VÝPAD NA RATCHABURI

June 29, 2018

Jen co jsme si zabouchli dveře za výletem na sever, rozhodli jsme se rozrazit dveře na západ, kterej se už celkem úzkoprse lepí na Barmu. Prostě, komáry s malárií je nutný nahradit novým nebezpečím, a tak se rozjíždíme směrem k hranicím, kde volně pobíhají bílí tygři.

 

Cestou sjíždíme dobít baterky k Wat Hin Thaen Lam Pachee, co nás už zdálky pálí do očí svou bělostí. Chrám v lodi, zepředu zlatej mužik na baru (svatým se tu věnuje především pití a nikoli jídlo) a u bočních vchodů válečníci a hadi, v jejichž čelistech se uhnízdili černí ptáci. V takový scary lodi bych na zaoceánskou projížďku teda nejela.

 

 

Znovu taky ujíždíme bouřce a komáry s hady chceme co nejdřív vyměnit za ty tygry. Honza na mapách vylučuje veškeré oficiální cesty k hranicím a vybírá jakousi polňačku, která vede vysoko do kopce a z níž bychom mohli dohlídnout až na barmský makový pole (Barma hájí druhý stupínek vítězů v produkci opia). Taky se mi zdá, že se to nemračí jen za náma, ale hlavně před náma - lidi tu přestávají být náruživě usměvaví a celá oblast je ještě autentičtější, než podceňovaný Kanchanaburi. Autentičtější v tom smyslu, že tu o turistu zakopneš jenom tehdy, pokud ujíždí pryč.

 

 

Vjíždíme tedy na prázdnou asfaltku a po pár minutách sesedám, protože se dostáváme do stále rozpukanějších úseků, z nichž ve výsledku zůstávají jen pískový duny s promile asfaltu. Honza to tam pere hlava nehlava, je mu jedno, že písek klouže, do týla mu pere 40°, já držím pětikilovej batoh a bojím se tygrů. Jestli navíc zaprší, můžem tu motorku rovnou strčit z kopce pěkně po profilu, protože takovej kluzkej svah nezabrzdí ani ruka boží. Honda kňučí víc než já a vzdáváme se těsně předtím, než se parta chlapů na korbě trackovýho auta vyřítí kdoví odkaď. Jo chapi, teď se smějete ...

 

Cestou dolů pak zakoušíme nechtěný drift, ale zvedač Honza drží tělíčko naší Hondy silněji než půllitr a na zem ji nakonec pokládá jak novorozeně do měkkejch peřin. Konečně můžu vykřičet, že to byl teda pěkně blbej nápad s tou neoficiální polňačkou, ale neměla bych moc nahlas, protože nemám zájem potkat ty tygry. Odbočka z civilizace byla teda v úmyslu dobrá, ale jsem ráda, že jsme ji museli stornovat. Těžko vysvětlit, ale hranice s džunglí na mě působily podstatně víc scary než Hitchcockův chrám.

 

 

Unavený jízdou zatoužíme po dobrým pozdním obědě. Výjimečně se nechceme účastnit další párky párty, ale autenticita tohoto skromně navštěvovaného místa nás prostě nezrazuje - nejlepší restaurace v oblasti Ratchaburi, co mimochodem není zmíněná ani v 700sty stránkovým Lonely Planet, nabízí jako nejlepší provozovnu KFC. No, párek z benzínky nebo kuře z rychláče, to už je prašť jak uhoď...

 

S kýblem kuřat teda usedáme před dveře naší designový garáže bez oken a v suchu si vychutnáme první pořádnej slejvák, kterej nás konečně doběhl z Kanchanaburi.

 

 

Protože se Bangkoku zatím oba vyhýbáme jak neúprosný úplavici, chceme v Ratchaburi zabít ještě jeden den. Naštěstí pro nás je tu k dispozici pár skromných výletů, kterými s přehledem ten den zaplácneme. Hned zrána tedy vyrážíme z města, který kromě plakátů s císařem nešetří thajskou vlajkou, a vcházíme do Khao Ngu Stone Park...

 

 

Přejít lávku a pás skalních špičáků vystačí maximálně na dostaveníčko v hodinovým hotelu, takže jen co sem na parkovišti z hlavy úlevně sejmula těžkou helmu, už ji zase narážím a vyrážíme směrem k atrakci číslo dvě - thajský jeskyni Khao Bin Cave, která je na seznamu z přízemně praktického důvodu - očekáváme ochranu před nekompromisním poledním sluncem. Info PR jeskyně se holedbá informací o magickém osvětlení jeskyně, kterou ale s Honzou ani přes úpal nedokážeme označit za vhodnou. Vypadá to tu jak na pouti a vůbec nejhorší je, že neodvzdušněné průduchy jeskyně nejen že nechladí, ale vytváří vlhkou prádelnu. Fakt bezva svlažení!

 

 

Bronzový výpad pak patří Wat Nong Hoi Park, soše bohyně soucitu Guan Yim, která je v Asii jednou z nejpopulárnějších. Socha se tyčí na kopečku uprostřed neobydlené krajiny a z páteře jí trčí opěrná konstrukce. Já jen, že sem si dlouho myslela, že má ten ocelovej čepec nějakej speciální náboženskej význam..

 

Nicméně, jako každý cíp thajský půdy, tak i tohle místo hlídá divoký pes. Většinou mají vizáž mefista, uslintaný tlamy, nádory po těle a dost jasný názor na to, komu daný kus země patří a komu ne. Snažím se působit klidně a stát jim čelem, ale mám z toho tachykardii a představuju si, jak mě takovej prašivej čokl trhá na cucky. Na fotku nemám pochopitelně odvahu, ale kdo byl v Thajsku, tak se s gangem rafanů rozhodně setkal.

 

 

Zeshora kopečku jsou vidět dva typy krajiny - kopcovitý sever a směrem na jih nedozírný placák, teda Bangkok a jeho okolí. Plocha bez znatelnýho horizontu a zase ty záplaty zeleno žlutých políček, co připomínají českou krajinu. Ale vůbec nejhorší je zouvání bot pod chrámem, což je na vyhřátý terase skutečný grilovaný maso..

 

 

Když mluvím o tom mase, zase na nás dolehl hlad, takže než se stočíme k domovině, kde je to jen o tom kentuckým kuřeti, uděláme si malou zajížďku do letoviska Inlay. Miluju to tu od první chvíle, protože proč my si sakra někdy nezajistíme ten typ dovolený, který nabízí koktejl za lusknutí, kolem dokola má po anglicku sesekaný trávník, břichatý boháči sem vodí dvacítky, do kafe se nebojíš nalejt mlíko a na večer můžeš koukat na jezero a jíst ryby jak dáma?

 

No, Inlay se stává odpočinkovou oázou a jejich zelený curry s roti vrcholem mý kulinářský poutě...

 

 

... kterou ovšem velmi těsně dotahuje nenahraditelná večerní dojížďka párků, protože tu naši sprostou náturu prostě nezapřem. A rozdávej, tentokrát tě rozmašíruju v kanastě srabe.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload