DŮMYSLNÍ LIDÉ MĚSTA PEKINGSKÉHO

September 15, 2018

Všechny klenoty Pekingu máme už dávno vysbíraný, takže nezbývá, než slovy mé maminky “chodit na lítačku za barák” a po ulicích sbírat, co zbejvá...

 

Jako třeba chásku při venkovním holičtví v oblasti Chaoyang, k jehož provozu tu stačí sedák na betonovým kvádru, stolička, hodiny, přilepená tabulka skla, karton s ceníkem a základní lazebnický arzenál. Na soukromí se tu přitom vůbec nehraje, a tak Honza na vzdálenost šňůry od holícího strojku rozloží kameru a já se opřu o sloup vedení, abych měla dobrý místo v hledišti. Za námi se okamžitě rozrazí plechový dveře hutongskýho domku, vyleze opálený ovál hlavy, cigáro v hubě, spustí chrchel do prachu před vlastním prahem a přátelským hurónem zařve “where from”. Z nedaleký zídky se zvedne stavební námezdník, vyhrne tričko nad vyvalenej pupek a v ukázkový póze “zvědavý číňan” se připlíží za Honzu. Založí ruce za záda, zlomí se v pase a na délku prstu od Honzovýho zátylku se vykloní, aby viděl do záběru na kameře.

 

Typická čínská ulice a její typičtí čínští "uličníci"? No přibližně takto...

 

 

Scénu z ulice většinou doplňuje několik dalších maličkostí, jako třeba urputná snaha vyvětrat peřiny na venkovním vzduchu. Peřiny ovšem naprosto okamžitě prošpikuje zvířený prach z projíždějících vehiklů a pokud ne, majitel je klidně sám poválí v písku a bude mít za to, že čerstvost odpovídá pekingskýmu standartu. Třetí možnost je ale vůbec nejlepší – to do ulic vyženeš takzvaný anihilátory prachu, což jsou metači ulic se zvláštním pověřením. Usazený prach metáním rozmetou (zbaví se ho) tak, že ho okolní chodci sami celej nadejchaj! No, není to nejdůmyslnější řešní po čínsku?

 

 

Vůbec největší projev důmyslnosti se ale vždy objevuje v dopravě, která je hotovým semeništěm takový kvality. Znáte funkční pravidlo, že prvně se vystupuje a pak nastupuje, protože když se to dělá obráceně, tak se cesty ucpou a vznikne neprostupnej knedlík. No, tady se to má asi takhle - stojí Číňan ve dveřích metra, ale přitom nechce vystoupit. Ti, co vystoupit chtějí, na něj doráží, protože jim stojí v cestě. Číňan stojí ve dveřích metra, nevystoupí a ani neuhne. Vystupující ho sekají kabelkami, šlapou na nohy, ostentativně mlaskají, rozráží lokty a sypou salvy nadávek. Ponaučení pro Číňana? Stojí Číňan ve dveřích metra, ale přitom nechce vystoupit…

 

Pardon, ale na to mi hlavou víří vždycky jen jediná otázka. “Seš debilní?”

 

 

No, jinak máme za barákem taky dva parky. Oba vkusný a příjemný, přičemž druhej Tuanjiehu má tu výhodu, že v něm lidi dělají to, co nás baví pozorovat ze všeho nejvíc – podivně hbitý, hravý a družný číňany... Na hromadným plácku se tak tvoří party jak na školním dvoře o velký. Jedna parta tancuje, druhá se oddává stolním hrám, třetí cvičí, další pěje a jiná hraje obdobu devadesátkovýho hakysu. Jako, mamina po čtyřicítce zajde do parku a v lakýrkách si podá hakys? Respekt!

 

 

Na závěr zpět k důmyslnosti či spíš důmyslný zlodějině, který se nám dostalo v restauraci s vyhlášenou pekingskou kachnou LiQun Roast Duck Restaurant. Ta spočívá v tom, že pod nálepkou plnohodnotné hutongské autentičnosti nalákáte platící trouby do hygienicky zcela nekoretní špeluňky a pomocí obrázkovýho menu je donutíte objednat celou kachnu za 300 yuanů (na koruny vždy krát 3,3). Neboli…

 

 

… na stěně hostů se sice leskne fotka se spokojeným viceprezident USA a s úsměvem Venezuelský prezidentky při návštěvě této špeluňky, ale u našeho stolu se po marné snaze objednat dva talíře kachního masa od kosti vůbec nemluví, natož snad usmívá. Sedím jak prkno a o židli se otírám jen v jediným bodě, protože kdo ví, co se tu dá chytit za muňku a navíc netuším, co se skrývá v díře v podlaze, která je důmyslně ucpaná listy hlávkovýho zelí. Navíc se taky musíme domluvit na strategii, jak spořádat tříkilový tělo poctivě vykrmený kachny, kterou nám kuchtík na plechovým podnose nejdřív nastavuje ke schválení a záhy se s ní obřadně odebere do porcovací místnosti...

 

 

Porcuje fakt se slušnou vervou, protože nám na stole nakonec přistane dezertní talířek s výsledkem jeho skutečně zevrubné redukce. Zbylý dvě kila osmdesát přitom nenávratně mizí ve spárech kuchyně a následně nejspíš v hubách místního personálu...


No, vyjdu ven a mám hlad, že bych klidně snědla celou kachnu.

 

 

A Honza? Ten bejvá taky malinkato podrážděnej, když má naruby obrácený kapsy.

 

 

 

 

 

 

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload