ZPÁTEČKA

August 5, 2019

Honzovy narozeniny be like...

 

 

Posilněni kentuckým kuřetem upalujeme k nejsevernější špičce Bornea. Cestou ubývá lidí, přibývá palem a my škrtíme stroj, abychom stihli večerní oráchnutí v moři. Ještě před setměním tak vjíždíme do opuštěných končin oblasti Kudat a parkujeme na malém plácku se dvěma plechovými kontejnery. Jsme doma. Vítají nás divocí psi, pár hihňajících se slečen a zarezervovaná budka čelící moři. Před ní se však výstražně větrá cizí prádlo a děvčata nám oznamují, že lížem distanc bez čtyř tisíc - přepravní jednotku totiž poskytly jiným lidem.

 

Plánuju vendetu na booking.com, když se ozve zaklepání a ve dveřích se objeví zrzavá hlava syrově bílý Němky, která nás okradla. Přichází s nabídkou, že to dnes necháme takhle, ale zítra se vyměníme. S díky se jí snažíme vysvětlit, že jsme tu jen na tuto noc, ale co naplat - ohnivá paní je touto laskavostí spokojená a odchází do svý stáje. My se zas smířeně boříme do divokých vln a pes 1. a pes 2. nám dělají společnost. Upíjíme pivo, dojdeme si na poklidnou večeři a podvečer jak malovany nám skončí, když mě napadne obří hmyz z Jumanji. Balím brambůrky a mastými prstíky se snažím odsunout balkonový dveře, za nimiž se Honza zamknul a přemýšlí, zda za to stojím. A to je všechno.

 

Všechno nejlepší.

 

 

Druhého rána snídáme se psy, kteří nás pak vyprovází k nejsevernějšímu cípu ostrova. Fouká, někde za horizontem se schovávají Filipíny a my využíváme několika minut výjimečný samotky, než se přiřítí skupina rozpínavých Číňanů, jež fungují jako beranidlo. Odraženi jejich nesnesitelným překřikováním zase nasedáme na motorku. Závěrečná cesta do Kota Kinabalu je beztak hodně dlouhá a do vln donekonečna hledět nemůžem.

 

 

Stojíme před rozhodnutím, zda motorku zase přikrtit, nebo si dlouhou cestu rozdělit na dvě pohodlnější části. Na obrubníku u benzínové pumpy okresního města Kota Belud zvažujeme pro - Honzovy se přestanou klepat ruce, a pak proti - top pick je tu KFC a místo zeleninovýho pomníku mají sochu koně. Honza teda musí naposledy zatnout zápěstí, protože skutečně - ještě jedna dávka kuřete a začnu(e) mi hrabat.

 

Opouštíme toto ošklivé město, zpuchřelou krajinu sabažského středu a před západem slunce nakonec vcházíme do loftu v nejhezčí čtvrťi hlavního města. Docházková vzdálenost od kavárny, nedaleká vyhlídka, dřevěná viktoriánská věž s hodinami a off-halal bistro, kde se nepodává jídlo v kyblíku... V bytě stvořeným pro ateliér se cpu dortem, který nezbyl z narozenin. A přemýšlím, jak tu naposledy nejlíp splynout s davem...

 

 

Takhle, Kota Kinabalu prostě není město zrozený k velký akci. Kromě dvou mešit, dřevěný věže z hodinama, vyhlídky a nábřeží je tu snad už jen městská galerie a muzeum islámský kultury. A je velká chyba, když volíme tu galerii. Na třech patrech se tu totiž odkrývají umělecký skvosty typu zalaminovaných výkresů z družiny. Během kontemplace dalšího houbovýho domečku se navíc rozprší a my prostě uznáme, že jsme viděli málo, ale vlastně dost.

 

Vracíme se zpět do našeho bytu, který už není pouze vzdušný. Noční bouřka a vítr totiž rozrazí všechna okna bytu, kterým chybí klička na zavření. Dvě hodiny před odletem, tj. ve 2h ráno, tak Honza zajišťuje, aby nám do očí nevypadla okenní tabule a já myslím, že to má za ten balkon. A to je konečně všechno.

 

Všechno za náma.

 

 

 

 

 

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload