BANGKOKSKÝ EXODUS

June 26, 2018

Napůl otrávená plynem a napůl ohlušená vrčením motorů odpočítávám spolu se semaforem nekonečnejch 120s. V první linii se postupně srocují desítky motorek, co sem na přesnost okousanýho nehtu vykličkovali škvírama mezi řadami aut a když to pokouší i Honza, skřípu zubama a v duchu počítám bathy za uražený zrcátka a novej lak pro motorku. Na Rama to navíc vůbec nejede jak po másle a s každou zelenou je to jak šťouchnutí klackem do vosího hnízda. Rej motorek se rozburácí a entropie silničního provozu tu dostává úplně novej rozměr. Moto Thai indeed! 

 

 

Neznalost silničních pravidel nás neomlouvá, ale ze situace naštěstí docela správně vyčteme, že motorka nesmí! na královský most, vysvobozující výpadovku z Bangkoku, kudy se teď okamžitě chceme vyhnat z města. Při návratu zpět do městskýho provozu mě tak přepadá úzkost, protože co je to za dovolenou, když půlku dne strávím na červený nebo v rozvířeným prachu z kol kamionů. Cestou městem se navíc krmím muškama a bordelem ze silnice, ostatní motorkáři nás nekontrolovatelně lízaj zleva i zprava a nikdo, teda nikdo mimo vyděšenýho Honzi, tu netroubí!

 

Za této situace tak bez okolků zatracuju plánovaný tématický oběd v restauraci Condoms and Cabbages,  co stojí na okraji vykřičený čtvrti a je celej obalenej v latexu, a klidně ho měním za jinak laciný oběd v nákupáku, který je jednoduše nejblíž. Prostě hlavně co nejdřív vysmahnout z Bangkoku, kterýmu sem bláhově chtěla věnovat čtvrtku naší dovolený a který podle mě někdo úplně zapomněl naprojektovat na žití a na dejchání. Takže zatajit a po žvanci rychlej exodus...

 

 

… resp. odstartování road tripu po centrálním Thajsku, který sice podobně jako Vietnam smrdí hrozbou přívalových dešťů v rámci přicházejícího monzunovýho období, ale který začínáme s historickou relevancí cestovatelskýho fanšmejkra. Začínáme totiž ve městě, kde to začalo...

 

Nakhon Pathom, který není ani městem (-buri), a o kterým se tvrdí, že byl prvním osídleným místem thajskýho království. Já a my fair lady se tak pomalu blížíme k jejímu nejvýznamnějšímu landmarku…

 

 

Nejvyšší thajská buddhistická stupa Wat Phra Pathom Chedi je víceméně to jediný, co Nakhon nabízí, ale silně oceňujeme, že v této ne příliš oblíbené oblasti + v čase tzv. mimosezónní shoulder season, jsou všechna místa spíše spící nebo alespoň dřímající. Máme je tak téměř sami pro sebe.

 

Do prostoru stupy, kterou obhání jakýsi kruhový pás římských oblouků vstupuje déšť, mnich a my. Z tlampačů vyhrává ohmová melodie, že bych si pomalu sundala sandál a začala meditovat. 

 

 

Podél kruhovýho obvodu následuju pohozený zvonečky...

 

 

… a před hlavním oltářem zaznamenám jen jednu pro-thajskou příznačnost. Že se tu vše halí do královský žluti a zlata, to pozná i ignorant po první minutě kdekoli na thajský půdě. Zdobný zlatý rámy s plakáty novýho krále se objevují s pravidelností pár set metrů a právě do žlutý se ladí i vosk na modlitebních tyčinkách. Žádnej mind blow, prostě jen, že ne modrá, ale žlutá je fajn.

 

 

Nechci to protahovat, den končíme ve srubu na okraji malého Nakhonu a jsem dojatá, že i v takové řiti mají designový bistro, jako by místní tušili, že se sem západ chystá na čumendu. Tak doplňuju jídlo z mallu talířem thajskejch špaget a zjišťuju, že v otázce koriandru se k mé smůle thajci trochu povětnamštili.

 

Mimo to dostávám před dobrou nocí výstražné zprávy, že oblast Kanchanaburi, kam na zítřek plánujeme klíčový přejezd, je nebezpečnou oblastí výskytu malárie. Fakt, že si pro mě komáři chodí jak pro nejsladší pamlsek, že mě jeden malarickej zítra zaručeně štípne, umřu a nakonec se nevdám, tak to se mně teda trochu dotýká.

 

Ale ráno snad moudřejší večera, zatím mám jen černej kašel z Bangkoku...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload