OSOLIT A OPEPŘIT?

December 24, 2018

VÁNOCE

 

V téhle půdě je podstatně víc železa. Je taky plná solných bazénů a pepřových polí a my nejdřív nedočkavě vyhlížíme zemědělce, co by tu cedili sůl.  Ale bohužel... naše štěstí se po všech předchozích nezdarech ještě nestačilo načíst, takže k pozorování zbývá pouze neviditelná fáze odpařování vody a jediný řeholník, co pluhem ospale češe vodní plochu. Nestěžujeme si. Na východní frontě je zatím ten nejlepší klid a naše Vánoce ve stylu Z pekla štěstí alespoň začínají...

 

 

Náhrada za utržené rány se pak jenom sype. Kromě solných bazénů si užíváme taky snesitelně sjízdných polňaček bez kamionů a skromných vesnic, v nichž se předháníme s místní mládeží. Před tahem na město Kep pak ještě naposledy zastavujeme u krajnice a z batohu vytahujeme pivo, který na sílícím slunci přestává chladit do zad. Kdybych se to nebála zakřiknout, tak už bude všechno dobrý, takhle nějak by měla vypadat vánoční pohoda a tuhle holku prostě dáme...

 

 

A pak dorazíme na místo určení. Se spocenými zadky slézáme z motorky a otevřenými vraty vstupujeme na nehlídanou pepřovou plantáž v meziprostoru Kampot - Kep. Pepřový království bez hlídačů je předvečerní nadílkou pro Honzu, který si chce nacpat kapsy pepřovými kuličkami a oddat se představě, jak mu klíčí na zahradě. Ale jsme tu brzy. Nezralý pepř jenom bezvýrazně visí ze stonků a my si musíme přiznat, že naše štěstí is still loading.

 

Projdeme lány pepře s brázdami zavodňovacího systému a sledujeme lijány uschlý kůry, který coby střecha stíní před ostrým sluncem. I já si bez protivětru uvědomuju, jak odporné horko tady je. Za malou chvíli tak osobně pracuji na vlastní výrobě soli a popoháním Honzu, abychom znovu nasedli na motorku a přejeli k nedalekému centru farmy La Plantation. Když tu pak zaparkujeme a vejdeme do prostoru plantáže, je nám jasný, že naše štěstí je konečně uploaded.

 

 

Ocitáme se v idyle malovaných vil s verandami, bosými Kambodžany a banánovníky. Oko okamžitě padne na otevřenou restauraci lokální chýše, kde objednáváme pivo a limonádu passion fruit. Kolem dokola pepř sice nevoní, ale zen z místní přírody je přesně to, co zapadá do naší představy poklidného svátečního dne. Dokonce i Honza zapomíná, že má prázdný kapsy a ve stínu vily společně fabulujeme, jaký večerní jackpot nás ještě čeká.

 

 

U protilehlého srubu postává skupina lidí a uvnitř se nakupuje lokálně vypěstované koření. Mladý muž opřený o práh domu nás vidí přicházet a osloví nás s nabídkou, zda nechceme prozkoumat plantáž a dostat edukativní přednášku o pepři. Pochopitelně souhlasíme a během pěti minut sedíme se skupinou dalších návštěvníků u velkého stolu. Jsou tu Briti, Francouzi, Němci, Američani, Portugalci a ta divná zrzavá holka, co nás pronásleduje už od Bokoru. U bokorskýho kostela jsem se s ní dala do řeči, takže vím, že cestuje sama a taky to, že se minimálně druhý den nepřevlékla. I tak se přátelsky pozdravíme a bez včasného posouzení toho, jak to vyzní, se ptám - "still alone, ha?" To je ode mně takhle na Vánoce docela zákeřné a nová česko-polská hranice tak byla vytyčena.

 

Náš průvodce je Kambodžan a taky sympaťák. S obrázkovým portfoliem nás zásobuje informace a osvědčenými vtipy o pepři, přičemž nechává dokola kolovat talířek se všemi možnými odrůdami pepře. Skupina stolovníků svorně sdílí pocity z pálivosti a snaží se popsat specifičnost chutí i vlastní preference. Jen Honza se hned po první kuličce začne dusit, takže pokud to dělá někdo tak jako já, je souvislost o "czech pussies" poměrně jasná.

 

Navzdory záživné instruktáži si po pár měsících pamatuji jen to podstatné. Jako třeba, že pepř může růst i vzhůru jako šiška vánoční jedle, po který se mi vůbec nesktýská... nebo to, že kurkuma je prý skvělá na kocovinu. A taky to, že všechny kuličky kampotského pepře se obírají ručně a taky to, že smělý Portugalec kňučí po snězení místní chilli papričky jako malá holka. Takže...

 

Máme tu černej, zelenej, červenej i bílej pepř. Vidíme manufakturní obírání kuliček, které se hází do lavoru jako v adaptovaném příběhu o kambodžské Poplece a před koncem výpravy se od skupiny nakonec utrhneme.

 

Nakoupíme několik sáčků kampotského pepře a minimálně dva balíčky anti-kocovinový kurkumy. Před odjezdem se najíme, protože zlatý prase beztak nebude a já si navrch naordinuju bezkonkurenční kurkumovou zmrzlinu. Šťastní a veselí uháníme dál...

 

 

O pobřežním městečku Kep kolují dvě věci: Kep je proslulý svým kepským krabem a Kep nemá žádné městské centrum. Já dodávám, že v Kepu taky pravidelně vypadává elektřina, má skvělou pobřežní cestu, sousedí s Rabbit Island a disponuje geniální restaurací v jachtařském klubu, která se zdá být stvořená přímo proto, abychom měli kde strávit Štědrý večer a korpulentní večeři.

 

Tedy... Kep je proslulý krabem, nemá centrum a má hezkou pobřežní cestu. Check.

 

 

Kep disponuje geniální restarací v jachtařském klubu... Check a hřmotné hohoho.

 

 

Zaplatíme určený bakšiš a můžeme svobodně holdovat na několika rautových, ping-pongových i kulečníkových stolech. Přímo pod hvězdama nám tu na plátno promítají Sám doma a zatímco "Harry, jdu nahoru", já nešikovně smečuju do písku a usrkávám ze sklenice červenýho. V patřičném duchu Vánoc přitom trávím kila jídla, které by v přepočtu na kalorie máslový cukroví vydalo nejmíň na tři plechy. A protože mám zakázáno Honzu fotit při jídle, nefotím ho při jídle.

 

P.S. V kulečníku sice hraju jednu faleš za druhou, ale tuhle kepskou díru jsem trefili naprosto přesně! Takže skutečně šťastné i veselé...

 

 

 

 

1. SVÁTEK VÁNOČNÍ

 

 

Šťastní a veselí pokračujeme i do druhého dne, který se cele nese v duchu plážových radovánek. Oslavu Božího hodu tak hodláme poctít tím, že sebou hodíme na pláž a budeme mít boží odpoledne.

 

Na ostrov zvaný Rabbit Island vyjíždí denně pouze jediná loď. K molu proto dorazíme s dostatečným předstihem a společně s dalšími lidmi v sandálech netrpělivě vyčkáváme, až nás nedochvilný kapitán naloží. Jistě, nejdřív se musí naložit všechno to zboží z obchodu odnaproti, které se pak bude prodávat za vysoké ostrovní ceny. Hloupé! Naše batohy plné plechovek se sice už potí, ale nejsme amatéři a na zádech si proto vezeme tolik piva Angkor, kolik jich Kambodžani naložili pro celou partu dohromady.

 

Myslím, že je poměrně jasné, kdo si to na ostrově užije ze všech nejvíc.

 

 

90% výletníků odpadne hned u první pláže s lehátky. My se vydáváme na jižní část ostrova, kde očekáváme větší klid a samotku. Najdeme si břeh s příjemným pískem a kompromisem pro lebedění ve stínu i na přímém slunci. Ještě než přitom stačím rozvinout hotelové ručníky, Honza šéfuje to podstatné. Za zády tak slyším poctivé hrabání díry a jen co ručník dosedne na písek, chladící hrobka na piva je hotová. Nezbývá, než se dále zabývat tím, co se na takových místech sluší - nestydatě odhalit naši pleťovou barvu a dál jen holé nic...

 

Nebo vlastně - trochu plavat, celkem se opít a hodně se spálit! 

 

 

První cvaknutí plechovky střídá druhé a třetí. U třetího se Honza začne obávat o svá citlivá záda, což při čtvrtém cvaknutí vyřeší tím, že slunci nastaví čelo. Rožnění tak probíhá oboustranně a ještě půlce v ledna, kdy nás opouští naše hong-kongská návštěva, se Honza loupe po celém bytě.

 

Aby toho pak neměl málo, nechá se navíc žahnout medůzou a o ostrý kámen si prořízne chodidlo. Páté cvaknutí je tak na bolest a pokud bylo nějaké šesté, tak to bylo nejspíš na umrtvení.

 

 

Úspěšný den oslavíme sladko-kyselým mojitem v přístavu a navečer se nenecháme vyhodit z role. Objednáme proto další škopek piva a hodíme ho do sebe na znamení toho, že hodovat umíme prostě výtečně. No, ještě, že máme tu kurkumu.

 

 

 

 

2. SVÁTEK VÁNOČNÍ

 

 

Druhý svátek Vánoční je posledním dnem naší kambodžské expedice. Vydáváme se tak zpět do hlavního města a jakoby nás Kambodža chtěla ještě jednou pořádně nasrat, šňůra špatných zážitků se míní naposledy natáhnout. Ne snad proto, že bychom měli ze včerejších oslav kocovinu a nebo proto, že bychom se na zpáteční cestu vydali tou samou rozkopanou silnicí číslo 3. Ne, Kambodža je v tomto ohledu přísně systematická a proto se naše poslední smůla pochopitelně týká telefonu. I proto jsem si téměř jistá, že pokud má Kambodža nějakého patrona, úřaduje z pekla a je to bývalý pracovník call centra.

 

Každopádně, nacházíme se přibližně 30km před branami Phnom Penh, tedy asi 120km od místa odpichu. Jen tak mimoděk si chceme zarezervovat poslední ubytování, když nám dojde, že data na týdenní simce byly odbitím včerejší půlnoci vyčerpány. Honza tak začne hledat starý telefon s druhou simkou... hledá ten starý telefon s druhou simkou... hledá ten zpropadený telefon, protože je to záložní telefon, na nějž mu chodí veškeré zprávy s potvrzovacími kódy a bezpečnostními hesly. Zatímco začíná pomalu křičet do batohu, já přepočítávám, za kolik krabů ho uklízečka kepského hotelu asi zvládla směnit.

 

Pohled na nás musí být nepříjemný. Honza je znechucený, supí a já si unaveně a nevraživě objednávám teplé kafe. Zřejmě ze solidarity k Honzově rozříznuté noze jsem si totiž večer uhnala pořádně bolavý krk, a tak když mi místo teplého nápoje nakonec donesou velké ledové kafe s kostkami ledu... rezignovaně spolykám kry ledu jako hřebíky do krku a dosvědčuji, že svatý Štěpán nebyl jediný, kdo si 26.12 prošel nespravedlivým mučením.

 

Po cestě pak potkáváme samé podobně dobře naladěné lidi.

 

 

Skrze recepční nového hotelu obviňujeme personál starého hotelu, že se po telefonu nekoukli pořádně. Uklízečky totiž tvrdí, že žádný telefon nenašli a že je jim líto - nemohou s tím ale nic dělat. To je pravda. Začneme se tedy připravovat na poslední večeři našich kambodžských pašijí a Honza najednou vytáhne svůj telefon z Tesca za 549Kč. No, to se přece stává...

 

V centru města teče řeka a v centru této řeky se koupou děti. Její špína nikoho neodrazuje a odpadky, které na ně při plavání doráží, taky ne. Nejen v centru města je pak hrozný bordel, houfy divokých holubů a tolik rozestavěných budov, že to vypadá, jako by někdo s Kambodžou začal hrát Sim City a zasekl se na Level 2, maximálně Level 3.

 

 

Zbytek už jenom shrnu. Po týdnu v Kambodži máme překvapivě prázdný kapsy, jsme psychicky vyčerpaný a zdravotně nepochybně postižený. Jediný zpětný přání k Ježíškovi proto je, abychom už raději byli doma.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

!

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload