s humanistickou trojicí Hugo, Sun, Nguyen. Uvnitř je to pak už celkem jízda. Chrám se podobá porcelánovýmu domečku na hraní, který ovšem není na hraní. Sloupy má přezdobený jak perníčky po třítýdenní karanténě, vzadu trůní oltář s disco koulí, po sloupech se vinou východní draci a nad oltářem visí kříže i svatý. Všude je růžová, modrá, žlutá, sem tam kytičky a abstraktní geometrická dlažba. Vitríny, balkon, divný spletence hadů na stropě, větráky...

 

A do toho překvapivě čistý yin&yang, černo-bílý cao-daisti.

 

 

Ani v otázce posmrtnýho života se cao-daisti rozhodli nezjednodušovat. Rozpracovali rovnou 36 úrovní nebe a 10 řádů pekel, tedy slušně diferenciovaný systém pro konečný skóre člověka. Mě zajímá jediný. Jak se vyhodnotí to, když vám někdo daruje neforemný pytel sušených obilných placek, vy ho třicet minut vozíte pod paží, protože v motorce není místo, ale nakonec ho napůl podrcený vnutíte cizí osobě?

 

Loučíme se s perníkovou chaloupkou, opicema a kalhotama s bundou, který jsme si museli navléct přes letní kraťáky. Před sebou máme minimálně 4h jízdy po hnusný dálnici, a když to dobře dopadne, doprdíme to až na úplný jih. Když špatně, skončíme v nějakým městě po cestě. Takže...

 

 

Po dvaceti minutách mazlení se s výhledem na buvoly se musíme napojit na dálnici v oparu. Propadáme se rázem na sedmou pozici pekla, která trvá přibližně 3 hodiny, během nichž nepadne jediný slovo, natož naše oblíbená cestovní písnička. Na jednom z posledních odpočívadel se jako správný trenér pokusím Honzu naposledy povzbudit k tomu, ať protivníka dorazí, ale je out. Přes ramena mu tak házím pomyslný ručníček a odbočujeme z ringu.

 

 

K resortu přímo u hlavní silnice zabočíme tak, aby se dalo z motorky padnout přímo do restaurace. V prázdným lokále objednáváme dvě koly s ledem a oba unaveně najedeme na standartní očistu rukou, obličeje a paží. Po pěti minutách mám před sebou věž černých ubrousků, po deseti minutách hromadu čínskýho jídla a po patnácti jsme oba spokojeně nacpaný až po špunt. Začíná být líp. A ještě štěstí, že srub má jak sprchu, tak vanu. Nemusím totiž hrát kámen-nůžky-papír, v nichž mě znevýhodňuje moje obsedantní záliba v papíře.

 

Zbytek večera trávíme jak na dovolený.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload