2017 / 2018

December 31, 2017

Začneme z toho ostřejšího konce a zavedeme je do víru Sham Shui Po, kde se člověk buď spálí (nesnáší to tu) nebo rozpálí (miluje to tu). Já vím, že je to většinou o nerozlučitelný kombinaci obojího, ale taky jsem si docela dost jistá, že zafunguje spíš převaha fascinace nad touhle poněkud směle neukázněnou oblastí. Tady funguje taková ta hate love par excellance. A uhnětě!

 

Vyrážíme po hlavní třídě, strkanicí směrem k blešímu trhu na ulici Apliu. Kdyby se místo převedlo na B&W, mohlo by předstírat, že se pořád pohybuje v padesátých letech minulýho století. Starý Toyota taxíky, zrezivělý neony nad hlavama, co měli poslední bezpečnostní prověrku ještě před vypuknutím opiovejch válek a ten mumraj, co trvá za každý hodiny, dne i počasí. Vyčerpávající i nabíjející zároveň.

 

 

Akce Kowloon má ale jinou přičinu - musíme najít obchod s IQUOS, aby se otec nemusel uchýlit ke klasickýmu kuřáctví. Otravný to začne bejt v momentě, kdy zjistíme, že obchod otevírá až ve čtyři odpoledne, a že tedy nemůžeme tuhle lokalitu opustit ještě několik nadcházejících hodin. Silvestr na Sham Shui Po-ským sladišti není zrovna to, po čem všichni toužíme.

 

Ne snad, že by člověka nebavilo sledovat stovky obchodů se všemi kabely světa a zbožím od lapačky švábů až po oldschool kazeťák, ucpávat se v úzkých uličkách mezi stánky a oceňovat neformální úpravu ulic... jen je tu problém najít normální, slušnou restauraci. A to nutně nemluvím o látkových ubrusech bez skvrn od sojovky, jako spíš o místě, kde vedle tebe nebude stolovat krysí rodinka, kde si kuchař umyl ruce nejmíň jednou od roku opice, kde se kosti od kuřat záměrně nezakopávají pod židle a kde tě cestou na venkovní záchod nezabije smrad z kuchyně. Nebo líp - kde v jídelním menu není každým druhým pokrmem drůběží končetina ve vlastním vývaru. A vlažná voda, ta nesmí chybět...

 

Něco najdeme, ale kvůli servisu to nestojí za řeč. Podráždění vzroste, z love se stává víc hate a já to vidím na jediný záchranný řešení - spláchnout se kafem v podniku, do kterýho se už dlouho pasivně chystám. Jenže, deset minut stojím perplex na křižovatce a nechápu, jak z Dundas Street ukradli číslo popisný 36. Ba, kam zmizela celá Hanway Building, co na tom místě měla stát. Zabočím do postranní ulice, v níž se mezi výpary, holubím trusem a lešením z bambusů nabízí nenápadný vchod do činžovního domu. Samozřejmě, zase pojedeme do pátýho patra, jak na návštěvu k příbuzným.

 

Uvnitř je to parádní a FullCup Café má i venkovní terasu s výhledem do ulic, ze kterých jsme vešli. Kluci, poďte nahoru, tady je to boží!

 

 

Interiér příjemnej, kafe s příchutí růže trochu error a hudbu bychom všichni ztlumili na pozici vypnuto. Jinak se už ale pomalu chýlíme do tý půlky dne, jíž diskuzně nedominuje téma kouření, kvůli němuž budu ze spaní vykřikovat naučená souvislá hesla. Heet! Liguid! Vapor! Atomizér!

 

Ticho!

 

 

Obchod má otevřeno a dokonce má potřebné zboží! Kromě něho však nabízí i sortiment z oblasti sexuálních pomůcek, takže když můj otec z tohoto obchodu vychází s blaženým úsměvem od ucha k uchu, působí to silně zavádějícím dojmem. Ale jinak rozhodně thumbs up, konečně se můžeme svobodně obrátit k jinýmu tématu. Tentokrát bych s úlevou brala snad i suchou povídačku o počasí!

 

 

Je taky nejvyšší čas přesunout se na ostrov. Ulice se už pomalu plní lidmi, co se v předstihu šesti hodin přemisťují na skyline aby ulovili adekvátní výhled na ohňostroj nad mořem. My ne, my se rozhodli pro plán bez plánu. Propleteme se davem, dáme si premiérovou projížďku metrem, lodí i tramvají, a nakonec vylezeme u přístavních mol ve městě, který se mezitím stihlo rozsvítit. A zase se slyším - samozvanej průvodce hong kongskou galaxií. Tak ale dneska to počásko hezky vyšlo, žejo?

 

 

V Korejským bistru Seoul Bros vložíme něco do žaludku a odtud pak už směrem na SOHO nevede žádná špatná cesta. Bez cíle tak ubočíme třeba do Peel Street, kde se to začíná proměňovat na živý místo ve slavnostním dress code. Obdivuju ženský na podpadcích, protože cesta vede strmě z kopce a já se živě vidím, jak bych motala sudy až dolů k přístavišti. Tak kdo už má žížu?

 

 

Jeden z podniků se jmenuje Peel Fresco a je to další z těch, do kterým jsem chtěla zajít, ale asi ne dost přesvědčivě, protože se to ještě nestalo. Navíc, uvnitř už odzvonilo na happy hour a vypadá to na slušnej silvestrovskej jazzík. Vyprosíme vůbec nejlepší místo u okna, s výhledem do ulice. To je výsledek, kterýho bychom nedosáhli, ani kdyby měl někdo z nás ambici ten večer skutečně naplánovat. A to sem tu poctu nad Honzou vyhrála v kartách!

 

Útulný podnik se hodně pomalu zaplňuje lidmi, co přišli kombinovat hýření s živým hudebním doprovodem. Tak hned jedem vínečka, mojita a pivečka, zatímco se mladík se saxofonem začíná rozehrávat se svým improvizovaným bandem. Klíma jede na 100% a za nedlouho už máme všichni sopel na košili. A vůbec - ten sebezahleděný saxofonista by už taky mohl dát s tím kňouráním pokoj!

 

 

Vlastně, improvizace celkem šlape, ale moc dlouho a bez potřebných přestávek. A tak se těsně před půlnocí ocitáme na ulici, v rukou držíme dostatečně sladký štamprle, na který nás pozval sám místní barman, a dáváme se do řeči se třemi čistokrevnými hongkongčankami. A taky hodně podnapilým turistou, co se mu - stejně jako našemu prezidentovi - už téměř nedaří udržovat obě víčka otevřený naráz.

 

Jedna grácie seká angličtinu líp než ta druhá a dohromady vytváří osvěžující míchanici přístupů. Ta drobná, kulatá a sedící miluje Singapore a na Hong Kong zanevřela se stejným zápalem, s jakým já ho vytrvale vychvaluju. Žaluje na něj, že je drahej a prostě "uneasy to live in". Nevím, já mám z prdele kliku, tak jen soucitně kejvu a hledím po jiný diskuzi. Ta drobná, proužkovaná a s hřívou minimálně pro čtyři hlavy, je ještě větší záprdek než já a frčí si ve stromech a environmentální rekultivaci městskýho prostoru. Uznale kejvám, protože - ty bláho! - kulturní Hong Kongčani! Poslední, vysoká a vysmátá něčím jiným než chlastem, je nejvíc zapálená a na všechny strany nás seznamuje s tím, že je umělkyní žijící v LA. S ní se bavím nejvíc, protože mě zatvrzele usvědčuje o svých kvalitách a mě jí baví dráždit tím, že to všechno zpochybňuju. Natvrdo se bavím tím, že ..."Ty si vážně myslíš, že jsi umělec?" a pak "To ale není moc autorský motiv, viď?"  Impulzivní slečna mě po půl hodině diskuze před celou ulicí vykřičí na tři doby s tím, ať sklapnu, že vím hovno a záhy mě objímá s tím, že budeme skvělý kámošky.

 

Ne, skvělej je tenhle spirit Silvestrovský noci + to, že mrňavá proužkatá holka se nakonec ukáže být sympaťačka jak svině a taky to, že bych tu Silvestrovskou noc prostě nenaplánovala líp. Teda až na to, že bych bývala vzala ještě jednu mikinu pro otce, protože jen co jsme se zbavili řečí o vaporizéru, čeká nás týden řečí o nakřáplým zdraví!

 

Ale bez přehánění máme ten vstup do 2018 v jasným love a v žádným hate! A od pozítří má pršet, to ale necháme na jindy...

 

 

 

 

 

 

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload