CHRÁMOBRANÍ A JINÝ BRANÍ

November 20, 2018

Na začátek shrnutí. Kambodža je hard to love a tenhle výlet bude hard to forget.

 

První problém se vynořuje ještě na území Hong Kongu, do nějž jsem v listopadu vstoupila jako Kristýna Jiráková a ze kterého se teď snažím vycestovat jako Kristýna Taimrová. Horlivá pracovnice imigračního oddělení přerývaně hledí do mé tváře, nového pasu neznámého návštěvníka a na prázdnou obrazovku s číslem neexistujícího starého pasu, na který mi bylo vydáno turistické vízum. Přestože nasazuju výraz nulového bezpečnostního rizika a na telefonu dosvědčuju svoji totožnost pomocí fotek starého pasu, pracovnice alarmuje několik svých kolegů a s vážnou tváří mi nutí tvrzení, že se nacházím v tzv. serious identity crisis. Nemá přitom ani zdání, že po dvou semestrech existenciální filosofie jsem na skloňování pojmu "já" samozvaný odborník a že kdyby byl prostor, rozeberu ji tu na malý puzzlíky.

 

Necelých 20minut před odletem mě nicméně parta z imigračního vypustí. Cesta do Kambodži tak může k úlevě Jirákový i Taimrový pomalu a "naštěstí" započít.

 

 

Nejdříve přistáváme na letišti v hlavním městě Phnom Penh, který je zdánlivě zahalený v mlze, ale reálně v nekonečném smogu. Na vnější fasádě budovy letiště visí velká cedule s nápisem International Airport, ale když se člověk rozhlédne, vidí prostory menší než Tesco Express na metru Skalka a pár šoférů tuk-tuku, co se válí po zemi a kolem krku jim vlaje karton se jmény pasažérů. Na základě nezvyklého množství vozítek tuk-tuk a snědým tvářím Kambodžanů se mě zmocňuje první dojem - nasávám nečekaný indický spirit a s ním druhý kousek místního piva Cambodia.

 

Ještě před setměním se pak dopravujeme k rampě, kde nás čeká spojovací let do severnějšího města Siem Reap. Zde se prosím nikdo neobtěžuje bezpečnostním převozem pasažérů v autobusech, ale všichni se k miniaturnímu vrtulovému letadlu sbíhají jako volná zvěř. Trup letadla se pohodlně vejde do jedné panoramatické fotky a na moment zaváhám, jestli má tahle plechová rakev vůbec pilota. Ale zatím pořád dobrý, přežili jsme jak let, tak první průjezd městem, který se rozměrem vánoční výzdoby může měřit s americkou obsesí.

 

 

________

 

Na druhý den se vzbudíme do kokrhání kohouta a ranního óhmu modlitby. Poměrně svěží vyrážíme na snídani a snažíme se přitom vyhnout závodnímu řidiči tuk-tuku ze včerejšího večera, který očekává 15USD za to, že nám bude dělat vozku na písknutí. My se přitom rozhodli ke sportovnějšímu způsobu výpravy a hodláme vyrazit na starém dobrém kole na nožní pohon. A tak se ocitáme na ulici, na níž se zarputile opakuje stejný výjev jako ve většině chudších měst Asie. Šablonovitá scéna čítá pokaždé to samé, odchylky se nachází pouze v míře uplatnění jednotlivých položek: množství prašných cest, množství stánků s nezdravým jídlem podél hlavních silnic, množství dopravních prostředků, množství odpadků, poměr děr vůči množství asfaltu a také množství zahálčivců, kteří celý boží den proválí na zrezlém vozíku a s upřeným pohledem civí do prázdna či plnosti mobilu.

 

Pro Kambodžu přitom platí, že uplatnění těchto položek často převyšuje běžný standart. Okamžitě si proto diagnostikuju klinickou smrt plic a znovu se sama sebe vážně ptám - co to pořád máme s těmi výlety do zemí, kde je to hnusný?

 

 

Šlápneme do pedálů a po 15km zastavujeme u jednoho z mnoha check-pointů chrámu. Jistě, Angkor, to je jediný důvod, proč jsme ještě tady. Cestou přitom nepotkáváme nic nad rámec vyjmenovaných položek a u cíle se mi vybaví jedna velmi praktická poučka o tom, že příjezd do chrámu se sluší naplánovat - na celý komplex totiž připadá pouze jediný oficiální vchod. Záhy proto uvádíme v praxi jinou poučku o tom, že za blbost se platí. Odstavujeme naše kola a platíme řidiči tuk-tuku za odvoz k pokladně a zpět k našim kolům. Pominu-li pak cenu vstupenek, která se vyrovná ceně letenky, nejsme stále o nic víc otrávení situací, nežli místním smogem... tento stav se však změní v momentě, kdy si Honza všimne, že postrádá telefon.

 

Je přibližně poledne, před námi se otevírá nejslavnější pohled na Angkor Wat a my zuřivě pobíháme mezi zídkou, kde jsme se převlékali do dlouhých pláťáků a stojanem s oblečením, kde jsme ho za přehnaný peníz koupili. Podle rekonstrukce krádeže připadá v úvahu tento profil podezřelého: řidič tuk-tuku nebo někdo ze stovek místních prodejců limonád, bezprizorní mládeže a jiné, volně se potulující chásky. Pravda, chytit podezřelého nebude práce pro amatéry.

 

Zatímco tak Honza zkouší, zda telefon přece jenom nespolkl beton zídky, já přirážím prodavačku batiky na stojan s předraženým zbožím a nabírám tým vyšetřovacích asistentů. Se svojí neoficiální policejní gardou pročesáváme okolí, ale pochopitelně zcela marně. Nový majitel Honzova telefonu si vesele projíždí internet, což se nám ukazuje na aktivitě v aplikaci Viber. Nezbývá, než znovu usednout do sedel a vydat se tou samou cestou vzad. Angkor Wat přitom znovu uniká z dosahu...

 

 

Ve výslechové místnosti sedí dva muži. Staršího muže naše přítomnost nijak nevzruší, mladší si otráveně přitáhne prázdný sešítek a propisku. Od začátku má přitom výraz prohrané bitvy, takže nástěnka pýchy, na níž visí fotografie šťastných lidí s navráceným majekem, pravděpodobně nebude výsledkem jejich čilé vyšetřovací práce. Muže zákona přitom nijak nevyvede z míry moje žádost o podlacení zloděje - bez námitky vyťukává zprávu "prosím vraťte mobil, odměna 200USD vás nemine". Světe div se, žádná odpověď. Policista proto odstrčí zápisník, otevře krabičku s oběděm a vyrazí na zápraží...

 

S myšlenkami zaseknutými někde mezi tuk-tuk, betonovou zídku a stojan na oblečení, se Honzu snažím rozptýlit vším, co je na Angkor Wat pozoruhodné. Zdá se ale, že i kdyby chrám vzplanul v ničívých plamenech, nejpozoruhodnější zůstane ztráta telefonu.

 

 

Do  setmění nám navíc nezbývá mnoho času. Nechtěně tak naplňujeme radu, abychom chrámy konzumovaly postupně - jejich velikosti se totiž snadno přejí i skalní milovník historie a filmů s Indiana Jones. A protože se do mé paměti vejde jen skromné množství informací, zaměřuji se na to, co má šanci přežít alespoň tak dlouho, jako Honzova nasranost na zloděje zlodějský.

 

Co kupodivu nezapomínám, to jsou jména klíčových postav Khmérské historie. Jayavarman, neboli "dvojité německé ano + komodský varan s M uprostřed" a Suryavarman, neboli "francouzské nad s německým ano + komodský varan s M uprostřed". Dvě jména, dohromady ale cca šest lidí od I až VII. Jeden z oněch "varanů nad německým ano" pak může za Angkor Wat.

 

Hinduistický chrám je obrácen k západu a jeho reliéfy se čtou proti směru hodinových ručiček, což naznačuje, že se jedná o hrobku. Jak si ještě dobře pamatujeme z Champských ruin My Son ve středu Vietnamu, i tady mají chrámy půdorys trojobalu. Tři zdi kolem centra, z nichž vrstava strouhanky nese řadu bas-reliéfních příběhů. Vzhledem k tomu, že je chrám vlastně hrobkou, zvládám si zapamatovat jen tematicky související výjev Heaven&Hell. Bulvární poznámka k tomuto výjevu praví, že scény mučení inspirovali krutost khmérského povstání v 70.letech. Samozřejmě, takto emočně zabarvená informace zapadne hůř, než že soudce Java sedí na hřbetu býka.

 

 

Na vrchol centrální věže se čeká krátká fronta a otevřený průhled okny nabízí z Angkor Wat asi to nejimpozantnější - výhled do dáli, kde se ztrácí horizont, vzpomínka na existenci 21.století a poslední naděje, že někdo zareaguje na Honzovo 32. marné volání. Ne snad, že by volal přímo z věže.

 

 

 

 

 

Navzdory nastupujícímu hladu se rozhodneme pro poslední zastávku v severním komplexu Angkor Thom. V něm se mimo jiné nachází tajemný chrám Bayon a před zavírací dobou i minimum turistů. Enigmatické tváře vytesané do kamenů přitom podtrhují tajemství celé svatyně, u které se úplně neví, jaký byl její přesný účel. Za sebe mohu tvrdit, že k účelu ohromit se hodí vcelku obstojně. Honzovo svraštělé čelo se tak na moment uvolňuje, protože tváří tvář tvářím s nejasným úsměvem Mony Lisy se prostě nejde mračit.

 

 

Narušený den zakončujeme tichou večeří na zahradě vyhlášené restaurace Mahob. Mladá servírka nás vítá zdvořilostní frází "jakpak se dneska máte" a při čekání na automatickou odpověd "dobře, děkuji" netuší, že na ní hodlám hodit hrozny hněvu pěkně po trsech. Mírně se uklidním objednáním několika hlavních chodů, včetně tradičního khmérského hovězí s vietnamským názvem Loc Lack. Naposledy se také pokusím osvěžit konverzaci, což vypadá přibližně takto:

 

Já: "Ty chrámy byly vážně magický, co?"

Honza: "Budeme muset zablokovat platební karty."

Já (s pohárem piva Cambodia): "Na Kambodžu!"

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload