CHCÍPÁK NA SCÉNU

January 14, 2018

Christie, dívka s hřívou pro čtyři hlavy, nás pozvala na nedělní hike po kopcích rezervace Tai Tam. Bohužel ale můžu jenom já - ta línější polovička našeho týmu - a tak se pro jistotu rovnou ptám, jak vážný to bude. Christie mě uklidňuje, že v pohodě, prý decentní nedělní procházka party přátel. No nepovídej, tak to se mi úplnou náhodou uvolnilo místo v kalendáři...

 

Sraz smlouváme kdesi na východní straně ostrova a já se nemůžu zbavit panickýho strachu z toho, že ji nepoznám. Trpím totiž utkvělou představou, že s asijaty je to stejný jak se starejma kriminálkama, ve kterejch vypadal každej chlap úplně stejně - kloubouk na hlavě, přes sebe dlouhej kabát a v hubě zapálený žváro. Nojo, jenže fandit záporákovi je pořád lepší než vyrazit na procházkou s cizí partou lidí.

 

Nakonec se ale trefím a tak vyrážíme - už zase ! - na další kopec.

 

 

Za mírnýho stoupání se stihnu dozvědět spoustu věcí a konečně tu mám někoho, kdo mi dokáže odpovědět na všetečný otázky. Tak třeba už konečně vím, že svoje anglický jméno si Číňani vybírají zcela svobodně - prostě se v určitý moment rozhodnou, že se pojmenujou třeba Christie a je úplně jedno, jestli je jim deset nebo šestasedmdesát. Navíc to platí oboustranně, tj. pokud má člověk třeba hong-kongskou ID, může si do ní zvolit vlastní čínský jméno. Jak říká Christie (upřímně, lepší jméno si vybrat nemohla), fantazii se meze nekladou a pokud se rozhodneš jmenovat třeba Ten, co láme železo silou dechu, paní v matrice ti to tam s tichou přezíravostí klidně zanese. Přemýšlím, že bych se trochu uvolnila a nechala vyznít vlastní osobnost...

 

No, míjíme rezervoár a po cestě nasbíráme dostatek uschlejch větviček pro keramický vázy, který tvoří brýlatý kamarád Kevin. Zajímalo by mě, jestli Kevin viděl Sám doma předtím nebo až potom, co si vybral tohle jméno... Každopádně tohle je poslední místo, odkud vidím něco jinýho než zadky svých nových přátel - odteď totiž stoupáme rychlostí světla a já si připadám jak cvalda na táboře pro obézní děti. Bez výjimky vždycky poslední...

 

 

Na prvním výhledu předstírám fascinaci nad obnaženým městem, ale přitom se jen snažím popadnout dech. Jenže, oni jsou hrozně netrpělivý a okamžitě se ženou k dalšímu hřebenu. Jen dobře, že dopředu nevím, že teprve teďka začíná skutečný stoupání a že uhánět 40km/h je podle nich leisure time. Přátelé, tomuhle říkáte nedělní pohoda? Slitování a čokoládku, prosím.

 

 

Po přibližně pěti minutách výběhu je vidět námi uražená cesta. To snad není možný! Ještě před malým momentem jsem stála tamhle dole u akvaduktu a poslouchala příběh o tom, že nádrž slouží coby rezervace pitný vody pro Hong Kong, ale že se v ní lidi navzdory zákazu koupou (tak jako když to nazvou Tai Tam, tj. Velký bazén, proč se pak divěj). Vsadím každopádně boty, že tam dole ještě nestačil zmizet můj vlastní stín!

 

 

Z hřebenu je výhled na zátoku, co se rozlívá mezi cípem pevniny na východním D´Aguilar a západním Repulse Bay. Mám zasloužený pocit zadostiučinění a chvilku bych se plácala po rameni, jenže to už zase vidím, jak mi před očima pomalu mizí ty jejich neposedný zadky...

 

 

Než se vzpamatuju, navazujeme na místní zkratku lesem a za nedlouho se ocitáme u místní pláže. Ze seznamu si teda každopádně škrtám vrchol Violet Hill (budiž díky přátelům navždy zván Violent Hill). Bylo to celý tak rychlý, že si ani nejsem jistá, jestli sem tam vlastně byla.

 

A vůbec, pro příští neděli vybírám zábavu já. Navrhuju do sebe od jedenácti ládovat rizoto a do toho ve dvouhodinovým flow klopit Prosecco. Ať je skutečnej důvod šlapat nějaký kopce. Jo, podle mýho gusta..

 

 

 

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload