Z-DUŠE-NÉ

December 20, 2019

Není nad to vykročit levou novou. Ideálně pak ve dvě hodiny ráno, trochu nacamraný vodkou a do města jako je Saigon. To pak totiž bystrost povolí jak guma na gatích a jeden se nechá odvést k neosvětelenýmu parkovišti. Najednou sedí v cizím autě, snaží se v hromadě peněz najít drobný pro otevření brány a nemyslet na možnost přepadení. Místní taxikář je ale naštěstí klasik - z ruličky peněz nám "pomůže" vytáhnout i tisícovku a potom nás požádá, ať si jeden z nás přestoupí do jiného vozu. Ehm. Oba sedíme v docela jiným taxi a ... nebo vlastně ne!

 

Na půli cesty se otáčíme a takhle nad ránem si pořizujeme letištního policajta. Otrávený mužík, jehož pojetí spravedlnosti má hodně vysoko vyhrnutý rukávy, nás následuje jen neochotně. A tak je jediný štěstí, že jak je Honza ukřivděnej, tak je nasranej. Dští síru a zlodějíček se po marném vykrucování odebírá překontrolovat situaci. Když mi pak do ruky vtiskne naši tisícovku, imitace zákona ani nezívne a jen se odšourá zpět k ceduli Welcome to Ho Chi Minh City. A my? Nastupujeme k taxikáři, který na nás mezitím "ochotně" počkal.

 

Dvě mizerný stovky, který nám pak při placení z peněz zbydou, stačí tak akorát na to, abychom si za ně zítra koupili kompenzační kafe. Teda, bejt principiální je fakt fuška.

 

 

Pravá noha i druhej den těsně zaostává za tou levou. V šest hodin ráno nás budí americký koledy a my se pěšky vydáváme k půjčovně motorek. Výlet přes celý district sestává ze zastávky v nudlárně Phó Binh, utajený zašívárně Viet Congu, ve který se kdysi plánoval útok na americkou základnu. A hledání střechy, ze který v květnu 1975 naskakovali do helikoptéry agenti CIA, když Saigon definitivně padl. Nebo, když byl Saigon osvobozen, jak tvrdí druhá strana. Město smrdí, troubí, všechny domy jsou jen šedý beton, v nudlárně je prázdno a střecha jedna jak druhá. Pomalý přemisťování, který nás tak začne otravovat nejen metaforicky, končí návštěvou pouliční půjčovny motorek, která vykazuje všechny znaky vítěznýho komunismu. Namísto slušný, pohodlný, čistý a vybavený motorky si z omezenýho výběru odvážíme stroj, který prostě jede. Mřížka na sedáku se mi přitom neustále zařezává do stehen a při tankování zjišťujeme, že stroj nereflektuje skutečný stav nádrže. Tachometr pak na červený trvá na tom, že jedeme 60km/h a když cvičně rozsvítíme, nestane se vůbec nic. Ještě, že nemáme stěrače. Nestíraly by.

 

Za uhájený peníze ze včerejška si dávám to kafe a chvilku se konejšíme myšlenkou, že aspoň brzdíme.

 

 

Nádržka s naší trpělivostí ale přece jenom cmrndá přes okraj. Vracíme se proto k půjčovně a mladému mechanikovi na všech prstech ruky vypočítáváme naše problémy. Mladík přesto neshledává pro vrácení peněz žádný důvod a trvá na tom, že "its normal" a tohle jsou kosmetický vady. Když zkusíme pohrozit policií, z garáže vyleze seschlá bordel mamá celýho tohodle podniku a začne s hysterií přelívat truhlíky s trávou. Přes naše naléhání, že jim zaplatíme klidně celý půlden, se mamá ještě víc rozčilí, odhodí konvičku a odejde do domu za mým pasem, který tam v sejfu drží jako rukojmí. A tak to máme zase jednou podělaným navrch. Poraženě stahuju kraťasy, aby se mi mřížka na motorce zařezávala do stehen co nejmíň, a vyrážíme do koloniálně šarmantní vily Ho Chi Minh City museum, následovaný komunisticky ohavnou betonovou krychlí War Remmanants Museum. A netroubíme, protože to naše motorka taky neumí.

 

U výdeje lístku nás oblsouží Vietnamec z Prahy 9, prý Hloubětín. Obhlídka prvního muzea je čistě architektonická. Terasa, rozšafný schodiště, francouzský okna, sloupy, atp...

 

 

... zatímco u druhýho muzea, s velkou bílou holubicí na čelní fasádě, se usadíme na patníku a ucucneme dva Saigony. Je už pokročilý odpoledne a tohle město zatím stojí za prd. Když ale nakonec vejdeme do budovy se třemi party válečných fotografií, které mapují vývoj 20let dlouhý vietnamský války, agonie rychle mizí. Nechci hrát na city, ale takovej válečnej fotograf Kyoichi Sawada nebo Henri Huet, jehož slavná série zdravotníka, který navzdory krvácejícímu oku začal ošetřovat jinýho zraněnýho, mi dovedla zacloumat bradičkou.

 

Muzeum se pak mimo jiný věnuje i nechvalně známýmu kortizolovýmu poprašku s názvem Agent Orange, kterým Američani kropili půdu, resp. trávili lidskou kůži. Nebo přestavuje Tiger cages, tj. vyšší rakve z ostatnýho drátu, do kterých se zavírali nebožáci klidně i na celý roky. A přestože to vyzní blbě, v muzeu se mi líbí a do města vůbec nechci. Nechci, ale musíme ještě na poštu, takže...

 

 

... u katedrály Notre Dame stojí pošta jak barák. Za střízlivého dohledu strýčka Ho, pod velkou klenutou střechou, pošleme několik pozdravů. Zasalutujeme panence Marii před svatostánkem v rekonstrukci a vyrazíme na brzkou večeři. Na terase restaurace, kde se tlačíme mezi samými cizinci v kraťasech, sice závan novýho města nasát nejde, ale zato učiníme odhalení.

 

Objevíme existenci vietnamskýho špeku.

 

 

 

 

 

 

,

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload