ZEZELENALÝ KANCHANABURI

June 27, 2018

Ráno je moudřejší díky DEET28, antikomárovníku se silou odstraňovače barev. Nastříkaná od helmy až k patě opouštíme beton a směrem na sever se zem začíná zvedat, pomalu jako hrudník pubescentního děvčete.

 

První zastávkou, první ránou, je neznámý wat, co se připravuje k otevření. Muž s obchodním duchem nás laskavě vyzývá k návštěvě a exkluzivně nám otevírá dveře i do čerstvě dokončené síně nástěnných maleb. Prstíčkem sice nenápadně naráží na prázdnou plastovou bedničku s příspěvky, ale u rozbalování chrámu jsme ještě nebyli, tak mu přihodíme pár zlatejch na nový štětky.

 

 

Ostatní zástupci chrámový čety jsou taky zlatí. Nedokážou si sice přesně vybrat, jestli chrám stál 4, 40 nebo dokonce 400 milionů bahtu, a tak nás pro jistotu v každé síni protáhnou kolem dalších prázdných bedniček s příspěvky. Zlatí jsou v obličeji a zlatem zlatí všechny zdi a sloupy. Tvrdím, že přezdívat Thajsku Land of smiles by se nemělo jen kvůli oněm, s prominutím, levnejm štětkám. Tady se zpravidla usmívá opravdu každý.

 

 

Druhý úder přichází od podstatně výraznějšího svatostánku Wat Tham Sua. Rozlehlý komplex s mnoha svatyněmi a hlavní sochou Buddhy v lastuře, nebo spíš v lotosu, se nejlíp vyjímá z terasy sousedního chrámu, o kterým jsem bohužel neměla nejmenší tušení. Buď ráda, že jsi ráda. Buď ráda, že jsi ráda...

 

Jsem ráda.

 

 

Z neustálýho vyzouvání před modlitebními koberci a před vstupem do věží mám sice na ponožkách sajrajt z vymetených holubích per a upadlých zlatých papírků, co jimi lidi oblepují otylýho buddhu, ale pohled na několikanásobný vrstvení dekorovaných střech s plamínkovými konci a vrcholy, to za soukromý vytření podlahy i stojí. Vlastně jsou to vizuální reprezentace ptáků, ptačích zobáků – chofa – vycházející z hinduistickýho mýtu o jakýmsi ptáko-člověčím božstvu a pro thajský chrámy jsou víc než typický. Kdo byl, ten zná, a kdo nebyl, ten to beztak pozná. Tyčící se chofy, to je jednoduše jasná klasika.

 

 

Protože se pořád ještě pohybujeme v mírně kopcovité oblasti pubescentního poprsí, je jakákoli vyvýšenina vyhlídkovým rájem. Shlížíme tudíž na úrodnou půdu, co mi ve výsledku připomíná českou krajinu plnou lánů žluto-zelených záplat. Ale možná se už jenom těším domů...

 

 

Podél řeky Mea Klong, jejíž profil vinutí budeme s většími a menšími zajížďkami opisovat celou cestu až zpět na letiště v Bangkoku, pomalu vjíždíme do prvního velkýho buri, města Kanchanaburi, který má stejně jako předchozí Nakhon svou historickou relevanci. Blízkost burmských hranic z něj učinilo místo strategického plánování železničního spoje mezi oběma zeměmi a v průběhu války zde na trest nastupovaly pracovní síly znepřátelených vojenských zajatců. Podél náročné stavby kolejišť, který se říkávalo Death Reailway nebo taky Hellfire pass to Burma, se hojně umíralo na malárii, horko a vcelku tvrdou práci. Blááá … 

 

… to mě s prominutím zjaímá vzhledem k literárnímu sentimentu o dost míň, než nechvalně známý Bridge over the river Khwai. Nesmrtelná vzpomínka na vzpurnou postavu zajatého britského generála Nicholsona, co se svými důstojníky disciplínou a schpností ponížil thajské věznitele a navzdory pomoci nepřátelům most postavili a ochránili před britskou sabotáží... jó, to jsme všichni četli! 

 

 

P.S. Jestli taky někdo narazil na zmínku, že to ve skutečnosti není onen most.. tak o tom nechci nic slyšet, protože v Kanchanaburi toho k vyprávění o moc víc nezbývá. Teda mimo báječný papayový Pad Thai, ale držme se raději podstaty. Nejela jsem si pro malárii kvůli falešnýmu mostu!

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload