NE~ZBYTNOSTI PŘED CESTOU

October 22, 2018

Deštivý den s drzým větrem je jak stvořený pro kulturní vyžití. Osamoceně proto vyrážím na poslední tah městem a davy lidí s průhlednými plastovými deštníky postupně -směrem k oblasti Ueno- řídnou. Větví se tu vlakový tratě a cestou od nadchodu je to maximálně na pět minut od rozlehlý zahrady s několika frakcemi uměleckých budov při National Museum of Tokyo...

 

Přisunu se k okýnku pokladny se střechou, protože mě déšť začíná nespravedlivě šlehat do očí. Objednám vstupný do budovy Honkan, kde chci prolítnout archaický umění předkristových let až po rok 1868, kdy se z města Edo poprvý stává Tokyo. Jako dezert zažádám o vstupenku na aktuální výstavu Duchamp x Japan, protože tenhle duel by mohl bejt hodně zajímavej. Chci za to všechno i zaplatit, ale...

 

 

... z batohu sbalenýho k nočnímu odjezdu vytahuju všechno, jen ne peněženku s Honzovou platební kartou. Znáte to, nejdřív člověk předpokládá, že to bude dobrý, a tak začne jen s mírně rozechvělým hrabošením. Pak zvolna přecházím v nervózní přehrabování a nakonec chaoticky šlehám obsahem, až má slečna pokladní před sebou krtinec všech mých věcí a batoh zeje prázdnotou. V minutě se mi přehraje nelibý scénář z blízký budoucnosti. Mám pas, ale žádný peníze, takže budu muset najít karton, vyprosit fixu a napsat vzkaz, že sem ztratila peněženku a že potřebuju alespoň 1200 kč na rychlovlak na letiště. Vzkazu nikdo neuvěří, tudíž to za dvě hodiny vzdám, začnu prodávat všechny svý věci, možná a možná se svlíknu na dešti (ať to působí dostatečně zoufale) a nebo budu muset vystopovat cizineckou policii a 1200Kč vyžebrat od nich. To vše přitom musím stihnout do maximálně 4,5h, protože rychlovlak v šest znamená letiště v sedm a letiště v sedm znamená prohlídku do osmi a prohlídka v osm znamená, že určitě nasednu do letadla v 21:20. Pokud ne, dostanu od Honzi doma děsně nařezáno."I´ll be back", slíbím pokladní, která už ale dávno přešla k tomu, kdo má čím zaplatit.

 

Pouštím se po vlastní stopě. Na zemi nic, a tak z krádeže nejdřív osočím prodavačku v trafice, kde sem si koupila bábovku k zaplácnutí. Nadzdvihnu všechny ranní noviny, neurvale se jí kouknu do klína a vyřítím se do vestibulu metra s kavárnou, kde sem měla hodně podprůměrný americano. Zezadu čapnu servírku, div jí nezačnu lomcovat pažemi. Sem uřícená a pod promoklým kabátem začíná bejt vlhko. Servírka se mi ukloní a přikývne. Kývání považuju za dobrý znamení, ale potřebuju stoptocentní konfirmaci, takže jí nenenchám dokončit objednávku a s opakováním slov peneženka, spasitel a naval, jí dokazuju, že jde o holou záchranu života i manželství. Peněženku mi předá s dávkou přátelskýho úklonu. Já se mám ale uklánět! Svým úklonem tak rozpoutávám jen další její úklonky, a tak se tu lomíme v úklonech do doby, než pochopí, že já musím mít navrch, protože tak je to jedině správně. Ale sem trubka, měla jsem jí skočit koupit třeba ještě kytku..  takže, prosím vás, až budete někdy v tý kavárně ve vestibulu stanice Ueno, nechte tam za mě kytku s díky, vyrovnáme se potom...

 

Od týhle chvíle neustále kontroluju přítomnost peněženky, která mě vykoupila z představy o dost nelibý budoucnosti a se slovy "Iam back" kupuju dva lístky. Nikdy nebylo líp!

 

 

Poctivě začnu od prapočátku éry Jomon, která se dobře pamatuje, protože jamon je španělsky šunka, a to mi z paměti už nikdy nevymizí. Jinak je ale Jomon era pojmenovaná po tom, že se do keramiky meči vyrývaly dekorativní prvky (jomon - cord imprint). Z toho mimo jiný taky vyplývá potvrzení japonska jako původně keramický kultury, která v živý umělecký praxi žije dodnes a z níž se vyvinuli některý naprosto geniální estetický principy, jako např. kintsukuroi, což je přístup, kdy se rozbité kusy slepují zlatem s tím, že prošla-li věc nějakou ránou, stává se krásnější. Musím souhlasit...

 

 

Okruh, kde se představuje japonská asimilace buddhismu přeskakuju rychleji, ačkoli ty rozvinovací role -sutry- mi hezky zapadaj do racionalizace dojmu z města, který sem nazvala páskový. Možná je páskování daný nejen psaním odshora dolů (zatímco lineární rozvíjení literárních svitků bylo asi všude...), ale vizualizace obrazovýho příběhu do pásu alespoň 11:3 zas tak běžný není, nebo jo?

 

To je jedno, typicky japonský znaky hledám v tuši a minimalismu tahů...

 

 

... a sem trochu zklamaná, že se tu nenachází nic ze zenovýho umění enso, což je odnož z adoptovaný tradice tušovýho malířství Číny. Ta spočívá v tom, že se skrze pohyb opisovanýho kruhu prožívá moment osvobozený mysli. Meditativní cítění v jediným okamžiku minimalistickýho gesta... ale to přišlo nejspíš později, takže tu máme především čínský motivy krajin a božstev, který mám už celkem vykoukaný...

 

 

Když se hrnu do tý moderny, přejdu rovnou k tomu, co Japonsko může říct o Duchampovi a naopak. Trochu se přitom posmívám tý ironii, že sem ve skutečnosti vlastně ráda, že vidím pravý objekt The Fountain... Totiž - celým záměrem autora bylo dokázat nepodstatnost fyzickýho objektu umění ve prospěch samotnýho symbolickýho gesta, tj. konceptuální hodnoty umění, která nespočívá v předmětu, ale právě jenom v tom aktu. Ale zážitek z pravý mísy, kde je do porcelánu vyrytý rok 1917... to ať se na mě Marcel nezlobí, ale jinej objekt by mi možná předal to samý konceptuální sdělení, ale určitě míň rozechvění nad tím, že tohle je jediný autentický, ergo jedinečný předmět!

 

 

Co se pak týče samotný srovnávací výstavy Duchamp x Japonsko, tak ta má docela zjednodušující podobu školácký komparace. Kurátor tu zvolil několik hledisek, ve kterých se postmoderna a japonský umění nějak stýkají. Tak třeba motiv popření realismu, který u Duchampa reprezentuje jeho  druhý nejslavnější obraz Mony Lisy s rošťácky dokresleným knírem... Japonsko se mu v tomhle ohledu nezadá díky odnoži malířství zvaný ukiyo-e, v níž se nezobrazují idealizovaný podoby divadelních herců, ale jejich rozpoznatelný rysy - individualizovaný stylizace pro každého herce zvlášť. Nevím, ale kdyby se tohle srovnání mělo našroubovat fakt co nejtěsněji, začně to nejspíš trochu skřípat - nechat vyniknout specifickým rysům jednotlivce znamená popřít realismus?

 

Ostatní body jsou podobně zkratkovitý a pro svou obecnost se jim nedá nic vyčíst, stejně jako se v nich nejde radovat z nějakýho nově nabitýho úhlu pohledu.

 

 

A protože jsou ostatní sekce už jenom plný kimon a mečů, procházím zbytek Honkanu sice poctivě, leč bez komentáře. Zároveň bych ráda stihla jak malou večeři v tradičním domě s posuvnými dveřmi z průsvitného papíru a výhledem do podzimní zahrady, tak poslední japonskou kávu v klasické kavárně kisaki. První se mi nepodaří, druhé ano. V kavárně klasického střihu, které tu zažívají tzv. třetí obrozeneckou vlnu, dobíjím energii, kterou jsem vyčerpala při honbě za peněženkou. Stěny jsou obložené tmavým dřevem, vše je čisté, výhled vede do tiché, klidné a prazvláštně nonšalantní ulice s ohleduplnými cyklisty, z nichž má nejeden na rukou bílé rukavičky.

 

Cestou se ještě snažím vyfotit dívenku ve školní uniformě, ale ta okamžitě ztuhne. Snažím se jí proto uklidnit zřejmě úchylným úsměvem, protože jí v očích vyskočí smrtelný prázdno, zachytí se zábradlí a s rychle sklopeným zrakem bez hnutí čeká, dokud nepřejdu. Tady se nefotí jako v jiných jihoasijských zemích, kde místní pomalu neumí pojem soukromí ani vyhláskovat...

 

 

Se západem slunce vyrážím na letiště a jsem fakt spokojená, že jsem za pár dní zvládla vše ne~zbytný a prolezla 91 hvězdiček z mapy, který jsem tam předem vyznačila. Přitom slibuju sobě, Japonsku a nakonec i Honzovi, který naivně doufal, že mi výletem do Tokya na pár měsíců zavře pusu, že s Japonskem rozhodně nekončím. Brzy snad v jiné, podobně sympatické prefektuře.

 

Tedy, sayōnara a poslední uctivý úklon, já na(ne)štěstí vážně letím ...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload