HELLOU KIKI

October 18, 2018

Už od dob, co sem cizelovala jemnou motoriku ve hře Mikado a vychovala několik generací tamagochi, mi bylo nad slunce jasný, že nutně potřebuju do Japonska. Když mi tak Honza u snídaně oznámil, že odlítá do Tokya a já ne, bylo to pořádně drsný ráno. Naštěstí mi ještě téhož odpoledne konzulát potvrdil platnost pasu a počas přespříštího rána jsem už leštila letadlový okýnko a odlítala do Tokya, zatímco, promiň, ty ne...

 

 

Po cestě metrem, co se po skrz město táhne s neuvěřitelným počtem 278 zastávek,  jsem se ocitla na tokijský večerní ulici a najednou mi došlo, že nemám nejmenší tušení, jak by to tu vlastně mělo vypadat. S jistotou jsem věděla pouze to, že ulice jsou vyleštěný poctivěji než stříbro v královským příborníku a taky, že ohleduplná organizovanost tu dosahuje fašizující povahy. Když tak po měsíci v Pekingu stojím s pilinama v hlavě na špatný straně eskalátoru, nejeden Japonec by souhlasil, že obětní sepukka je jediný vhodný trest. To by ale zas nebylo tak úplně fér, protože ve městě, kde je tak nebývale důležitá stravovací kultura, by byla smrt s prázdným žaludkem možná ještě hrdelnějším zločinem proti japonskosti … 

 

 

Ohledně jídla - kterýmu se budu výjimečně hodně věnovat - se traduje, že ať už člověk stojí kdekoli na ulici, je přibližně 500m od michelinský restaurace. Myšleno však předně podle standartu jídla, kdy si dobrou večeři člověk dopřeje u kdejaký putiky na rohu a kde si ji může buď vymačkat z automatu nebo zvolit na základě zalíbení v plastový atrapě.

 

Vlevo nahoře je ebi tendon, tokijská klasika, kterou musím zkusit... Kombinace misky s pohankovými nudlemi soba, který se s hřmotným srkem vycucávají z nálevu a prawn tempura na rýži, což jsou krevety v těstíčku, co je sem zavlekli Portugalci. Sedám si s tím mezi místní pány v černých nebo tmavě modrých oblecích, kterým se tu vžilo označení salary-man suits, a naslouchám jedinýmu zvuku restaurace, který vyluzuje všestranný vycucávání nudlí. Je mi líto, ale srká-li Číňan, koleduje si o výchovnej pohlavek, srká-li Japonec v saku, je to rošťák, co ho nechali dělal naschvály i v dospělosti. Jinak se urputně vysrkává proto, aby nudle nezměkly na kaši a nikoli snad proto, že jsou Japonci jak hltaví psi u misky se žrádlem.

 

 

Ale zpět k bezprostředním dojmům z města, který na každý pád působí jaksi vysoce. Ze zvyku drahnou chvíli všechno fotím na šířku, takže každý druhý fotce chybí horní půlka páskovejch neonů. Až velmi záhy mi dojde, že vertikalita je daná nespíš původním psaním ve sloupcích a velmi postupně si nakonec zvykám na jinej formát města, kterej se táhne jak ty nudle tahaný z misky...

 

 

V oblasti Ginza na mě pak sedá hříšnej pocit, že nebýt japonštiny na vývěsních štítech, mohlo by se město snadno zaměnit za kterýkoli jiný západní. Ale co by člověk chtěl od nákupní zóny, pomine-li podívanou, kterou mu poskytují teenageři v hyper-fashion outfitech s kožíčky a jejich cat walk podél výkladních skříní. I co do odvážně individualizovaný módy to tu jistě bude dost lo UNIQLO..

 

 

Na druhý den se mi z treasure hunt po celý Ginze do paměti vepíše už vlastně jen toto: Zaprvý, galerie ShiSheido je zavřená a vyrábí kondicionéry. Zadruhý, budova Capsule Tower už jenom rezne, ale pračkovitý kontejnery svýho času sloužili coby obyvatelný tuby, který se na sebe skládaly jako v Tetrisu, když nechceš vyhrát...

 

 

Kde ovšem vůbec poprvý zakusím kuriózní génius loci, to je pod mostem u Shimbashi. Podobně jako v Seoulu tu vidím štíhlé muže i ženy ve formálních kostýmcích, jak se v osm večer valí z práce, a to rovnou do naléváren pod viaduktem. Nad nimi tu vrže nadzemka a na čele krychlový budovy u křižovatky svítí barevný nápis Uno, kam se za světlem vydávají řady lidí ...

 

 

Uno rozevře svý dveře a oproti všem očekáváním se ocitám ve snu svýho bratrance Ondry. Než se však plně zorientuju v nekonečných řadách s herními automaty, tak nejdřív okamžitě ohluchnu. Řev mašin, kdy každá zvlášť vyluzuje doprovodný zvuky typu odražený kuličky od packy  v pinballu, svištění meče v souboji s drakem, hekání a údery od kopu v bojových zápasech… jsou doplněný zvukem zvonečku, kterým si muži s cigárem mezi prsty přivolávají obsluhu, aby jim doplnila náboje do hracích beden a oni mohli aspoň ještě na několik minut zůstat ve svým virtuálním tranzu.

 

Mezi hráči jsou i tací, pro něž platí příslověčný označení těcho pachinko hracích doupět za tzv. escape places. Jsou to zpravidla muži středního věku, kteří odložili své kufříky a s prázdným výrazem hodiny vymačkávají jediný tlačítko. Svou hru by nepochybně dohráli i během nenadálýho zemětřesení, protože jejich mentální reset ještě neskončil.

 

 

A protože si Japonci umění hrát fakt nejlíp ze všech, nevypadávají z automatů peníze, ale raději jen kuličky, který se směňují za čokoládový tyčinky nebo elektroniku. Svým hráčkým duchem Japonsko údajně převáží gambling v Las Vegas, Macau i Singaporu dohromady.

 

A zatímco si tak japonský "děti" mají kde hrát, já hned zkraje chytám svýho prvního kuriózního Pokémona v Tokyu!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload