FENGHUANGLINGSKÝ SKALISKA

April 7, 2018

Když sem přijela do Pekingu, začalo pršet a sněžit. Pořádně nepříjemná jarní polízanice naštěstí skončila naším výjezdem do severních hor, odkud ovšem vypadalo placatý město úplně stejně nehostinně - žádná řeka, jen výrobní haly, velký parkoviště a osamělý roje sídlišť. Jednoduše, pohled od hor je dobrej pro orientaci, ale pohled do hor je tu jedině dobrej pro duši.

 

 

Do Fenghuangling Natural Park jedeme vykodrcaným autobusem, co je od centrálního downtownu asi na 30km. Doprava sem je naprosto nepřipravená na dvousměrnej provoz, takže počas zbytečně dlouhý jízdy začínají lidi postupně z autobusu vyskakovat. Otevřeným oknem na nás ale naštěstí tolik neútočí neodbytný chmýří z jilmů a prach zvířenej hustým provozem, takže s radostí zůstáváme uvnitř. Jsme tu jediní ne-asiati a i tady na severo-západě si Číňani Honzu prohlížejí, jako kdyby se před nimi zjevil poltregaist s kulhavkou. Jeden je ale zase rád, že tohle místo není vůbec touristy, protože se o něm v klasických průvodních ani travel blozích nepíše. Až na můj, ale to je samozřejmě zlato mezi kamením.

 

 

První kontakt s pořádným jarem přijde hned za vstupní bránou, kdy kulíme oči na rozkvetlý sakury a třešně. Nedá se ubránit dojetí ze sytý barvy, protože v obklíčení sinalosti šedo-hnědýho Pekingu je setkání s barvou nebývalá záležitost. Nad svítivě růžovou tu měkne i ten nejzavitější pekingský chrchel.

 

 

Z mapy vybíráme cestu parkem po severním okruhu, protože nabízí nejpřímější kontakt s horama, nejvyšší výstupní polohy a největší koncentraci scénickejch spotů . První výhled na jezero s mostem do půlkruhu je dobrý a na moment si sedám na vachrlatý kámen. Je to ale vejška a udělá se mi okamžitě mdle, protože já umím zakopnout i na rovince.

 

Výhodou placatejch míst ale rozhodně je, že hned po pár krocích dosahuje člověk polohy vyhlídky.

Nevýhodou tohodle placatýho místa pak je, že se nedíváš na část periférie, co by se o ní dalo něco výživnýho psát.

 

 

Po cestě míjíme nespočet pagod, altánů a skalistých forem, co nesou ikonický názvy. Většinu z nich přecházíme, protože se prostě jedná o skály převislé, skály do tvaru jeskyně, skály špičákovité, skály drolené.. prostě, skály, altány a pagody obecné. Taoistické, konfuciánské, čínsky typické...

 

 

Dáváme se na mostek spojující dva skalní samotáře a tu si dopřáváme chlazenou kolu. Cukr v žíle a výhled do zvlněnejch hor - už chápu, proč tím byli klasičtí kaligrafisté a krajinkáři tak omámení. Tohle je taková skalní scenérie pro skoro typický čínskej obrázek - zelení prorostlý hory, sakury... teda mínus ty vodní plochy, který Pekingu tak strašně chybí a ubírají mu na příznačný dramatičnosti.

 

 

Odtud  pak přecházíme do pomyslný druhý půlky našeho loopu a čeká nás pomalý sestup. Jediný kámen, který si tak ve výsledku odnáším v paměti, je ten bez pagody a altánu. Izolovaný a poslední špičák na naší cestě....

 

 

... která končí závěrečným zdoláním lýtkobolnýho žebříku leader to heaven, co má úhel tak 80°. Když vidím chudáky malý Čínský děti, co s plícema venku zdolávají každý schod roznožkou, jsem ráda, že jsme šli v protisměru.

 

No, tak zpátky do pekla...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload