JAPONSKÁ DUŠE (vol.1)

October 20, 2018

Do očí mě praští tyčky od obřích nanuků. Neváhám, zeď stojící na dva metry od ložnic obyvatel Kokuritsu obcházím a ocitám se v útrobách tradičního japonskýho cintorínu. Zevnitř mě pak udeří velkoplošný plakát s babou v bikinách a slogan "life´s better in board shorts", který světácky vykukuje mezi tyčkama od světle béžový až po zesinale šedou barvu. A protože se mi pro počet ani barevný kód prken nepodaří najít žádný řád, podojím ohledně japonský kultury smrti aspoň svůj oblíbenej internet...

 

 

Mimochodem přitom zjistím, že umře-li jeden z manželskýho páru, je jméno pozůstalýho vyrytý do kamene společně se zesnulým, ale po dobu jeho životního přesčasu je tohle jméno potřený červenou barvou. To je jako když čekáš na červenou, než se můžeš vydat na druhou stranu. Zadruhý tu dodržují tzv. matsugo no mizu neboli "vodu posledních chvil", což je tradice, kdy se těsně před/po zesnutí umrlci naposledy ovlhčí ústa. To první mě baví jen tak proto, že je to dobře parťácký a druhý zmiňuju, protože se k pro-vodní povaze Japonců ještě dostanu...

 

Mrtvý duše ale nechám pod zemí, protože mám co dělat s přízraky kolem Harajuku,  který tu jsou živý až až. Můj zrak tak nedostane jen další ránu, ale různý zjevení mi ho úplně vytřou. Než stačím pořádně zaostřit, cupitá kolem mě první reinkarnace barokní hradní paní, něco mezi duchem z viktoriánský doby a pasačkou ovcí.

 

Lol, Lolita... a v tomhle tu fakt choděj!

 

 

Nedá mi to a přečtu něco málo na téma Lolita komplex, protože představa, že ráno otevřu skříň, nandám korset s čepečkem a vyjdu ven.. to chce rozhodně koule. Tak buď mají tyhle panenky prej potřebu odosobnění (i policajt se mezi službama převlíká za Maria), nebo je to trochu problematičtější a holky se jednoduše rozhodly nedospět. Ať tak či onak - nebo možná ať tak i onak - je to podívaná, která mojí představě o kuriózní japonskosti sedí jak lolita na klíně muže středního věku.

 

Jinak jsou tyhle sladký, nebo naopak gotický lolity jenom jedním z mnoha pod druhů podstatně obecnější úchylky, který se tu říká kawaii, teda  "roztomilost". Netroufám si soudit, jestli je kultura roztomilosti jen hra, nebo tomu vážně věří, ale cute girls jsou bohatým materiálem k pozorování. Při dalším setkání s kawaii se tak okamžitě rozpomenu na cestu letadlem vedle dvou Japonek, které se víc jak půlku cesty bavily výhradně tím, že si z plyšového přívěsku na batohu udělaly středobod vesmíru. Plyšák jim mával pacičkama, tancoval, otíral se o děvčata a dělal jiné další vylomeniny... bez hlesu sem tuhle show pozorovala a napadlo mě, že pokud mají tyhle holky podle věku v arrival card načase být zodpovědnými matkami...

 

Další kawaii pak potkávám v domečku pro panenky, kde nechybí obrázky holčiček s očima velikosti Jupiteru, ofina a culíčky na stranu. Nepochybuju, že nejoblíbenějším tématem je vyjmenovávat příchutě lízátek, a že se tyhle slečny budí jedině za zpěvu ptáčků. Prostě fakt jak z nějaký necudný představy postaršího muže...

 

 

Většinu holek tohodle vzezření je možný pozorovat na dvou hlavních tazích - proslavený Harajuku a taky v ulici Takeshita, která se hemží zbožím pro lolitas, cosplay figures a taky guro kawaii, což je ještě něco trochu jinýho. Guro kawaii je "groteskní roztomilost", založená na prostým pravidle, že dohromady patří to, co dohromady nepatří a že akorát je jedině to, co už je moc. To pak máme tucet sponek ve vlasech, duhový overaly, levný bižu, volánky, smývatelný tetování jednorožců...

 

No, tolik barev jsem naposledy viděla v krabici s plastelínou.

 

 

Honza samozřejmě stále miluje ty davy, které se na Takeshita vinou bez přestání...

 

 

... a protože se nezdráhám vymáčknout z fenoménu kawaii co nejvíc, v oblasti Akihabara vystopuju oblíbenou pobočku z plejády podniků zvaných Maid Café. Z protilehlýho billboardu mě do ní láká skupina děvčat v uniformách uklízeček, a tak jdu dovnitř - samožřejmě čistě pro pořádek.

 

Čtyřpatrová budova nabízí hned několik variant společnic, přičemž první patro obsluhuje jedna parta děvčat, druhé a třetí patro pak jiná. Stačí si v obrázkovém portfoliu v přízemí prohlédnout tvářičky všech děvčat, vybrat tu podle svýho gusta a jít do patra dělat bordel. Ikdyž, upřímně vlastně doufám, že tohle bordel není, protože zatím bych nepoznala rozdíl...

 

Ale dát si kafe s roztomilou uklízečkou ve francouzském kombiné, co se zahihňá pokaždý, když dokončí větu, to prostě musím vidět děj se co děj...

 

 

A protože jsem si ideální podobu svý služky/uklízečky ještě nikdy nepředstavovala, volím jednoduše druhý patro s druhou partou děvčat. Jedna baclatá mě uvítá poklonkem a předá mi zalaminovaný list s obeznámením provozu, kde se uvádí, že na děvčata nesmím za žádnou cenu sahat nebo je fotit. Už teď si připadám jak perverz, ale svůj fotografický kanon beztak žhavím v kapse. Odkývu srozumění, baculatá ofinka mě vezme ke stolečku, zacinká na zovneček a zatleská konečky prstů, že prý bude sranda. Hele, já se bavím už teď, a to ještě nevytáhla ani triky na odstraňování skrvn.

 

 

Moje osobní služka mě usadí do lavice v první řadě, s výhledem na malé podium vepředu. Za mnou jsou řady dalších lavic, plně obsazený zvláštním uskupením plešatících mužů s kufříky, děvčaty podobného věku jako já a geeky. Nalevo ode mě sedí žena, od pohledu stálý host. Srká vanilkový shake a obratně si prohlíží foto book svý vlastní služky, ze kterého ve výsledku znalecky skupuje několik fotografií. Po výběru si znovu přivolá svojí služku, která nad jejím výběrem samozřejmě zatleská palečky prstů, k oslavě této události zazvoní na zvoneček a rozloží karty UNO, které jsou součástí ceny za její kombo servis. Já si objednávám něco jako basic servis, takže moje japonečka mi copánky rozhodně zaplítat nebude. To mě naštěstí nevadí, protože narozdíl od asociálních Japonců nepotřebuju naplňovat společenskou interakci s podplaceným hodinovým přítelem - já mám Honzu a ten je předplacenej napořád.

 

Nicméně! Baculka přisune nápoják, ze kterýho vybírám latté, neboť normální kávu tu nemají - do kafe bez běny se nedají malovat hezké obrázky, kterým pak můžeme všichni svorně tleskat a zvonit na zvonečky, že jsme tuze šikovná děvčata. Než moje káva dorazí, seznámíme se s baculkou jmény. Řeknu, že sem Kristýna z Prahy a ona mi za to zatleská a řekne, že sem princezna. O tom dost pochybuju, ale když mi předá plastovou kartičku, kam do kolonky vedle titulu princezny dopíše mý jméno v japonských znacích, přijímám novou hodnost a dohromady si pořádně tlesklem do dlaní.

 

Pěnový latté stojí na stole a baculka se ptá "picture?" Říkám, že se tu nesmí fotit, ale že jestli chce fotku, tak jí klíďo vyblejsknu. Nerozumí a pro pořádek to samý sdělení multiplikuje v četnosti "picture, picture, picture, picture". Nevím co po mě chce, protože anglicky se tu nedomluvíš, takže jí podám svůj telefon, ať mě vyfotí, když jí to udělá radost. Vyfotí mě a pak konečně ukáže na kafe přede mnou. Aha, chce mi do pěny malovat obrázek!

 

Hluboce se zamyslím a řeknu, že když sem princezna, ať mi tam vyšvihne něco s princeznou. Kouká na mě upřeněji než na zašmudlaný okno a hlesne  "panda". Nemám ve výsledku na výběr, a tak mi karamelem ve čtyřech klepavých tazích nakreslí obrys pandí hlavy, vypne se pýchou a donutí mě, abych jí za takový výkon zatleskala. Tohle opravdu není místo, kde si uznání zasloužíš jen tvrdou prací.

 

Už už bych uskrkla, ale baculka mě razantně zastaví. V kyvadlových pohybech rukou, se kterýma kinklá zleva doprava, řekne "muši-muši" a pak obě ruce spojí nad kávou a dodá "kuš". "Muši-muši-kuš", zopakuju dezorientovaně a nemám přesně jasno v tom, co sem provedla. Latté sem v americano rozhodně nezaklela a nevypadá to ani, že by baculka procházela náhlou mozkovou příhodou. Kuš s ní, chci se napít, ale nemám svolení. Z hrnku mi moje uklízečka nedovolí upít dřív, než veřejně zvolám "muši-muši-kuš" a k tomu nelomím rukama v náležitých gestech. A tak jak debil čaruju nad kafem "muši-muši-kuš" a přitom házím rukama, abych si vysloužila potlesk svý uklízečky a mohla usrknout pěny s mizící pandí hlavou.

 

Já vám nevím, ale tenhle koncept je beztak nějak dirty...

 

 

Od zastydlý roztomilosti se vydávám k historičtější duši Japonska - chrámu Meiji - k němuž vede jediná rovná cesta Omote-Sando (projektanti ostatní ulice záměrně klikatí, protože se nesluší, aby se šlo rovně někam jinam, než k chrámu). Chrám je zasvěcený shintoismu, což je něco jinýho, než klasický náboženství plný božstev. Shintoisti se totiž nemodlí k reprezentaci nejvyššího duchovního vůdce jako je otylý dobračisko Buddha, plavovlasej Ježíšek nebo Alláh, ale čistě k podstatě neboli "duchu", který je všudepřítomnou abstrakcí. A tak se nepozastavuju nad tím, když se modlící klaní k prázdnýmu nebo dokonce zavřenýmu oltáři, protože duch je všude a zavřeno nemá nikdy.

 

Shintoismus je taky založenej na neokázalý prostotě, která oproti přepláclejm hindu nebo buddhistickejm modlitebnám působí trochu jako chudá tetka z Haný. Dřevěnej minimál je ale skvělej, protože kde líp zduchovníš, nežli uprostřed lesa? Cesta k hlavní svatyni tu vede přes několik bran z mohutnýho cypryše, přičemž tyhle brány - tori - jsou dveře, skrze něž se vchází do obydlí "bohů". Stejně, jako si pak u Nováků ze slušnosti zouváš střevíc, před vchodem k Shintojům se pak zase sluší uklonit...

 

A konečně k tý pro-vodní kultuře, kterou sice ze všeho nejvíc symbolizují vodní koupele onsen...

 

 

... ale která má i tady svý místo. Očistná procedura předchází vchodu do hlavní svatyně, dedikovaný vládci Meiji. Naběračkou prvně pokropíš levačku, pak pravačku. Pak omytou levačkou pokropíš pusu, protože ta bejvá děsně nevymáchaná a pak, protože sis zase zašpinil levačku, si čistou pravačkou tu levačku znovu poleješ. Na vymytí úst osobně seru, to vůbec nepotřebuju.

 

 

Taky máme velký štěstí, že jsme svědky tradiční shintoistický svatby, která čítá tradiční úbor a procesí napříč celým chrámem. Mladý pár jak z japonskýho žurnálu...

 

 

... doplňují ponožky v žabkách, který přispívají k argumenatční munici zastánců ponožek v sandálech...

 

 

... a doplňují ho tradičně ustrojené děti, ženy v kimonech, obrovské černé vrány a atmosféra, která ani v nejmenším nehraničí s trapným sentimentem po zapomenutých časech nebo s umělou imitací původních hodnot. Jako, I like !! Duální minimál v novomanželské praxi...

 

 

Už se každopádně smráká, vrány řvou na lesy a my se těšíme, že sladkobolnou pachuť dnešních kawaii zakápneme dvojitou dávkou saké. Oba přitom předstíráme, že nás ani v nejmenším nevyvádí z míry nenaplněná představa, že by se saké mělo podávat horký, a nechápeme taky, proč ho opakovaně přelévají přes okraj sklenic. Po prvním srku z kalichů hiroshimský zkvašený rýže je nám to ale vcelku jedno a na chuť zředěná vodka mi jede víc než Honzovi.

 

K uctění prožitýho dne si řádně připíjím, takže pěkně zleva doprava muši-muši na japonskou duši a dopředu kuš, protože zítra mě čeká anime, manga, geishi, spoustu neonů a další japonský bomby!

 

 

 

 

 

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload