JAK SEM ZAPADLA DO HLUBOKÝHO PŘÍKOPU

May 27, 2019

Kde vám během čurací pauzy postaví z nefunkčního mixéru novýho Transformera? V Shenzhenu! A kde vás imigrační eskorta vypakuje z přechodu v Lok Ma Chau, protože upsík, vízum se vydává pouze na přechodu v Lo Wu? Číňan mě vede uzavřenými chodbami do osamělé místnosti výslechového charakteru. "Co tu děláš?", táže se mě oficiálně neuznatelnou úrovní angličtiny. "Snažím se přejít hranice, problém?", ptám se zase já a podsouvám mu kouzelný pas Evropské unie s tím, že je v oboru nejspíš nový. Muž si ho beze slova vezme a vysílačkou zavolá kolegu, že teď prej půjdu pěkně s ním. "Jo problém, pudeš zpátky do Hong Kongu!", konstatuje lakonicky. Ty vole, ty pudeš zpátky do Hong Kongu!

 

Jedu zpět do Hong Kongu. Z Hong Kongu to pak na druhý pokus trefím na Lo Wu,  kde vystojím další frontu a v nepolevující najivitě opět tasím pas a zpola vyplněný arrival card. Předpokládám, že mi teď prostě dají štempl jako při přechodu do Macau, ale evidentně halucinuji. Není SAR jako SAR. "Nemáš vízum", povídá mi paní u překážky, jako bych si sem snad přijela protáhnout nohy. Ve třetím patře se to ale konečně stane, a zatímco vyplňuji novou žádost o pětidenní vízum, slyším rodný jazyk s dialektem od východu. "Tuto propiska nepíše", stěžuje si muž. Vyměníme si kritiku a po vyvolání mého čísla lístečku se napotřetí napřímým před nepříjemnou úřednicí. "Sednout!", projeví se dáma sdílenou empatií místních úředníků a když mě po dvou minutách u téhož okna pro "applications" a nikoli "collections" volá znovu, je téměř jisté, že to zítra budu muset zkusit přes Macao. Sežerte si ten Shenzhen!

 

Během následujících 30 minut, které mi už nikdo nevrátí, mě žena odvedle nepřestává přesvědčovat, že pokud chci, aby mi vízum přece jenom vydali, musím si vzít další lísteček. To nedává žádný smysl, ale u mašiny s jediným tlačítkem tisknu pro jistotu hned dva. Jsem opět na řadě. Výtečně! Po téměř čtyřech hodinách zcela suveréně rozrážím pomyslný dveře Shenzhenu. Všechno je pak už v naprostém pořádku. Zápachy z úst, lidi přišpendlený na telefonech, betonový scenérie a nevychovaný dítě, který se mě celou cestu do Dafen Village snaží prostřílet plastovým samopalem.

 

Díky, taky jsem ráda, že jsem zase v Číně.

 

 

Mé první kroky spouští vydatný déšť, takže než stihnu rozkrýt nepoměr mezi představou Dafenu a jeho realitou, zalézám do místní kavárny s tím, že si tu teda přece jenom protáhnu ty nohy. Co je ten Dafen?

 

Dafen je vyhlášená vesnice replik světoznámých olejomaleb, v níž každý druhý vystudovaný akademický malíř končí tím, že kopíruje oblíbenýho Van Gogha a další malířský legendy. Očekávám proto stohy slunečnic a nočních hlídek, zato nulový nadšení z rutinní práce, která má ke kreativní umělecký tvorbě asi tak daleko jako já k úspěsnému překročení hranic v Lok Ma Chau. Teoreticky to můžeš zkusit, ale nic pořádnýho z toho nakonec nekouká.

 

 

Jen co tedy déšť ustane, vyrážím do spící vesnice a po prozkoumání klikatých uliček si odnáším zjistění, že slunečnice už nejspíš netáhnou a trocha deště je vždy dobrý důvod to na celý den zabalit. A protože jsou tu obrazy braný jako kterýkoli jiný spotřební zboží, do mokrýho kanálu s nimi, budou přece další. Já se tak po hodinové pochůzce rozpačitě vracím do centra Shenzhenu, protože takhle v úterý odpoledne Dafen nenabízí vůbec nic, za co by stálo vstávat před obědem. Mimo unuděný prodejce tu není ani jeden neumytý nebo aspoň umytý štětec.

 

 

Když to nešlo zleva, zkusím to ještě zprava. Uměleckou dílnu tak měním za tu elektronickou a dorážím na hlavní třídu Huaqiang.  Je tu pochopitelně plno nákupáků, plno lidí, plno spících neonů a taky reklam na Huawei, která zde sídlí a shromažďuje informace asi i o tom, jaký videa sjíždí na youtoube Mike Pompeo. Sápu se na jednu z ramp uprostřed ulice, kterými projektanti prokázali ohled na potenciál pohledu do dálky, a už fakt nedočkavě vyhlížím Transformera s mixérem. Marně. Možná je na opravě u SEG Electronics, jednom z mnoha mnohopodlažních obchodů s elektronickými součástkami a montéry, kteří by mi mohli k telefonu přidělat port pro zapojení externího tousťáku. To by se mi teď totiž docela hodilo, protože po McMuffinu z rána už ani památky.

 

 

Známá firma Ferda tu na všechno zvysoka peče. Vějičky typu "Shenzhen, dílna světa", který pověst města předchází, se evidentně neodehrávají před zraky turistů, ale za oponou vrat různých montoven, továren a soukromých kurzů pro kutily. Na mě tu tak zbývá jen líný personál a všemožné součástky, jejich potenciál zůstává zabalený v krabicích. Představa příkladné pracovní morálky, která dobíhá všemožný světový trhy, tak neopouští mý teoretické vědomí.

 

Ach jo, dávám další backflip a ještě jednou to zkusím s místní kulturou...

 

 

Než se vyloupnu u architektonicky poměrně pozoruhodný stavby Museum of Art and Planning, ocitám se ještě na náměstí Civic Square, které jsem mínila přejít  bez povšimnutí. Plácek o rozloze několika fotbalových hřišť je jak ze sladkýho snu klaustrofobika. Nato, že v Shenzhenu ale žije víc lidí než v celý ČR, tu bezevšeho projdou asi jen čtyři starší Číňani. Co je jako na úterním odpoledni tak kritickýho, že je město takhle prázdný? 

 

Jako trosečník podcházím pod zvlněnou ploutví místní vládní budovy a před muzeem se konečně střetnu s lidmi. Parta místních dětí si evidentně vyšla na ideologickou exkurzi, protože muzeum má s uměním ve výsledku společnýho snad ještě míň, než spící Dafen village. Takže...

 

 

Uvnitř muzea je výstava k loňským 40.narozeninám Shenzhenu. Na velkoplošných projekcích se ukazuje proměna původně bezvýznamné vesnice (v překladu Hluboký příkop), na vyspělé město světovýho renomé. Ano, Shenzhen toho do čtyřicítky stihl fakt hodně - z rybářských chatrčí jsou jedny z nejvyšších mrakodrapů světa a lokální mola nahradily přístavy mezinárodního významu. Když tak člověk zapomene na to, že rychlá výstavba zkontaminovala spodní vody a zruinovala zdraví dělníků, jeví se spojení typu Shenzhen, zázrak na Perlové řece, jako zdárná ukázka vyskorychlostního nasazení Číny.

 

Jen škoda, že jsou informace o tomhle nejrychleji rostoucím městě světa jenom v čínštině.

 

 

Když projdu exbhibiční sály s fofografiemi politiků až po kout s drony DJI, zvážím, jestli by mi to ze Shenzhenu už nestačilo. Ekonomicky vzato se mi ale tenhle výlet ještě dost nevyplatil, takže zatnu zuby a vyzvu kopec před sebou. Do setmění zbývají dvě hodiny a když to vezmu vycházkovým tempem, možná zeshora uvidím, jak se město rozsvěcuje do tmy.

 

Tempo nakonec neurčuju já, nýbrž neuvěřitelný vlhko a strmý schody. Jen co se doškrábu na vrchol, už bych padala k nohám zakladatele města.

 

 

U zídky s výhledem na město se pomalu schází lidi, já usedám na schody a dočítám kapitolu z knihy. Zatímco můj knižní hrdina právě zcela doslovně vstupuje do řeky metafor, já vstupuju do fáze slušný dehydratace. Vysušeně odpočítávám minuty do západu slunce. Těsně předtím, než ale město opravdu rozsvítí, přichází parta měštáků a před zídku postaví další zátarasu. Geniální, teď je výhled blokovaný betonovými hlavicemi a "frame" výhledu má naprosto zbytečný předsálí. Díky kluci.

 

Přede mnou se každopádně pomalu vybarvuje ploutev vládní budovy, která je ve skutečnosti symbolem mýtického křídla a zprava pak čtvrá nejvyšší budova světa Ping An Finance Centre, která se mi při přiblížení příznačně nevejde do záběru. Jako dobrý...

 

 

Sejdu dolů a víceméně spokojená uznám svůj nárok na návrat domů. K mýmu překvapení mě ale čeká ještě light show, která si rozsahem nezadá se Singaporem a Hong Kong pošle pěkně na hanbu. Vlastně, teprve teď, když mě město vezme pod svý křídlo, se mi tu i líbí. Shenzhen ožívá nečekanou energií a já cestou na hranice míjím hodinu tai-chi, živou muziku v parku a hmatatelný pulz, který mi po celý den tak chyběl.

 

Tak čau, zpátky to lupnu přes Lok Ma Chau a budu doufat, že domů dorazím před rozbřeskem...

 

 

 

Tags:

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload