PŘES MOSTY

April 14, 2018

Na vzdálenost maximálně jednodenního výletu z Pekingu se nabízí jen omezený počet míst. Vybíráme Tianjin, protože do něj vede rychlovlak, je to populačně čtvrý největší město Číny a .. jede do něj ten rychlovlak! 130 km tak ujedeme dřív, než skončí dvacetiminutový pásmo krátkýho serioše.

 

Dostat ticket vyžaduje jít přes mrtvolu pokladní, která nemluví anglicky a nechce nám za žádných okolností rozumět. Zatvrzele tvrdí, že jediná volná jízdenka je jakási odpolední a že si nesedneme. Ber nebo nech bejt. Necháme bejt, zaslouženě jí nadáme s celou její rodinu včetně psa a jdeme k jiný dámě, která nám otráveně vydá jízdenku za půl hodiny od teď. Holky, vy to máte asi zesynchronizovaný...

 

Čekáme v hale s posmrkávajícíma a kašlajícíma Číňanama, co do jednoho něco mastěj na mobilu.

 

 

Když takhle člověk opustí Peking, uvidí maximálně dvě věci - kilometrový zelený plátna pokrývající zchudlou půdu a pak už nic. Jen suchou a do korku zbarvenou plochu, co nemá kopcovitej horizont, do náprstku životodárný vody, no prostě nic. Sto kiláků čínský pouště, kde sem tam hala, vysoký napětí a jinak jen pochmurnej venkov.

 

Tianjin, to je Nebeskej brod (potažmo císařskej, když víš, že tian je nebe, ergo taky císař) a jak říkám, co do populace se jedná o čtvrý největší město Číny. Při výstupu tak trochu zaváhám...

 

 

... a na nádraží hned pocejtím, že tohle město je o dost svěžejší než capital. Obejdeme Centruy Clock a k Haihe River se přimknem jak k prameni života. Podél náplavky se tu pak v divokým větru projíždíme celý odpoledne, přičemž osvěžující nádech města připisuju dvěma hlavním faktorům: čistotě a mnohonásobný kolonizaci.

 

Offo go! Začínáme u prvního mostu Liberation Bridge, co z celkovýho počtu 25 mostů propojují oba břehy hlavní řeky...

 

 

... a šlapeme k nepodstatnýmu parčíku, na jehož protější straně stojí krabicová budova hotelu St. Regis. Totiž, list s místy musíš vidět není zrovna  dlouhej jak seznam nákupu na vánoční večeři. Ale to neva, nám stačí čerstvej vzduch a trochu vody ve vzduchu.

 

Stejně jako kdekoli v Číně, i tady vysedávají chlápci na břehu řeky a ze zaneřáděný vody loví zmutovaný ryby, plasty, chaluhy a jiný toxiny nasátý poklady.

 

 

V nedalekým Italian Style Town se povoluje jenom pěší a tak na krátké intermezzo sesedáme. Tady taky zjišťuju, že toho má Honza už asi fakt dost. Čínská nemoc se u něj projevuje tetelením se nad turistickou základnou města, kde je to samý pozlátko a rejžující kavárničky s výhledem do ulice. Za normálních okolností bych viděla jen na šestkrát zvalchovaný čelo, ale tentokrát ne. Zdá se, že dlouhý pobyt v prachu a šedi si vybírá svou - na tohle se fakt nezlobím - daň.

 

 

Od mužů, co pak samopaly střeží jeden z okolních kostelů, se přesouváme do jinýho, po římsku udržovanýho parčíku. To máme vlastně třetí a prozatím nejcitelnější vliv zámořský kolonizace. Ačkoli, pomineme-li italsko renesanční architekturu, mají se Tianjinští číňani v otázce módy od svých italských kolonizátorů ještě co učit. Šátek se omotává ležérně kolem krku a konce necháváš volně spadnout po rameni...

 

 

.... a nebo ne, nech to jako moskytiéru.

 

 

Offo nastupuje na scénu zase záhy a systém "seber a vrať kde chceš" se prostě nedá vynachválit. Bereme teda další žlutý kousky a na hygienický riziko vzpomenu, až když mi na rukou vyskáče červená vyrážka. Já, co se nikdy nedotýkám veřejných madel, dveře od záchodků zásadně vykopávám a splachuji výhradně botama, si zapomenu utřít řidítka?

 

 

Okružní jízdu uzavřeme kousek za Tianjin Eye, jehož významnost podlívám šťavnatou omáčkou o tom, že je to jediný kolo na světě, co je postavený na mostě.

 

Teď již poněkud otravný vítr fouká pořád neúnavnějí a přestože má město v nabídce ještě pár desítek tisíc kilometrů k prozkoumání, nechci si zkazit chuť a sumíruju tenhle trip jako pobřežní průzkum mostů.

 

 

I z toho důvodu si nijak zvlášť nevážíme čínský části města, která je nám - světe div se - najednou trochu protivná. Jediný, co z města odvážíme, jsou nicméně dva čínský vlašáky.  K těm mají všude v Číně zvláštní vztah, protože pár ořechů se symetrickou a tvarově podnětnou skořápkou tu funguje jako meditativní hračka. Číňani v dlaních oba ořechy v otáčivých pohybech rotují a tření vyběžků vyluzuje kupodivu ne příliš drásající zvuk. Ořechy jsou pak vždycky perfektně naleštěný a jejich výběrem jsou schopni strávit nejedno volný odpoledne. No, nikdoi netouží mít dva nakřáplý ořechy, to dá rozum...

 

A jak tak znám Číňany, pověra o ořeších bude určitě tvrdit, že bez nich nebudeš bohatej, šťastnej a zdravej, takže...

 

 

a můžem domů.

 

 

 

 

 

 

 

Tags:

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload