SORRY, IAM OFF

November 21, 2018

Co je horší, než když vám někdo první den dovolené ukradne telefon? Jednoznačně to, když si další den zablokujete ten druhý.

 

Brzy ráno mě budí hlas mého muže, který potichu šeptá: "zadej pin". Rozespale diktuji čtyřmístný kód a po těžké práci se převalím na bok. Namísto snění však přijde šťouchanec do zad a další úkol: "zadej šestimístný kód". Na smrt celé rodiny přísahám, že žádný šestimístný kód nemám a provizorně se optám na stav hodin. Před obličejem mi přistane černá obrazovka telefonu s šesti malými hvězdičkami a v horním rohu svítí 5:50. Bezva, chrámový modlitby ještě ani nezačaly a já stihla vyvraždit celou rodinu.

 

V oblasti pinů jsem těžký amatér. Když ve výhru neproměním ani jedinou z rafinovaných kombinací 250290, začne mi telefon do dalšího pokusu odměřovat čas. Po méně pravděpodobné vazbě 029025 tak od telefonu dostanu skoro celou hodinu na přemýšlení. Vydáme se na snídani a postupně zvažujeme všechny problémy, které z našeho offline stavu vyplývají. Mezi všemi nás napadají tyto: nemáme jak zarezervovat ubytování, nemáme jak nahlédnout do e-mailu a zkontrolovat zítřejší čas odletu do Phnom Penh, nemáme online mapu pro následný road trip po jihu, nemáme jak najít půjčovnu motorek a nemáme ani jak si zítra nastavit budík, abychom se mohli probudit do dalšího veselého rána. Řeknu vám - ten neprolomitelný kód byl maniakální omyl!

 

Dojíme tedy rýži, sbalíme batohy a přiznáme vlastní prohru. Trpce ještě vzpomenu na offline mapu, kam jsem si pracně zanášela desítky zajímavých míst, restaurací, kaváren a památek včetně popisků, a zkusím nestydatou kombinaci oblíbených sudých čísel 864200. Nic. Od hotelu si objednáme služby tuk-tuk, protože když nám ten výlet nešlape, nešlapu s ním.

 

Před odjezdem zkusím ještě jeden pokus a displej přeskočí do zcela nové hlášky "Iphone je uzamčen".

Aha, já netušila, že to má nějaký poslední pokus...

 

 

Našemu řidiči chybí dva přední zuby a je to skutečnej sympaťák. Necháme se vysadit u chrámu enigmatických tváří a smluvíme se na srazu před královskými terasami. Nasáváme pozitivní sílu dopoledního slunce a usmívajícího se kamene, když k nám přistoupí mladík z Japonska a požádá nás o spolupráci s dotazníkem. Po několika minutách lituje, neboť ke každé otázce na dotazníku připisujeme kromě odpovědí i upřesňující poznámky. Když pak u otázky "podporujete konzervaci památek dobročinnými příspěvky" hrdě zaškrtávám ano a připisuji vysvětlení "zaplatila jsem vstupné", mladík se vzteká, že to teda neplatí. Chvíli se přetahujeme o pravdu, ale mladík, co není z Tokya, prostě není spokojen. Možná, že kdyby byl z Tokya...

 

Další chrám Baphuon se dobře pamatuje. Jako skládačka byl totiž rozebrán na jednotlivé cihličky a o pár století později pak zase složen do původního tvaru pyramidy.  Symbolikou má představovat posvátnou hinduistickou horu Mt. Meru, na jejím vrcholu zde stojí několik otevřených kamenných dveří a celá východní zeď pyramidy se vlní do tvaru ležícího Buddhy. Parta obtloustlých Američanů slepě civí do zdi a s nešťastnou aspektovou slepotou se snaží Buddhu najít. Pokud se Buddha neposadil, zřejmě ho tam hledají dodnes.

 

Cestou k nedalekým terasám se Honza kochá stromy a se zájmem zastaví cizího průvodce. "Pane, co je to za strom?" A tak míjíme jeden z mnoha tři sta let starých bavlníků... ale o stromech vlastně až později, teď další malé okénko pro něco temného...

 

 

Terrace of Leper King, tedy terasa krále lepry, se výborně hodí na hromadu divných míst spojených se smrtí. Ke včerejší návštěvě královské hrobky tak přidáváme ještě královské krematorium a ze srdce přitom doufám, že příští chrám by mohl být spíše oslavou života a nikoli rozkladu. Stěny chodeb jsou tu obehnané nekonečnou řadou dalších kamenných tváří, které se narozdíl od předchozí svatyně neroztahují do úsměvu, ale naopak jim zpravidla kusy obličeje chybí. Zbytek je porostlý tmavým mechem, lišejníky, houbami a jiným materiálem, který demonstruje malomocenství pomocí názorného vrubu času. A protože je ještě brzy odpoledne, vyhovíme lelkovací chuti na pivo a shrneme si to podstatné:

 

Já lákám na další dobrodružství: "Teď pojedeme do toho chrámu, jak byl v Laře Croft s Andželínou Džolíjovou. To bude  na blogu hotovej trhák."

Honza, na vlastní vlně: "Za telefon z druhý ruky rozhodně nedám víc jak sto padesát doláčů!"

 

A tak nasedáme do vozu a necháváme se převézt do předposledního chrámu, který už minimálně způlky patří přírodě a z té druhé ještě pořád člověku.

 

 

Jen co vejdu, spatřím obrovský strom s dutým kmenem. Než však stačím pohledem přejet až k jeho špičce, dovnitř se cpe dáma v růžovém topíku a blonďaté vlasy vypouští z culíku. Kvízová otázka - kdo jediný chce fotku ve stromu tak moc, že se v něm šprajcne? Da! A druhá kvízová otázka - kdo jediný tvoří fronty, neumí šeptat, sobecky se roztahuje s deštníkem a nikdy - opakuji NIKDY - neudělá chybu v outfitu s volánky? Ach ano, dobrého po málu, ale špatného vždy jen po kilech s Číňany!

 

 

Za první zatáčkou se s Honzou jeden druhému ztratíme, takže další pátrání probíhá na vlastní pěst. Chrám projdu napoprvé provizorně, napodruhé důkladněji a napotřetí už zvládám kormidlovat v tajných chodbičkách bez mas Číňanů. Objevuji sílu a pevnost nadzemních kořenů a jsem svědkem několika zvláštních projevů fascinace. Mladý pár stojí u jednoho z mnoha kořenových systémů a impozantní mocnost přírody si měří pěkně s odstupem. Po dobré minutě to chlapci nedá a směrem k dívce, která se kochá tím samým, vážně prohodí: "Tyjo, vidíš ten kořen...?"

 

 

Díky filmu Tomb Rider má chrám několik ověřených míst k focení. U nich se ale pochopitelně tvoří fronty hustější než na předpremiéru posledního Star Treku, takže taková místa obdivuju pěkně z povzdálí. Klasikou jsou tyto výjevy: kořenový systém objímající rohy chrámů, kořenový systém zatlačující kámen do země, kořenový systém zarůstající vchody a kořenový systém rozkládající střechy.

 

A na těch stromech nesmí chybět red ants, vyhlášená pochoutka v místním jídelníčku s hmyzem.

 

 

Ne snad, že bychom se po dosavadních nehodách báli talíře plného mravenců, ale k pozdnímu obědu přesto volíme naprosto nezajímavý pokrm. Jako dezert si pak pokládáme klíčovou otázku - odkud budeme pozorovat západ slunce? Navrhuji několik variant, zkušený řidič tuk-tuku však kvílí "oh no go, chinese everywhere". Jeho argument bez řečí přijímám a západ slunce nad korunami stromů nakonec ani nedokoukáme.

 

Namísto toho si na sklonku dne otevřeme s řidičem plechovku piva a potvrdíme si, že Kambodžani (mimo jednu zásadní výjimku) jsou skutečně vřelý a laskavý jihoasijský národ. Koupíme záchranný telefon a na zítřek si nařizujeme jediné: porazit tu debilní smůlu a budík na 5:50!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload