BANGKOKSKÝ GRANDE FINALE

July 1, 2018

Sbohem osamocený divočině, nastal čas se stočit zpět do centra civilizace. Než ale na dva poslední a nejvyčerpávající dny zabrzdíme v Bangkoku, motockylem objíždíme nutnosti po cestě - klasický plovoucí market Damnoen Sadua Floating Market a nedaleký market na kolejích Maeklong Railway Market. To jsou turistický místa, který moji představivost příliš nepodněcují, ale zase, proč neobohatit internet o stomilióntý pátý video týchž slavných míst?

 

Nad to všechno nesmím zapomínat na svý povinnosti vodního zpravodaje. Obě místa se totiž rozkládají na oné zdrojnici řeky Mea Klong, co je už fakt jen cancour od thajskýho zálivu, vlastně vůbec nejblíž, co thajcům udýcháváme mořský vzduch. Místo se jmenuje Samut Songhram, sousedí s provincí Ratchaburi, zrodil se tu Rama (king, ne máslo) a Samut znamená oceán, Sonkhram válku. Takže stačí vykličkovat kolem toulavejch čoklů, kokosů a vyjet vstříc válečnýmu oceánu.

 

 

Čím víc takhle na jih a čím blíž k Bangkoku, tím víc aglomerace a tím blíž nekonečný rovině. V Samut Songhkram je to v kombinaci vypálenýho alfaltu, koláčů na zádech pod těžkými batohy a víkendový návštěvnosti celkem běs. Matcha barvu koryt v kokosovejch hájích střídá moka barva obchodní řeky... jsme tu ale nedočkavě brzo - po okraje naložený lodě vyjížděj na vodu až v pokročilým odpoledni, takže namísto tohoto...

 

 

maximálně tohleto...

 

 

Realitu nepřepíšu a čas myšlenkou urychlit neumím, takže aspoň projdem po dřevěných lávkách z obou stran řeky a podruhý za hodinu donutím Honzu, aby dopil, co sem objednala. Zteplalá kokosová voda, to snad radši vykloktat v řece...

 

U kolejí je to pak o dost horší než u vody, lid se tu totiž násobí úměrně s tím, jak ubylo prostoru pro pohyb a vzduch uzavřený v pásu kolejišť je k zalknutí. Taky si říkám, kdo by si tady koupil zplihlou zeleninu nebo dokonce rybu, když je to všechno od prachu a sem tam na to kápne olej z projíždějící mašiny? K mýmu podivu ale vypadá zelenina vcelku čerstvě a Honza mi na otázku odpoví tím, že nakoupí půl kila fíků, který nám ve výsledku hnijou na pokoji. Jako, párky nebo fíky? Tak vidíš!

 

 

Původní smysl stánků u kolejí chápu o něco míň, než lodní obchod na vodě. Taky říkám Honzovi, že tudy denně jezdívá vlak, ale že nevím, kdy se má ta šťastná událost přihodit. Sedáme proto na volnou betonovou zídku se skvělým výhledem na příjezd vlaků a okamžitě spouštíme vlnovou reakci taky si chci sednout; sem starší a tohle místo je definitivně moje nebo tu zídku sem viděl první. Honza tvrdí, že Číňani jsou jak ovce - když se na dost dlouhou chvíli zastavíte v libovolným místě a budete tam stát a zírat, budou procházející Číňani za chvíli dělat to samý. Nevím, podle mě je tenhle copying demograficky nevybíravej, ale je fakt, že je jich prostě víc, tak to i víc vyniká.

 

Navíc je pravda, že na betonový zídce maximálně pro dva střední zadky si vedle nás bez komentáře usedá Číňanka způsobem, že si jsou s Honzou nakonec bližší, než my dva. Přirozeně čeká, že se budeme chtít tísnit, protože ona chce přece taky sedět. Tohle oprsklý čínský jednání Honza vyloženě nesnáší, takže na ní z tý dvoucentimetrový vzdálenosti otočí hlavu a zeptá se jí, jestli náhodou nežertuje. Sedím jak myška a držím ty fíky, ale je fakt, že automatizovaná neomalenost je Číňanům vlastní. A když na něj tahle cizí ženská začne dorážet spocenejma pažema, tak to už si rovnou sundává brejle a vyhrnuje rukávy...

 

Těsně před projezdem mašiny tuto ženu a její dvě opodál stojící dcery z bezpečnostních důvodů vyvádí policista, plachty stánků se začínají rutinním pohybem stahovat a mašina projíždí kolem obličejů turistů. Lidí jak much, z toho bude na internetu stomilóntý pátý až stomilóntý padesátý video, včetně toho našeho...

 

 

Se zadrženým dechem vjíždíme navečer do Bangkoku a cíl máme na zbytek dne jediný - chceme se dostat do 43. patra Ghost Tower, opuštěného věžáku s bezkonkurenčním výhledem na Bangkok a přes řeku Chao Phraya River, kterou si nemůžu dovolit nezmínit. Podobně opuštěných a postupně tlejících budov je tady jak žížal po dešti - kvůli finanční krizi zůstaly ve městě desítky takovejch budov, především kanceláře nebo honosný hotelový komplexy, pro něž investroři zavřely kohoutky s penězi a šli raději na "masáž"...

 

 

Na různých fórech čtu, že do budovy se člověk dostane za malý úplatek bezdomovcům nebo místním feťákům, co si ze vstupu do budovy udělali soukromou atrakci. V kapse máme kdyžtak pár drobných pro thajský meth heads, ale budova je ošetřená ještě i jinak - je oplocená plechem a opatřená varovnou tabulí s informací o tom, že cestou nahoru někdo z budovy omylem vypadl a že na soukromou prohlídku nesmíš...

 

 

Budovu obcházíme jak medvědi úl s medem a hodnou chvíli zvažujeme pro a proti. Pro - můžeme plot přelízt a vidět bezkonkurenční západ slunce v samotě a z pořádný vejšky. Proti - v místním lochu lezou švábi lidem do uší, to sem viděla ve filmu a šváby fakt nesnášim. Nakonec se teda vysrabíme, protože jsme hodně proti tomu thajskýmu lochu, ale ze soucitu k nám samým budu tvrdit, že jsme prostě dostali rozum...

 

Hold nemáme koule jak tihle hopsani.

 

 

 

DEN 2

 

 

Na druhej den máme v plánu projít takový ty místní evergreeny, ale když už jsme byli u Erawan Waterfall, začínáme stylově u Erawan Shrine, protože to se prostě dobře pamatuje. Pověrečná legenda k této modlitebně praví, že když se hotel v zákrytu svatyně začal stavět, bylo to v době nešťastného data, a tak při stavebních pracech postupně umíralo podivuhodně mnoho dělníků. Aby developeři přesvědčili uraženýho boha, že nemá chudáky pracovitý kluky takhle nelítostně sekat kosou, postavili před hotelem tuhle modlitebnu a všechno je teď zas dobrý. Zpívá se tu a bohu Erawanovi, který se symbolizuje hinduistickým slonem se třemi nebo třiceti-třemi hlavami, se nosí ty nejvíc oranžovo-žlutý karafiáty, co sem viděla. Je tu rušno, na mostě nad hlavou projíždí v dvousměrných tunelech vlaky, auta troubí, motorky řvou, no prostě město padlejch andělů...

 

 

Celý odpoledne se přitom pořád držíme v "novým Bangkoku", tj. na východ od hlavní řeky, kam Thajci přesunuli svý původní ústředí moci, aby měli lepší šance proti útočícím Barmcům ze západu. Na slavným vyhlídkovým kopci, což je eufemismus pro krtinec jménem Golden Mount, stojí bílá čtvercová základna chrámu s obřím zlatým zvonem na kapotě. Chrám je kopií půdovního chrámu z království Ayuthaya a kupodivu je navštěvovaný míň, než víc. Nahoře navíc sladce fičí vítr, což je luxus nebývalý hodnoty. Člověku jakoby na moment z obličeje sundali ten těžkej vlhkej ručník, co ho krok za krokem dusí k zalknutí.

 

 

Přiznám, že chrámový mánie mám dost, ale bylo by mi trapný odjet z Bangkoku s tím, že jsem nebyla v kompexu Ko Ratanakosin - kolíbce chrámů v ozděný dvoraně, co mě vyčerpává už jen pohledem na ní.

 

Kvůli urputnosti turistický ekonomiky jsme nuceni před chrámem zakoupit batikovaný oděv, protože dress code zahalených údů se jim hodně vyplácí. V teplácích se slonama teda vyrážíme do komplexu, který za 20 min zavírá, a tak si z návštěvy pamatuju jediný - hodně nespokojenou Španělku, co se svojí vlastní urputností vyrovná urputnosti prodejců batiky, jak nutí přítele, aby ji udělal fotku století. Una puta foto, řve nekonečných 20min.

 

Una puta foto i pro nás, dovnitř totiž nakonec nejdeme.

 

 

A tak ještě v těch teplácích, co mají nejlepší větrání na světě, vyrážíme do nejprovařenější turistický ulice Khao San Rd. Víc touristy už bejt nemůžeme!

Život na ulici je ale jen nudnej odvar jejího nejrušnějšího lomození, protože všichni se běželi schovat před pomalu kabonícím se nebem.

 

 

Poslední zastávka před večeří je na druhým břehu řeky, ve "starým Bangkoku". Mimo několik plovoucích marketů, na něž mě po celým dni beztak přešla chuť, je tu chrám vycházejícího slunce, tzv.Wat Arun. Stejně magickej je ale i při západu. Přestože je podle všeho buddhistickýho založení, těm prototypickým thajským chrámům se zrovna nepodobá. Tenhle wat nabíjí úplně jinak a bambiliony věží a zdobení jasně kopírují vzezření khmerský architektury.

 

Ale hlavně, těšně pod vrcholem věže je v okně hinduistický bůh, co si osedlal Erawanskýho bílýho slona, takže můj příběh o  Erawan-ských slonech napříč Thajskem dosáhl do třetice všeho dobrýho!!

 

 

 

 

DEN 3

 

 

Než vrátíme motorku, uvědomuje si Honza, že nemůže žít bez toho, aniž by viděl park pod královským mostem. Zatímco jsme teda nenavštívili nejznámější chrámový komplex města, viděli jsme to, co nikdo jiný - síť mostních pilířů zespoda...

 

V půli cesty po královským mostě najednou vidíme divný věci - motorky v levým odstavným pruhu si to ujížděj v protisměru a signalizujou nám varovnými posunky. To se mi dost nelíbí a při sjezdu z mostu spatříme policejní hlídku, takže briskně nahazuju debilní výraz popletenýho turisty s dotazem "prosím vás, můžete mi pomoct" dřív, než místo policejní pomoci dostaneme policejní výprask. Na most nesmíš, to je prostě zakázaný!

 

 

Ale kdo by tomuhle odolal, žejo? A hlavně, kdo by se pak nechtěl hodinu a půl vymotávat ze zácp a objížděk jako součást hromadnýho moto gangu, když se potřebuješ dostat na druhou stranu řeky, ale to nejde, protože nesmíš na ten debilní most!

 

 

Proto je poslední den, který jsme chtěli věnovat zaslouženýmu lenošení kolem střešního bazénu, zkrácenej o pár hodin pernýho slunce, na což máme s Honzou rozdílný názor. Když bazén, drink a volno, tak ať to do mě slunce skrze ozonový díry pořádně smaží!

 

A jestli o Bangkoku průvodci kulantně píšou, že "pulzuje energií", tak tím asi myslí energii elektrickýho křesla, protože v šoku zůstávám ještě nejmíň měsíc po odjezdu.

 

 

 Promiň, ale myslím, že už se nikdy neuvidíme.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload