ERAWANSKÝ VODOPÁDY TEČOU DÁL

June 28, 2018

Tady v Kanchanaburi nejde dělat nic jinýho, než si dát romantickou procházku podél železnice smrti na Hellfire Pass, nebo vyrazit k vodopádům s alarmujícím výskytem komárů. Než umřít nudou podél trati, to teda radši riskantní štípance pod přírodní sprchou. Navíc bydlíme-li podél hnědýho toku řeky Khwai a zatím jsem štípanec free, dávám si dobrý šance i do pralesa.

 

 

Smrtonosnou trať každopádně míjíme i cestou k vodopádům. Poctivě na google maps lustruju vinutí tratě až na její samotnej konec, přičemž zjišťuju, že Thajsko s Burmou železnice ve výsledku nepropojila. To jen pro upřesnění toho, že se umíralo s dvojnásobnou marností.

 

 

Směrem k národnímu parku a jeho vodopádům vede jen jediná cesta a i po ní uháníme jako samojediní..

 

 

Zrakem průběžně zabořeným v mapě pak docházím k překvapivé obměně cestovního slovníku, když se nově začínám orientovat za pomoci termínů vodní taxonomie. Tedy, Kanchanaburi je místem, kde řeka Mae Klong dochází k bifurkaci, tj. se rozděluje na dva toky - řeku Khwai Yai a řeku Khwai Noi. Zatím pominu, že k ústí samotné řeky Mae Klong se dostaneme při návštěvě o pár dní později, ale zase si neodpustím, že tahle říční zdrojnice postupně divočí (prosím pěkně termín pro větvení řeky). Pár takových zdivočení totiž míjíme, když řeku přejíždíme přes všechna její možná přemostění. A právě tady začíná být naše cesta na sever zábavnou podívanou in natura.

 

Prostě Index a I-met na samotě u Kanchanaburi, kde je to celý zelený a tichý...

 

 

U finálního rozcestí pak stačí odbočit k cílovým Erawan Waterfalls. Honza je touhle cestou ve výsledku tak nadšenej, že musím v jednom kuse poslouchat lamentující žalmy na to, že jsme tu měli přespat a nevracet se do Kanchanaburi, že je blbej, že sme oba blbý, že tahat batoh je blbý a vůbec, blbej je nakonec i ten první vodopád a všichni lidi okolo něj, obzvlášť pak ti v něm. Podle mě je ale blbý jenom to příšerný vlhko, který v kombinaci s kekelem, co sem nabrala na silnici, vytváří po těle dost nepříjemnou vrstvu špíny. Ale zase je dobrý, že se se mnou nechce ženit jedinej komár. Takže vlastně spíš dobrý.

 

 

Vodopády mají dohromady 7 levelů a už u třetího máme seriózní problém s návaly horka, takže Honza přestává mluvit. Lesknem se potem a hledáme místečko pro Adama. Jedno takový nacházíme těsně pod vrcholem, u ignorovanýho vodopádu n.6, který lidi zbrkle míjejí, protože jsou celý namlsaný blízkostí sedmičky. Sundáváme tenisky a zalezeme do zatáčky, kde odhalujeme místo jak stvořený pro in flagranti. Trenky letěj dolů stejně rychle jako mi na kluzkých vápencových kamenech podjíždí pata, takže se cvičně pokládám do vody, aniž bych se musela zdržovat rozhodováním, zda se koupat či nekoupat.

 

Esmeraldí vodopády jsou tu jenom pro nás!

 

 

Honza volí skalní převis, kde má soukromou jeskynní sprchu a sápe se do soukromí. Bláhově myslíme, že naše exkluzivní místečko je zastíněný ze všech stran, ale později zjišťujeme, že Honza špulil bílej zadek na všechny lidi, co se v půlce cesty k poslednímu vodopádu pozastavili k hlubokýmu nádechu a pokochání ušlou cestou. Blonďatý holotělo na šestce a prcek, co si fouká odřeninu. Video ke zveřejnění mám bohužel zakázaný.

 

 

Drobnou zvláštností jsou veřejný kostymérny u stromů. Kdyby se někdo chtěl ve 40° převlíct do šatů kanárkovské žluti, tak prosím...

 

 

Cesta zpět nakonec není ze sta procent tatáž, takže i směrem domů můžem obdivovat ubíhající přírodu a taky si užívat, jak ďábelsky rychle ujíždíme další bouřce, která se nás snaží dohnat, ale která je na Hond(z)u prostě krátká.

 

 

Navečer pak již jen večeře plná thajskejch pokrmů jako je papaya salad, modrá rýže obarvená roslinou Indigo, klasický thajský klobásy ....

 

 

... a na pokoji pořádný guilty pleasure letošního výletu - oslizlý párky z benzíky, co jich tu jíme po tunách. Fakt šmakuláda.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload