DÁMA PLNÁ SENTIMENTU

July 1, 2019

Kyoto je dáma, na kterou se zamaštěnými osackými prsty nehrabe. Je důstojná, decentní a její půvab oslnil i americkýho sekretáře války, který ji během bombardování uchránil před zničením. Město tak po druhý světový zůstalo sice trochu pocuchaný, ale zato nerozpáraný. A vážený asi tak, jak si lidé váží míst s tisíciletou tradicí a mnoha tisíci chrámy. Teda, o něco málo víc, než tomu bude u města na pamlsky...

 

 

Když rychlovlak z Osaky spolyká všechny kilometry a vyklopí nás na kyotském perónu, vydáváme se rovnou k jedný z hlavních duchovních popstar. Fushimi Inari, "chrám" s koridorem z oranžových bran, který hlídaj lišky s klíči v tlamě. Tisíce bran se na sebe lepí v těsným závěsu a spouští stín na vydlážděnou cestu. Není tak divu, že se koridor hned na začátku ucpe lidmi, čekající na to, až jim ostatní turisti v žabkách vypadnou ze záběru. I já, o pár set bran dál, čekám a domýšlím. Pokud je brána při vzestupu bez vzkazů a při sestupu má nohy i trup potetovaný znaky kandži, musí to být proto, že má člověk stoupat s čistou hlavou a sestupovat s velkými pravdami. Roman tyčka ale úplně vedle...

 

 

Jak brzo zjišťuju, branky jsou většinou majetkem obchodních firem a živnostníků, kteří si do Inari přišli pro ochranný patronát svýho podnikání. Tajemný popisky tak nejsou žádný intelektuální vzkazy, ale jména podnikatelů, jejich firem a data zakoupení. To už mi nepřide tak super. Mám totiž desítky snímků ve stylu "foto u brány pana Akiro Masaruku, majitele obchodu se zdravotnickou obuví v Tottoru". A to není tyčka, to je vlastňák.

 

 

Honza si každopádně nepřestává pochvalovat barevnou komplementaritu černý a oranžový, která mi pomalu vypaluje oči. Zastavujeme se tak ještě v obchodě se saké a od muže, který si přízeň obchodní komory lišek nejspíš zasloužil, kupujeme příruční branku na doma. Muž nám trpělivě vysvětluje shintoistický pravidla - levý a pravý horní roh náleží neměnným znakům, na spodní plaňku se zapisuje přání či příslib a nohy náleží jménům a datu pořízení. Branka se pak na úplný konec uvede v platnost tím, že se nad ní pokřese jiskrami z fushimských kamenů. Zatímco tak obchodník škrtá kameny, mě napadá, jestli bych neměla každý ráno branku aktivovat tím, že jí protáhu aspoň ruku. Ale pak zjistím, že branka je vlastně ptačí bidlo pro odpočinek bohů, kteří se v shintoismu převtělují v ptáky, a tak spíš váhám, jestli není její umístění za zavřenými dveřmi od balkonu trochu hnusný...

 

 

Kyoto, první časný podvečer. Vystupujeme v centru, u jednoho z mostů přes klidnou řeku Kamu, která protíná město jako příznačnej pramen života. Centrum nočního života je právě tady, ale spíš než velkoměstskýmu ruchu se to podobá posezení na verandě domu, kde před malou chvílí usnuly malý děti. Lidi poklidně sedí na březích a když se začne šeřit, město skutečně pohasne. Správně naladěná na provinční vánek si tu připadám jak v eseji Džuničira Tanizakiho, jehož chvála stínům a šerosvitu panuje v ulicích města. Evropský metropole možná jedou na vysokotlaký sodíkový výbojky o světelný účinnosti 70-130lm/W, ale dlouhý stíny, co do spoře osvětlený ulice propouští papírový zástěny...  jsou prostě lepší.

 

 

A pak další den ráno, u řeky Kamo ještě větší klid...

 

 

Přejíždíme do oblasti Gion, prastarý čtvrťi a autentickýmu zázemí mladých maiko, učnic na profesní dráhu geish. Je relativně časně a kromě hrstky turistů se nám podaří zahlídnout několik teenage gejš, co nejspíš vyrazily na ranní lekci tance, hry na hudební nástroj nebo zpěvu. Plachý dívky, co sfoukly teprve 15 svíček, se nám vyhýbají. Jakmile ale pod plachtou zahlídnu ponožky na dřevěných vorech, vsadím na moment překvapení. Zachytím dvě mladinký maiko, možná na cestě na ranní ondulaci vždy perfektního účesu, ale rozhodně jako mizející úkaz.

 

Ohrožený druh  imperialistickýho Japonska.

 

 

Mínus několik století je v Kyotu znát i z toho, že ulice nehyzdí žádný reklamy, a to prosím ani na na Tchibo. Nulový vizuální smog, jen udržovaný domky, vyleštěný kola, bambusový háje a na 2000 duchovních míst. Po zastávce u prvního buddhistickýho komplexu Chion-in se tak raději domluvíme na mírný redukci. Do top ten všech zenových zahrad, chrámů a svatyň zařazuju nejdřív Shoren-in. Dům lomeno chrám se zahradou je ve stylu tendajský sekty japonskýho buddhismu. Pobývala a rozjímala v něm samotná královská rodina, přičemž architektonicky se jedná o tradiční stavení s otevřenými vzdušnými verandami a minimalistickým interiérem ze dřeva.

 

Předpokládám, že tu muselo vzniknout dost sentimentálních veršů na téma třepotajících se větviček, protože psací stůl s kalamářem u otevřenýho výhledu do zhenový zahrady u bambusovýho lesa...

 

 

Ve spirituálně meditativním duchu pokračujeme směrem k Philosopher´s Walk, inťoušský pěšince podél kanálu na severní straně města. Cesta tam je klidná víc jako Kamo a nepřekvapilo by mě, kdyby se tu za používání zvonku udělovaly trvdý pokuty. Cesta vede po rovince, lemují ji odkvetlý třešňový stromy a na lavičkách podél vody je povětšinou volno. Cestu moudrosti tak nejdřív projedeme až na osvícenej konec a směrem zpátky nacházíme poetický zákoutí s holuby a sýkorkami. Vedle nás usedne stoletý stařík s hůlkou. Než mi ale sentimentem začnou z očí cákat růžový slzy, dáváme raděj dva rychlý plechy...

 

 

Správná návštěva running sushi vypadá asi tak, že usednete k pásu a pokusíte se vyrovnat Japonci odvedle, který právě dohání talířek uzenýho lososa a přidává ho na věž třinácti dalších tácků. Jíme sice zběsile, ale přibližně v půlce jeho věže nám selže taktika. Poslední chod je totiž sushi s kachními prsy na majonéze a s cibulí, po jeho pokoření se mi zdá, že jsem pozřela nejen půlku mořskýho světa, ale dojela jsem se i těmi talířky pána odvedle.

 

 

Třetí den ráno, náš Kyotský román pokračuje. Nejdříve sjedeme na návštěvu bílýho Nijó Castle, který zastíní nedávná vzpomínka na hezčeji omítnutej hrad v Osace a následně na návštěvu zlatýho Kinkaku-ji Castle, který ale zastiňuje můj skutečný zájem o vedlejší Ryoan-ji templeUž dlouho totiž potřebuju navštívit suchou zahradu, resp. zhenovou zahradu z kamenů a pohrabanýho bílýho písku. Meditativní kouzlo geometrické formace nicméně nepůsobí na všechny stejně, protože zatímco se snažím soustředit na 500let starý vzor a harmonii kamenných vztahů, Honza nepřestává opakovat, že kdyby se tu místo toho raději vysadili rajčata.... Duchovní potrava, Honzo, du-cho-vní!

 

Asi už taky nemá cenu stydět se za to, že namísto dalšího rozjímání vytáhneme pytlík s mini párečky, který pak v dešti spláchnem dalším plechem. Naposledy taky objedeme Gion, vrátíme kola a v novém ubytování zjistíme, že nad vanou ve tvaru hlubokého hrnce visí mini televize. Japonský obskurní soutěže potřebuju. Ta s názvem “Candy or not candy”, kde lidi koušou do klik, bot, kalendářů nebo noh od stolu, aby zjistili, jestli jsou z cukru, ale bohužel neběží...

 

 

Poslední den patří nákupu 8 litrů miso pasty, která nám vystačí na přibližně 6. 000 porcí polévky, a především předchůdkyni Kyota, tj. bývalému hlavnímu městu Nara. No takhle, jestli nás jednou neovládnou delfíni, tak nás nejspíš ovládnou přemnožení jeleni z Nary, protože tady je jelen považovaný za posvátný zvíře, poslíčka shintoismu.

 

A tak platí - don´t shoot the messanger!

 

 

 

 

 

 

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload