TY BOTY TI TU NECHÁM

May 6, 2018

Ačkoli se ta holka živí především banány, vypije fakt hodně piva a vůbec je dost časově náročná, tak jsem ji tu měla opravdu ráda. Nepráší totiž, na rozumnou dobu je možný ji s tím banánem a nějakou knížkou strčit na balkon a hlavně ji jde snadno v pestrobarevným městě rozzářit. A tak jsme teda těch dlouhejch 16 dní couraly, až z toho máme obě lejtka závodního koně, vypnutý svaly od smíchu, 1132 fotek a tolik zážitků a mikro příběhů, že se radši běžte vyčurat...

 

 

 

S ANDULOU V SHEUNG WANU

 

Když se mě po úvodní inspekční návštěvě chrámový ulice Anežka v Man Mo Temple zeptá, jestli je to jako všechno, je mi jasný, že na tuhle holku platí spíš svět venku, svět ulice a prostě svět metropole, a že pokud ji někdo laskavě nenabídne tyčinky k pálení zadarmo, vykouříme se z chrámu dřív, než se modlící stačí potřetí uklonit...

 

 

Na nedalekým trhu s cetkama se jí líbí víc a mě tu na tři generace dopředu prokleje hawkerka, když si se zalíbením fotím její tematický karty. Pardon, ale to spojení mě prostě pobavilo víc, než všechny nefritový náramky, keramický misky na sojovku, sošky budhů a replikovaný postery dohromady. A tak s terčem na zádech zdrhám, zatímco se Anežka po tom kočičím blešáku na Cat Street šourá v tempu přehlídkovýho mola, a každej proklatej náramek si prohlíží, jako by jí na stavu mý budoucnosti snad vůbec nezáleželo.

 

No a tak koupíme banán, že jo, a jdeme dál, protože prozkoukávání se teprv rozjíždí...

 

 

 

S ANDULOU V CENTRALU

 

 

Kafe je jasná podmínka každýho dlouhýho vycházkovýho dne a v jádru města ji teda vedu do svý oblíbený kavárny v kopci, co se zrcadlí ve výloze protějšího britskýho barber shopu a krmím jí všemožnými "špeky" o městě a jeho kultuře, který úporně lovím ze svý paměti. Od upozornění na to, že je město zbudovaný v divoký krajině kopců, takže ať si zvyká, že funět bude vždycky, buď prostě námahou do kopce nebo úlevým valením se z něj...

 

 

Taky, že se po městě roznesl takovej bizarní nedělní nešvar s Filipínkama v pevnostech z kartonů, který bez okolků zaplní každou díru města. A tím myslím tu doslovnou i přenesenou...

 

 

A taky, že se musíme po banánu rozdělit o egg tart  z proslulýho podniku Tai Cheong Bakery, za nějž patří hlasitý dík portugalským pekařům. Vajíčková pasta v teplým listovým těstě, to teda kupodivu poď mi hop.

 

 

Mega město, vejškový budovy, kontrast Číny a západu a kontrast starýho a novýho vyloženě vystupuje z každý kompozice a směrem k pobřeží pak o to víc. Cestou k harberfront tak Anežka svůj vycházkový krok pomalu zpomaluje na úroveň stání a kdybych měla v ruce banán, pivo a poblíž lavičku, mohla bych ji tu bez výčitek nechat do příštího jara. Ale to by nešlo, protože už zase slyším "Kíííťo" a je mi jasný, že bude focení a nebo má už zase vyschlý volátko.

 

 

A tak se rozhodneme, že p(b)udem na mol(o) a počkáme, než pohasne přírodní světlo a rozsvítí se neony. NA Pier 8 Café se svlažíme pivem a k pohodě by stačilo, kdyby nebyli Hong Kongčani tak pintlich na svý pravidla. Pupky ven, pěna u pusy a příjemný podvečerní kóma naruší zodpovědný otec z druhého konce otevřené terasy s upozorněním, že tady se nekouří a típni to. Kámo, jestli smrad z týhle cigaretky necejtím ani já, co jsem po větru, tak blahopřeju, s takovým nosem bys měl dělat do stopování lanýžů.

 

Navíc bandě Indů, co foukaj kouř jeho dceři přímo do malejch nozdrátek, k těm se neodvažuje. Moral? Každej druhej Hong Kongčan tě rád poučí, že porušuješ pravidla.

 

 

To zase jindy dojdeme až od tohodle pieru k zeleni v Sun Yat-Sen Park. O doktoru Sun Yat Senovi vyprávím Anežce historickej thriller a i k němu domů nás zavedu. V jeho obýváku jako dobrý, ale u něj na zahradě lepší...

 

I tady se nicméně musím přizpůsobit čínskýmu chování. Že se na mě pořád někdo lepí, dotírá a mačká, to už jsem si zvykla, je jich prostě jak much, ale jejich krkání, posmrkávání a mlaskání je otravnější než zblblá masařka, vytrvale narážející do všech zdí a svítícího lustru, a tak když se k nám přes křoví doslova vedere starší pán se třema miskama jídla a posadí se k našemu stolu, byť jsou ostatní prázdné, a začne mlaskat... nad tou neomalenou drzostí mi málem vyteče pivo z šokem spadlý čelisti. Kámo, že by ses zeptal? Běž pryč, tvý jídlo smrdí, posmrkáváš v intervalu pěti sekund a vůbec, sundej  oči z mobilu, když tě mrzačím kritickým pohledem.

 

Vyzývám Anežku k podpoře, že jakože cože, ale to už vidím, jak na něm visí pohledem štěněte a chce si zase dělat kamarády. Když se na něj culí dostatečně dlouho, nabídne jí muž jídlo a než jí ho stačím vyrazit z ruky, už se láduje plněným knedlíkem neznámého muže. Hele, nechci bejt strýček sýček, ale jak tahle holka přežila do dospělosti, to mi hlava nebere.

 

Holčičko, dáš si knedlíček? Jasněěě..

A dáš si domácí pálenku? Jasněěě..

A pudeš se mnou do sklepa...?

 

Jasněěěě..

 

 

Od piva a knedlíku pak plynule přecházíme k snobismu rooftop baru Ce La Vi, z jehož 25.patra je boží výhled na město. Když si totiž člověk přes den jede v banánech, vajíčku, pivu a knedlíku, zaslouží si za odměnu drink za čtyři kilča. Příliš pohodlná pohovka mě vcucne, takže skoro nedosáhnu na stolek s dvojkou posraně drahýho drinku a společnost nám dělá velký tlustý číňan, co u vedlejšího stolu lemptá šampáňo a skupina hodně podťatejch britů, z nichž jeden odchází se zavřenýma očima levobokem vpřed a jen co zmizí z dohledu, složí svý tělo hromovou ránou k výtahovejm dveřím. A tak alespoň hodinu pijeme tu šťopku alkoholu, co bychom do sebe za běžnýho provozu obrátili dřív, než by to čínský sele od vedle řeklo dolar.

 

Jó, séláví, séláví, tak to končívá...

 

 

 

S ANDULOU V KOWLOONU

 

 

Po deseti minutách chůze skrze kowloonský smetiště kartonů, kovů, elektroniky, trhů s ovocem, hadrama, vibrátorama, durianama, švábama, smradlavejch rybáren, ještě smradlavějších vývařoven, masen a kapajících klimatizací, Anežka přestává mluvit a usmívá se maximálně rozpačitě. A neoněmněla krásou, to já zas natuty poznám.

 

 

Na lálový náladičce nepřidá ani hledání vyhlášený dim-sumárny Tim Ho Wan, co se schovává v okolí nepřehledně značenýho nákupáku. Hladem nervózní a navigací zklamaný vyhlašujeme veřejný pátrání po těch pitomejch pařenejch dobrotách.

 

Uděláme si několikerý kolečko po eskalátorech z přízemí do prvního patra...

 

 

... a pak najdeme restaraci mimo nákupák. Vycházejí z něj dva mladíci a přestože nepromluvím, s jistotou poznají, co hledáme. Odkážou nás teda ke vchodu a symbolickým gestem naznačují, že jídlo bude odměnou. Nojo, už se ta holka zase tetelí...

 

 

S Kowloonem nicméně nekončíme, Andula naopak dostává návdavkem porci trhů a v přelidněných ulicích si ve výsledku rochní blahem. Čínský apotéky, zrezlý reklamní tabule, stánky s rybama, stánky se zeleninou ... stánky se zeleninou a durianem...

 

 

Stojíme na Yau Ma Tei Fruit Market a pozorujeme, jak zelinář nožíkem vyjímá ledvinky smradlavýho durianu a klade je na tácek. Můj kýbl je zvednutej jen ze samotnýho smradu ovoce, ale Anežka se zdá poněkud neklidná. Už dlouho jí žádný cizinec nenabídl jídlo zadarmo...

 

Než tak stačím zakročit, natahuje svoji drzou ruku a jeden kus si bez vyzvání uloví. Vidíte, jak se ta mrcha pomalu sápe po durianu...

 

 

Zelinář ji vypráská, ale majitel durianu dovolí, aby si kousek nechala a vyzve ji, ať to ochutná, že je to delicious. Jako šelmy si s kořistí popojdeme do ústrnaní a jen co durian na moment poválí na patře, zkřiví se jí obličej a začne naříkat, že to chutná jak zkaženej sýr a zoufale prosí o ubrousek k odplivnutí. To sníš, darovanýmu koni.. !!

 

 

Tahle oblast Kowloonu je stejně nevzhledná jak vzhledná a na Reclamation Street, což je jedna z oblíbenejch ulic, se na jedný straně prodávájí baterie, součástky do aut a všelijakej šrot, na druhý pak zase ta zelenina a různý cetky. O nefritu ale ještě pořád nemám sílu mluvit, protože z kauzy hledání nefritového náramku mám stále tiky. Prosím vás, kdo dostal od Anežky darem nefritový náramek, nechť si laskvě uvědomí, že byl vykoupen mým potem a zcuchanýma nervama.

 

Jinak je to čtvrť chudá, špinavá, zábavná i trochu smutná. Chudáci starý babi, co s páteří do antickýho oblouku nakládaj kartony a jinej odpad, aby ho odprodaly za mizerný výkupný. Poor babi, fakt.

 

 

S ANDULOU NA LAMMA ISLAND

 

 

Třetí tvář Hong Kongu je zaslouženým osvěžením. Daleko od vřavy hlavního ostrova a mimo chaos kowloonský stoky vyrážíme lodí k třetímu největšímu ostrovu, se třemi továrenskými věžmi. Hned zkraje je znát, že to tady není žádný push the tempo a rybářský osady podél přístavu i celýho ostrova si udržujou lifestyle starý doby.

 

 

Připlouváme k jížnímu přístavišti Sok Kwun Wan, od nějž vede naučná stezka směrem na sever. U prvního check-pointu, blátivýho přílivovýho cípu, si Anežka poručí fotografii, že prý, tady je to hezké, vyfoť mě. Tak jo, jen se trochu posuň, ať vynikne ten odpaďák a zadkem zakryj plakát s varováním o komáří encefalitidě...

 

 

Nezkrocenej prales s palmami a banánovníky, starý zděný baráky, sušený ryby, vyhlídky, pivo, poštípaný nohy a ne, já se koupat nebudu, to je mantra každýho výletu na ostrov. Takže, prales, poštípaný nohy, zděný baráky, palmy a banovníky, ty by byly hned zkraje..

 

 

A pivo na tý pláži, kde ne, nebudu se koupat, ale ty běž, taky...

 

 

A vyhlídka, tak bez tý by to vůbec nešlo...

 

 

.... stejně jako bez ryb, co jsou duší každýho ostrova. Vypuštěnou duší, abych tada byla přesná.

 

 

S ANDULOU NA LANTAU ISLAND A PO VŠECH ČERTECH

 

 

Z toho všeho piva se cejtím trochu vyčpelá a nutně se potřebuju aspoň na den zamknout v temným kumbálu a hojit si svý samotářský rány. Namísto izolace na mě ale Anežka vytrvale vytahuje výlet naTian Tan Buddha a já na to, že to je nuda, je to zbytečně drahý, že viditelnost je mizerná, že je to na dlouho a že prostě ne, tam nejedu. Jedu, ale tohle mi jde teda rovnou do pokladničky dobrejch skutků a v kumbálu to pak bude asi na dýl.

 

Cesta lodí je půlka zábavy a u Tuen Munskýho pieru jsme to jen my a pár Číňanů, kteří se opravdu nenápadně snaží pomocí selfie kamery na mobilu vyfotit sebe, ale hlavně sebe s náma. A na šaty to každopádně není...

 

 

... a kvůli nerozumně překlimatizovaný kabině lanovky máme husí kůži i na palcích u nohou. Ale zase přiznávám, že ani v pošmournu to směrem do hor není úplně trapná podívaná.

 

 

 

I nahoře fouká dost nepřátelsky, ale alespoň tu ve všední den není bambilion lidí, takže se nemusíme lokty a boky prodírat davy. Krávy jsou tu pořád, stejně jako ten největší sedící Budha, na nějž je v nejasným dni daleko lepší pohled, protože se mu paprsky slunce neodrážejí od temena hlavy přímo tobě do obličeje, a kolem hlavy se mu nevytváří tmavý obrys. Ni hao, man.

 

 

Když pak shrnu všechny ty čerty dohromady, máme tu zacházku do kočkama obydlenýho Sai Ying Pun a jeho ulic plných obchodů s burning gifts, což jsou papírový atrapy věcí, který se po spálení přenesou na druhou stranu světa, teda přímo do vlastnictví mrtvýho, pro nějž se pálí. A tak si konečně může umrlec užívat pořádnýho bouráku, zámeckejch panství nebo třeba větráků, pokud to dotáh až do horoucího pekla.

 

 

A když jsme u těch mrtvejch, malá zajížďka na kaskádovitý betonový hřbitov Pok Fu Lam nás taky nezabije.

 

 

Tramvají pak k pobřežnímu Kennedy Town, který je naprosto vybydlený a podél nějž se chytaj ryby, jako by pánové nevěděli, že právě odzvonilo k happy hour! A tak prolezeme hlavní ulice, co se to v nich hemží prázdnými bary a do jednoho, co je otevřenej světu a gin&tonik míchaj za hubičku, zalezem.

 

 

 

S ANDULOU A HONZOU, JAK JINAK, NEŽ NA KOPEC

 

 

Čtvrá tvář Hong Kongu je pěkně zpocená.

 

Jestli si ale Anežka chce poctivě odškrtat co nejvíc aktivit běžnýho místního života, tak bude muset na den sundat ty polorozpadlý boty s třásničkama, co mi tu nechá, a narazit tenisky. Jdeme totiž k Lion Rock, převislýmu skalisku, co má připomínat krčícího se lva. Mně to teda připomíná jen pekelně vysokej skalnatej hrot, u kterýho si z podhledu říkám, že bude bolet.

 

Skála údajně vysílá motivační vzkaz you can do.. tak to my teda we can do jakbysmet.

 

 

V začátku ještě vzájemně komunikujeme, ale jakmile dáme všichni ruce v bok, Anežka vyhrne tílko nad pupek, Honzovi se orosí holeně a já bez studu svý tílko shodím úplně, je jasný, že odteď už jedeme ze zásob.

 

 

Po hodině se dostaneme na neoficiální vyhlídku pro otrlý, kam se sápu, protože když Honza, tak já taky. Anežka nám mává zespoda s tím, že vlastně nemá ráda vejšky...

 

 

Na vrcholu příjemně funí, Honza dává lekci z geografie a ukazuje na všechny kopce, na kterých byl, nebyl, chtěl by bejt, nebude...

 

 

Cestou dolů už bych se klidně cudně dooblíkla, ale tílko nikde. První obchod to jistí, protože není možný, abych v prostorách nedalekýho Wong Tai Sin Temple vyvalovala koziny. Pamětní francouzský tričko, co vybrala Anežka. Seznamte se, zleva Pierre, Jean, Francoise, Claude a my dvě v chrámu a jeho přilehlý lotosový zahradě...

 

 

 

S ANDULOU A HONZOU PO NĚČEM JINÝM NEŽ PO BANÁNECH

 

Jídlo do kultury patří stejně bezpodmínečně, a proto jdeme do ověřenýho Michelinskýho podniku Din Tai Fung na pravou Čínu. Hovězí vývar s bok choy, nakládaný okurky v chilli a česneku, spařený choy sum, dim sum s krevetama a špenátem a grilovaný plátky vepřovýho, k nimž - dobré znamení - Anežka naštěstí nevyžaduje svoji oblíbenou coctail omáčku kečup-hořcice...

 

 

.. a taky do tolikrát ověřený Michelinský restaurace na husu a sečuánský hověží se sušeným chilli, co jsem ho jako jediná díky svý vytrénovaný plechový hubě schopná spořádat...

 

 

... a dokonce s Honzou na kapůčo, který nepije a kde Anežka s ledabylým pomlasknutím shrne kulinářství východu jako dobrý, ale na mý geniální domácí boloňský špágy s mletým to prej nemá. Tak to si snad pořídím zástěru nebo co!

 

 

Jo, a taky nelze vynechat veřejný barbacue za barákem, kde je to samej Ind a Neapolec, což sice přijímám s podivem, ale osmahnutej jižní Neapolec nebo osmaženej Nepálec, kdo má sakra poznat rozdíl, a hlavně, kdo to chce řešit, když se tancuje na stole a od Ne(a)pálskýho vůdce dostaneš pivo a příběh o himalájským odboji...

 

A pak najednou zázrak, jo, já se budu koupat, všichni tři shodíme oblečení a vpadnem do černýho moře....

 

 

... a najednou ti v tý letní noci nohy jedou foxtrot, ruce cha-cha a boky v rytmu pořádnýho disca, že to maj sousedovic za všechno to vrtání a my zase za všechny ty dny, co tu hrajem žolíky jen ve dvou.

 

 

Tak pá Andulíno a dík, žes tu byla, já jdu vyhodit ty tvý mizerný boty, co si mi tu fakt nechala a pak si na pár dní zalezu do svýho kumbálku.

 

 

 

 

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload