PODIVNÝ PŘEŠLAPOVÁNÍ

October 19, 2018

Když roku 1923 velký zemětřesení v Kanto zachvátilo i oblast Roppongi  - v překladu šest stromů - její otřes skácel nejen ty stromy, ale k zemi poslal skoro celou oblast. Na scénu tak přišli kluci z Yakuzy a v bodě nula nechali vyrůst něco trochu jinýho - největší disco scénu Tokya. Hned po nich pak na místo dorazili hoši od nigerijský řeky a k discu připojili drogy a násilí, o kterých Times roku 2011 v návaznosti na zkušenost návštěvníků napsal, že lidé mívali po návštěvě těchto podniků "zvláštně tvrdou opici"... Je přibližně deset dopoledne a na 100% líh s pěstí není vhodná doba. Vyrážím proto k tý části Roppongi, kde namísto stromů nerostly bary nýbrž galerie, a kde trhači lístků lidem zároveň nelámou nohy.

 

 

Nejdřív se zastavím v designový oblasti Tokyo Midtown, kde mi řada výškových budov blokuje gps, takže se jak idiot točím kolem výstavy automobilů a tří billbordů s upoutávkou na výstavu Another kind of Art, kterou chci fakt vidět, ale nemůžu ji najít. Když se pak po pátý objevím u točny s Mazda Vogue, spatřím ukazatele na další bod v mým hit listu, kterým je Suntory Museum of Art. Nechám proto animátory kolem vyleštěnýho auta ať se uklidní a vyjedu do patra s muzeem, na který mě průvodce namlsal tím, že údajně zakládá jakousi filosofii life-stylovýho muzea. To sem teda ještě neviděla...

 

 

 

.. a ani neuvidím, protože výstava o esoterickým buddhismu v Kyotu mě momentálně zajímá míň, než vyhřívaný sedačky. A tak zůstanu věrná plánu s první výstavou a cestou pryč nakukuju do obchodů, díky nimž mi dochází, že prvky life-style designu najdu dost dobře i v obchodě s noži a pinzetami. Nebo vlastně právě v obchodě s noži a pinzetami.

 

Japonci mají od devadesátých let pojem monodzukuri, což je něco jako "umění dělání". Důraz na spojení technický zdatnosti a uctivýho přístupu k daný věci asi vysvětluje, že se pinzeta za 50k nabírá výhradně v bílých rukavičkách a že možná fakt existuje něco jako praxe platónskýho materialismu. Dovednost tvořit čepele pak ve městě samurajů asi vysvětlení nepotřebuje. Než se mi každopádně ze stěny podaří srazit nůžky na ryby za 150k, s obřadnou úctou odcouvám od pinzety zpět k točně...

 

 

... a posunu se na trávník, na jehož konci stojí budova 21_21 Design od Tadao Ando. Budova mě nazaujme a výstava Another Kind of Art začíná až za týden, takže se musím smířit s výstavou oděvní návrhářky Tsumori, která je ve výsledku taky jakýmsi jiným druhem umění. Tsumori z LCD hlásí, že je "opravdu Tsumori", což si v google translate překládám a zjišťuju, že o sobě tato dáma prohlašuje, že je "opravdu záměr, účel a plán"...

 

To je dost velkohubý a po druhým zklamání začínám zvažovat nigerijský disco. Iku tsumori da nebo-li I intend to go... pryč.

 

 

Mý umělecký tažení má tuhý kořínek, vydávám se tudíž ještě k muzeum Mori Art, který si pamatuju díky záporákovi z Connana Doyla jménem Moriarty. Celý to střihnu kolem uměleckýho Complex 665, kde ve třech patrech u tří galerií dostanu trojího odmítnutí. Výstava začíná zítra, galerie je zavřená, místnost se rekonstruuje. Začínám mít sama pořádnej komplex a záporák Mori Art mě nakonec uvítá výroční výstavou Catastrophe - to zatím sedí - and power of art - se teda už konečně ukaž, Tokyo!

 

 

Vypláznu dvojí vstupný, který mě opravňuje i na vyhlídku z 63. patra věže. O výstavě kurátor pouze lakonicky prohlašuje, že se uměním zachycují světové katastrofy. Když tak projdu kolem kartonovýho zemětřesení s netknutou lampičkou z kanceláře od naproti...

 

 

... a nejvíc mě zaujme dopad katastrofy v metafoře skládání puzzlí...

 

 

... rozhodnu, že toho bylo pro dnešní odpoledne tak akorát a pod heslem "dnes nedostaneš co chceš" se ještě naposledy porozhlídnu po horizontu, jestli na mě nevykoukne aspoň Fuji  (jo, je možný, že je tohle blbá strana). Z dopolední umělecký frustrace se okamžitě rozhodnu přejít do protiútoku a na zbytek dne se hodlám nechat pohltit městem. Městem, který je pro mě zatím tak nějak neuchopitelný a hlavně strašně zvláštně ztichlý.

 

A ten přechod přitom vezmu plně doslovně...

 

 

Vydám se po hlavní třídě Omote Sando a poprvý se propojím s oblastí Shibuya. Netuším přitom, že sem se vydala čelní přístupovou cestou k chrámu Meiji, protože omote znamená čelní a sando přístupovou cestu. Přes deštníky a rozprchávající se déšť nevidím nic, než moderní budovy ze skla, který míjím jen s neznatelným povzdechem nadšení. Budovy typu Dior a Prada jsou sice projektovaný nejslavnějšími architektonickými jmény, ale vejít do atria ve svých okopaných křuskách a začít s kapáním od šosů fotit interiér - to si někdo, kdo nemá ani na japonskou pinzetu, dovolit nemůže. Instamózní Tokyu Plaza pak blejsku jen z povinnosti, protože to mám vyznačený hvězdičkou na mapě a v odlesku ze skleněných tabulek nehledám jeden ze svých odrazů, ale cestu, která mě konečně dovede k přechodu k jakýsi rozpoznatelnější japonskosti...

 

 

Sejdeme se na Shibuji je podobný jako sejdeme se u koně. Jediný rozdíl je asi v tom, že v Praze si to řekne jen několik desítek lidí co přijeli z Brna, zatímco v Tokyu to bude něco kolem pár tisíců lidí za den. Shibuya crossing nebo taky Shibuya scramble je nejrušnější křižovatka světa, což ví samozřejmě každej druhej. Co mi přijde celkem nepravděpodobný je ale to, že i přes několika směrný proud se nikdo nepohybuje v jakýmsi sebestředným chosu. Dav se vine ve smysluplnejch ocasech od sochy psa Hachiko, který je tady v Japonsku snad slavnější než Lajka v Rusku.

 

Sama sem jak utržená ze řetězu a abych si to sem mohla napsat, tak přejdu přechody po všech pěti zebrách a konečně si pořádně užívám podzimní Tokyo. Když se pak na úrovni jednoho mravence z mnoha dostatečně naběhám, vylezu do nadchodu metra a přes jemný mřížkování na skle si počkám na několik proměn červený...

 

 

... na zelenou v červený.

 

 

A protože sem v podvečer několikrát zmokla, čekám, že se mi podaří zachytit bohatost přecházejícího davu včetně pestrobarevnýho poklopu z deštníků. Jsem dokonce ochotna obětovat i zvýšenou srdeční činnost a u nejrušnějšího Starbucks si objednávám svý třetí velký Americano s výhledem na vinoucí se ocasy. Čumím pod sebe, zavolám babi a když to s těma děštníkama vzdám a vyjdu ven, tak se rozprší. Přechodem k rozmrzelosti se ale nevydám!

 

Panenky jak tenisáky, žaludek scvrklej jak ořech. V hlavě si přitom dělám velký plány na večeři podle podzimního stylu Toyka, a protože se mi dnes nepodařilo dorazit ani do jediný vytipovaný restaurace, necháme o večeři pro tentokrát rozhodnout okamžitý zalíbení. Vplujeme do klasický izakaya, což je podnik na pomezí hospody a restaurace, nad jejimiž dveřmi se houpou červený lucerny, zdi jsou oblepený vyvěšeným menu, posezení se volí mezi barem s výhledem na kuchaře nebo u nízkých stolů na žíněnkách tatami, personál po vstupu přinese teplý ručník a entance fee misku s nějakým drobným pokrmem, ve výhledu na kuchaře překáží několika litrový lahve saké a zleva na mě doléhá cigaretový kouř, což se už teď dá považovat za něco jako úkaz starých časů.

 

V Izakaya, teda i (stát), sakaya (v obchodě se saké), si dáme sezónní makrelu a saké nezkušeně nahradíme pivem. Zkušeně se nicméně vrhneme na bezchybnou rybu a za zvuku vlakovýho dunění nadzemky se mi podaří přesvědčit Honzu, aby se se mnou zítra vydal do víru kuriozit a bizáru, jak to mám pod kolonkou Tokyo uložený ve svý stereotypní představě. Totiž...

 

 

stejně jako nám na stole zůstalo ogrilovaný srdce ze špízu yakitori, ani moje srdce pro Tokyo dneska nebije zdaleka tak živě jako včera a natož pak v jakýkoli následující den!

 

 

P.S.  Kdo chce vážně zastávku na ostrově umění, tak ať jede na ostrov umění. Od Tokya je to asi na 7h jízdy vlakem.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload