RE-BORN-EO

August 1, 2019

S blížícím se výletem na Borneo se u mě rozvinula ojedinělá cestovatelská skepse. Najednou mi totiž došlo, že já vlastně vůbec nemiluju pralesy, špínu a drahý alkohol, ale že toužím po kulturních památkách, bublinkách a hovězím. Teda po tom, čeho se v tomhle částečně muslimském kraji příliš nedostává. Navíc, hlavní trhák bornejského severu, tj výšlap na nejvyšší horu Mt Kota Kinabalu, je pěkně předraženej špás. Protože nepatříme mezi ty lidi, co bankovkama tapetujou sklepy, vítám kromě skepse i oblíbenou neurózu FOMO.  Ta mi hrozí nejhorším scénářem. Totiž, že si na vlastní dovolený nejen nepopiju a dobře se nenajím, ale taky, že nic pořádnýho neuvidím. A pak, jako by toho snad nebylo málo, si na to budu určitě stěžovat na blogu.

 

Letištní stánek s Dunkin´ Donat mě ale uklidnil. Cestou do města jsem už ze sebe pozvolna sypala pochybný řečnický otázky typu: "věděls, že tomu tady říkávali Api-Api, takže oheň-oheň?" a když jsme dorazili k jednomu z mnoha nákupáků zvaných Wisma, skepse se pomalu rozostřovala. Honza totiž po několika měsících opět uchopil řidítka, já uchopila Honzu a už sme se viděli - už jsme zase byli - na normálním tripu.

 

 

Majitel téměř monopolní půjčovny skůtrů uměl anglicky. Seděli jsme v jeho zabordelený kanceláři a poslouchali o výjimečném servisu společnosti Scooter Monkey, i o tom, jak kdysi dřel na kávový plantáži. Trvalo nekonečnou půl hodinu, než nás muž se svým "basically" vyprovodil k prozatím nejdražší, nejvybavenější, nejpohodlnější a neobrandovanější motorce v naší sérii. A necelou polovinu toho času, než jsme s debilní vlaječkou na jejím zadku objeli golfový hřiště, učinili kontrolní zastávku u moře a přejeli k Masjid Negeri Sabah, bílo-zlatý mešitě z devadesátek.

 

Čtvercový pudorys, kupole, samojediný minaret a dva přísně oddělený vchody pro alláhovy muže a ženy. Do vstupu pro nadřazenější pohlaví přicházeli pupkáči ve volným hábitu jubah a poměrně vážně si přeměřovali bezpečnou vzdálenost mezi mými drze vylézajícími stehny a dveřmi do svýho svatostánku. Slušně jsem se držela za patníkem, protože jak praví Korán (4:34): "A ty ženy, jejichž neposlušnosti se obáváte, varujte a vykažte jim místa na spaní a bijte je! "

 

 

Podobně teoreticky nebezpečná se jevila i naše další zastávka. Mezi ulicemi jsem zahlédla dlouhé molo uvnitř zřejmě ilegálního slumu, u kterého jsme zastavili a nechali motorku napospas vlastními osudu. Čekala jsem, že ji nějaký dobrák urve tu debilně vytyčenou vlaječku, ale bohužel nám zůstala společně s oběma koly.

 

V prvním domě z plechu probíhal spa day. Starší žena stála v malým lavoru a šplíchala se špinavou vodou. Mladší žena si nechávala "dělat hlavu" od vší a nejmladší si vedle bělila zuby škrábáním plaku. Dveře neměli, ale měly by. Popošli jsme dál do útrob slumu, kterým se rychle rozneslo, že dorazily divný lidi. Okamžitě nás obklíčil gang předškoláků a školáků, kteří odevšaď halekaly hello a dotazovaly se odkuď jsme a jak se jmenujeme. Přestože jsem jim podala veškeré informace, nepřestávaly se děti dožadovat pravděpodobně hezčího jména a lepšího místa narození. Aby mi daly pokoj, napadlo mě jim říct, že jsem pohanská bytost Sang Kelembai od malajský řeky Pahang, po jejímž pozdravu každý zkamení. Ale děti mý jméno už stejně nezajímalo, přešly totiž do pokročilé fáze konverzačních rozkazů. Mladý chlapec, jistě nadějný obchodník: "Hello miss where are you from give me money!" 

 

Byl čas znovu provětrat vlaječku.

 

 

Okolo slumu to byl jeden velký hnus. Jezero z plastů mi nedávalo pochopit jednu základní věc - proč by kdokoli vyhazoval odpadky za vlastní prah, natož pak, když má jen imaginární dveře?

 

 

Cestou ze slumu jsme obkroužili pomník předsedy vlády s dalšími šesti státníky, kteří zahynuli během záhadné letecké havárie a rozhodli se, že na sklonku dne podnikneme něco trochu pohodovějšího. Jídlo a západ slunce na pobřeží. Jednomyslně jsme prosadili, že na severu to bude určitě už jen samá laksa, takže bychom měli využít příležitosti mezinárodní kuchyně. Opojený pohledem na klesající kotouč a předražený alkohol nám narušovaly dvě nepříjemnosti. Oprsklý neapolitánský majitel restaurace a trubky pod nohama, který do moře vypouštěly smradlavý splašky. Puch od veřejných záchodků, který vál přímo naším směrem, sem se snažila přebít tím, že jsem bořila obličej do vína a obřích krevet.

 

Odpoledne pak najednou vystřídal podvečer a já v možným důsledku intoxikace uznala, že nutnost chodit do sprchy jedině v žabkách ještě nikoho nezabila.

 

 

Zato ranní snídaně by mohla.

 

Z rautu jsme měli na výběr rozvařený nudle, suchou rýži, marmeládu, včerejší ovoce s mrtvým hmyzem... a mrtvý hmyz. Dala jsem jednu za mámu a jednu za tátu suchý rejže, v pokoji vypláchla chuť vězeňskýho kafe a pak jsme si tu podobně jako lidi, kteří rádi chodí na horory, objednali další noc. Víc než hladovky a diskutabilní hygieny se totiž hrozíme ztrácet čas zbytečným přemisťováním. Obzvlášť pak, když je na pořadu dne odpočinek na nedalekým ostrově Manukan a je nutné zajistit nezbytné plážové vybavení.

 

V tržnici u hlavního mola si pořizuju dětské potápěcí brýle. Pro můj způsob šnorchlování, který sestává z předsmrtných záškupů tonoucího těla, by to mělo stačit. V obrovské hale plné přepravních společností volíme tu, jejíž zaměstnanci jsou nejméně vtíraví a uřvaní. Kupujeme dvě místa a při čekání na zaplnění člunu určujeme strategii - oblehneme nejzápadnější roh ostrova, který vypadá jak banán.

 

 

Po půl hodině chůze dorážíme na místo, kde se vlny tříští o skály a nedaleký trio mangrovových stromků. Na malém plácku z písku stojíme v pozoru, křtíme to tu rosícím se pivem a promýšlíme plavbu k dalekýmu korálovýmu ostrovu. Neřešíme přitom, že se nám polední slunce vpaluje přímo do temene a jediný stín si vrháme vlastními podbradky. Je tu klídek a perfektní samota.

 

Nazouvám o číslo větší žabky a už v půlce plavby polknu nespočet frťanů slaný vody. Nemo a demo na moři. Rybičky jsou rozhodně fajn, ale při zpáteční cestě už nezacpávám nos, abych pozorovala podvodní svět. Pohyb, pivo a slunce mě vyčerpaly natolik, že když mi potřetí uplave levá žabka, rozhodnu se pro delší pobyt na souši. Kecnu si na kámen a čumím na moře a mangrovy, jak se to na dovolený dělá.

 

 

Když později Honza coby lakmusový papírek začne rudnout a z houštin se vynoří tříčlenná rodina, je čas se odebrat k poslednímu převozu z ostrova. Poměrně hladoví nasedáme na člun a shodneme se na tom, že druhá návštěva italské restaurace je trapná. A tak uděláme to, co tu dělá každý. Vyrážíme do KFC, nejlepší halal restaurace celého Bornea, kde se i tatarka pojídá rukama a kde se tak heslo "finger licking good" stává nesnesitelně grafickým.

 

A ano, zítra je na čase zase provětrat vlaječku. Opustíme proto Kota Kinabalu a přesuneme se do města Kundasang, o jehož grafičnosti radši až přístě...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload