JUST KUNDASANG

August 4, 2019

Pokud pominu zálibu bornejských Malajců v zeleninových a ovocných pomnících, je cesta směrem a kolem města Kundasang jen o hoře. Čtyřtisícový matroně Mt. Kota Kinabalu, jejíž vrchol povětšinou halí vrstva pěny jak na cappucinu. A přesně v tomhle defaultním nastavení, tj. s diskem kolem vrcholu, ji zastihneme při naší první zastávce. Brzdíme u vyprahlýho svahu s ohořelými listy banánovníku a pozorujeme místo, kde podle Malajců existuje (Ki)  duše mrtvých (nabalu). Odtud pak pokračujeme dál k městu Nabalu s prvním, ananasovým pomníkem. A jsme jen pár kilometrů před konečným cílem, když se do hory začne pomalu opírat vítr. Počkáme proto, než vítr hoře odnese čapku a usazení v altánu zjišťujeme, že máme taky nový defaultní nastavení. Žabky do sprchy a jistou špínu na klice.

 

Co bych ale mohla čekat od města s dvěma pomníky zelí a názvem Kundasang?

 

 

Před kruháčem s hlávkou pekingskýho zelí teda odbočujeme doleva k našemu špinavýmu bungalovu, kde si omeju obličej v ucpaným umyvadle a rázně za sebou přibouchnu dveře... nohou. Okamžitě vyrážíme do centra, aby se pozdvihl náš spirit. Jenže, dominantou náměstí Kundasang je KFC a druhý pomník salátu, na jehož listech si hrajou ošátkovaná děvčata a chlapci popíjí Pepsi. Scenérii zpracovávám zpoza jiný brukve, a to potom, co u kliniky Kundasang nějaké dítě vytrvale trénuje plíce a psychopatický muž fouká cigaretový kouř do klece se smutným papouškem. Město Kundasang tak člověka rychle naučí jednu věc - raději se nekoukat dovnitř, ale ven.

 

Protože dovnitř...

 

 

anebo ven?

 

 

Opouštíme místní plazu a vydáváme se k dalšímu bodu nemnohých kundasangských památek, kterým je Kundasang War memorial. Jedná se o celkově tři zanedbaný zahrady pro anglický, australský a bornejský oběti pochodu smrti z východního Sandakanu do nedalekýho Ranau, co vypadaj, jak kdyby všem zahradníkům naráz luplo v kříži. Polouschlý a povadlý kytky v truhlících nejsou zrovna tím nejdůstojnějším uctěním, ale vsadím salát, že kdyby mělo místní etnikum Dusanů (bornejských číňanů) namísto růží na starost zahradu plnou košťálů, byla by to docela jiná písnička.

 

Takhle stojí za zmínku jen terasa kontemplace s výhledem na horu, která jako tlustší dítě na houpačce opět přavažuje tématiku kundasangských pomníků. A tak túrujeme naši mašinu, abychom vyrazili do kopců a porozhlídli se po dalších padesáti úhlech hory.

 

 

Ano, viděli jsme to všechno. Pole, louky, lesy, plantáž, kopce, pláně.... a zítra nás čeká celodenní výlet do National Park Kota Kinabalu. Rozhodnu se nabrat síly dlouhým odpočinkem a zatlačit utopický představy o dobrý snídani, jenže můj spánek neustále narušuje ještěrka za televizí. Bezesná noc je tak paradoxně plná nočních děsů o tom, jak po mě rajduje gekon.

 

Když moji REM fázi s konečnou platností utne Honzův budík, budím se do deštivýho rána, s ještěrkou v nedohlednu a nemilou představou procházky po rozblácený džungli. Automatizovaným pohybem nazouvám žabky, udělám čaj, rozdám karty a prohraju.

 

 

Snídaně ale kupodivu překvapí. Zjišťujeme totiž, že je možný zkazit i smažený nudle se sójovkou. Dávám si tak jen další silný čaj Sabah a poněkud ztrnule vyčkáváme v pohaslým obřím sále, kde mladík připíná slavnostní stuhy na trámy pomocí sešívačky. A na to, jestli zapnou topení. Je tu zima, za okny liják jak naschvál a kdyby se tu zničeho nic začal v autíčku mezi opuštěnými stoly prohánět malý chlapec v lacláčích...

 

Přibližně do hodiny déšť ustane a my za občasnýho mrholení vyrazíme do deštnýho pralesa. O něm však dokážu básnit přibližně stejně sugestivně a dlouze jako o přírodě kolem hory. Takže za mě: klacky, mechy, tůně, bahno a tma. A za Honzu: lesní studánky, šuměním větru v korunách stromů, kapky rosy na kapradí, makroskopický svět na kmenech, vrásky kůr, tisíc odstínů listoví...

 

Jo, prostě ten typ lidí, co si cpe v lese kapsy šiškama a nejlepším trestem je pro ně zapamatovat si na sto zpěvů ptáků.

 

 

Nakonec dojdeme k mýtný bráně, kde končí prales a začíná výšlap na Mt Kota Kinabalu. Z balkonu mýtný věže nejdřív hledíme pod sebe - na lidi, co se vrací z výšlapu a pak nad sebe - do neprostupnýho mračna. Naše roztrpčení bezbolestně plaskne. Co je totiž gekon pod peřinou oproti 40.000 za to, že vyšlápneš vrchol, ale neuvidíš emblematický zub nejvyššího vrcholu? Kdybych byla zlá, stačilo by na vyčerpaný lidi, kteří z posledních sil šlapou cílový schody, křičet heslo Honzový mámy: "Zážitek nemusí bejt dobrej, hlavně, když je silnej!"

 

Skupinka lidí, co se právě vrací z vrcholu, skutečně nevypadá šťastně. Za všechny to shrne Američanka v pláštěnce, s kruhy pod očima a dvacetilitrovým batohem na hrbu, která svý stejně zubožený společnici klade na srdce, že: "never, ever, never fucking ever again". Předpokládám, že tohle byl asi jeden z těch silnej.

 

Zato náš poslední večer je po kundasangsku klidnej. V bungalovu mastíme karty a posloucháme lokální telenovelu, kterou bez okolků přerušuje živé vysílání modliteb z mešity. Na zítřek máme v plánu přejezd z tohoto zahradního města k nejsevernějšímu cípu Bornea, kde oba zestárneme o den, ale jen Honza o první den svýho 32.roku. A na to se musím vyspat gekon negekon.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload