O NERVY

April 1, 2018

Jak by řekl Ostravák - měla sem to namyšlený. Prostě, za 6.000 HKD si pronajmu pokoj v Conrad Hotel, který každý půlrok hostí Asia Contemporary Art Show, a tam se svými obrazy udělám nezapošitelnou díru do umělecký sféry.

 

Plán se mi výrazně zkomplikoval zjištěním, že pronájem výstavního pokoje sice stojí 6.000, ale těch tučnejch americkejch. Bylo teda ke zvážení prodat všechny Honzovi pracovní kamery a osobní foťáky, ale myslím, že by si všiml.

 

Tenhle rok proto Conrad dojatě vypouštím a jdu se podívat na jinej artovej materiál, Art Central, co beztak ve společnosti rezonuje zvučněji. Lupen na jedno odpoledne za 300 HKD sice není jak ceny za vstup na přažskou uměleckou louku, ale zase čekám špičku z uměleckýho bussinessu. Galeristy a zazobaný investory, co používají skicy od Picassa jako servírovací ubrousky.

 

Ještě jednou se podívám na svoje vizitky a z představy, že s nimi budu galeristy oslovovat, se mi chce zvracet. Naposled ještě promejšlím svoji opening line, protože "Nazdar, já sem Kíťa a na jídelním stole maluju dost dobrý majstštyky", dost možná na každýho nezabere.

 

Trochu proto doufám, že u vstupu dostanu nějakej welcome drink, ale jsou to škrti a já to budu muset rozjet na sucho...

 

 

Abych nabrala minimální odvahu, rozhodnu se prvně obejít celý dvě haly jako kritický divák a aspoň si zpřátelit prostředí. Hala je rozkrájená na uličky a já začínám kdesi u boothu s "obrazem" z rozstříhanejch papírů. Překážej mi tu insta-lidi a udělá mi radost, když si všimnu, že dole je jedinej papír do tvaru pravidelnýho kruhu. Čuju nějakej význam, ale v hlavu mi utlumuje nervozita, takže obraz s názvem Meteorický rej, vnímám spíš v jakýmsi oparu. Navíc, nereprezentuje jej Hong Kongská galerie, takže pro můj dnešní záměr můžu bez výčitek popojít.

 

 

Když projdu první pás řady A, co má přibližně po obou stranách na 20 boothů, rozhodnu se vyvodit nějakej mústr efektivity. Je docela  jasný, že vcelku nejvíc u lidí frčí díla, co jsou buď extrémně komplikovaný, velký nebo hyper-realistický (oceňuje se protiklad k oblíbené frázičce "to bych namaloval taky") a pak ty, co jsou zábavný / šokující a obecně instmózní.

 

Asi nejvíc lidí s telefonem stojí u hypovanýho kolotoče pro hyperaktivní děti. Prostě kolotoč s poníkama, co se točí raketovou rychlostí. Jako, vtipný jen na chvíli, já si fotku z trucu nedělám.

 

 

Dalších dvacet minut nervózně obléhám booth galerie Affinity Gallery, kterou chci oslovit. Zrovna moc se mi jejich výstavní projekce nelíbí, ale koukám na to jak na svatej obrázek, protože nabírám odvahu. Když však k majiteli galerie přibyde ještě vrchní kurátorka, pořádně se vysrabím. Dva na jednoho, to nesnáším. Potřebuju asi ještě jedno anti-stresový kolečko...

 

 

... který končím v boothu Art Project Gallery, co ji mám taky na svý kandidátce k oslovení. Už se mi potěj i ruce a chci jít domů. Zamrzlá před obrazem japonského kreslíře to vypadá, že mě to dílo bere. To není pravda, ale na tom nezáleží. Ředitel galerie totiž pomalu přistupuje...

 

 

.. a k obrazu mi podává stručné info. I já jsem ve své odpovědi stručná a  prej "quite a chaos". Hm, mlčeti zlato, zlato...

 

Deformovaná vlastním příběhem umění teď totiž všechno hodnotím dichotomií řádu a chaosu. Ale zase je to dobrej oslí můstek pro mých pět vteřin slávy, takže teď a nebo nikdy! Vyndám vizitku a začnu s novou opening line, naloženou v cukru. "I like your gallery, you´re based in Kowloon, right?" A pokračuju otázkou, na níž sice odpověď znám, ale díky čemuž se snad z monologu stane dialog. "Am I right that you also represent so called emerging artists?". A rychlej vtípeček "I´d like to be emerged."

 

Na všechno ale dostanu jen velmi stručné "ano". Jsem v koncích, nic dalšího připravenýho nemám. Předám vizitku, poprosím ho, ať se mrkne na stránky, podáme si ruce a já mu oznámím, že se mu do týdne ozvu. Tak jako, fakt by to šlo i líp...

 

____

 

 

 

V oparu prvního oslovení se rovnou vrhnu do boothu Art Experience Gallery, která potvrzuje, na co už jsem párkrát upozornila. Prostě si potrpěj na nánosy barvy a takový vrstvení barevný hmoty na obraze. Něco, jako když na chleba pomalu leješ vaskózní vrstvu medu.

 

 

Pak taky hodně jedou podobu žížalího trusu...

 

 

... která se objevuje na výstavních obrazech v tý "mý" Art Experience Gallery.  Vystavovaný autor si potrpí na malování svetrů a tapisérií a díky kurátorce jsem obeznámena s tím, že kusy oděvu jsou právě jen na sebe navršené vstvy barev. Zblízka vypadá to oblečení spíš jak z plastu, ale jejímu výkladu i docela věřím.

 

 

Abych nevyšla z tempa, cvičně porozdávám radši ještě další tři vizitky a říkám si, že když nic, tak sem aspoň nějakým způsobem prolomila ledy a řekla někomu nahlas, že to s tím malováním myslím jakože vážně. Že tohle není žádnej apríl.

 

A tady tomu chlápkovi, co nakreslil Every form of yes, jsem sdělila, že to vypadá jak vražedná scéna. Za novou interpretaci mi upřímně poděkoval a vsadím se, že tam toho vražděného muže v kaluži krve odteď už vždycky uvidí. Nemáš zač kamaráde...

 

 

 

No, jinak tu pak máme pár geometrických děl, řadu subtilních instalací a tak různě.

 

Žádnej osobní mind blow se tu pro mě popravdě nekoná a tak nakonec odcházím ve zvláštních rozpacích a dávám si aspoň ty body za statečnost...

 

 

 

 

 

 

Tags:

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload