TY PUDEŠ!

December 30, 2017

Nastavuju budík na čas tvrdý dělnický vstávačky a ještě za tmy se s termoskou čaje vydávám na letiště, abych překvapila letem zubožený rodiče. Ti byli totiž předem striktně ujištěni, že já se teda takhle ráno nikam lopotit nebudu, a to ani za jejich nejvděčnější úsměv. Jenže, kdy jindy bejt pro změnu za slušnou a obětvavou dceru?

 

Ledabyle ťuknu bezduchý matince na rameno. "Čau, ne. Co ty tady?" No to je najednou slávy a úsměvů! Ha, pro dnešek nejlepší dcéra pod sluncem!

 

 

Čekáme na vyhlídkovou jízdu autobusem a oni dva poprvý nasávají místní vzduch, který otec světácky srovnává s podnebím na italským pobřezí někdy zjara. Já sem na jakýkoli hodnocení Hong Kongu nepřiměřeně přecitlivělá, ale na tenhle příměr naštěstí pokojně přikyvuju. Mezitím se taky pěkně rozjitří, takže s tou vyhlídkovou projíždkou prostě nekecám!

 

Jen pořád slyším sama sebe a svý otravný "Hezký co? Hele, viď, to je hezký, viď, žejo? Co, hm? Líbí, žejo?" Očekávám přitom, že nepřeberný množství názvů pro ostrovy, oblasti a mosty mi pak doma přeříkají ob jedno a pozpátku. Jinak je posílám zpět a nehraju!

 

 

Dvacet hodin na cestách je vždycky a bez výjimky bolestný a otravný, takže našim dopřáváme pár hodin zaslouženýho spánku. My zatím užíváme super slunečnýho odpoledne venku a kujeme plán, jak dělaný pro klidný, aklimatizační odpoledne a podvečer. Když se rozhodnu, že toho zaslouženýho spánku už měli dost, narvu kabel do přenosnýho přehráváče, dám to na maximum a od Rage against the machine spustím řvavou baladu Wake Up, následovanou neméně tematickou skladbou Killing in the name of. Skutečná dcérka na scénu, jde se žít!

 

Ale kafe je samozřejmě přichystaný a čas grilu tak čeká jenom na nás...

 

 

Tady v Hong Kongu musejí mít vadný uhlíky, protože po dvaceti minutách může člověk pořád ještě držet pevnou ruku nad plamenem a nebrečet při tom. Milá Indická dáma sleduje naše marný počínání a vylepší si tak karmu tím, že nás přizve ke svý opuštěný fatře. Začíná přežírací marathon! Příborovým nožíkem pižlám cuketu a na konec prosince máme vážně skvělý počasí! Jak dělaný pro odpočinek, resp. jak stvořený pro správný uvítání hostů. V grilovací aréně je prostě pohoda.

 

No, popijem, pojíme, užijeme západu slunce a vymyslíme ďábelský plán pro zítřek...

 

 

 

ONEN ZÍTŘEK

 

Krutá dcéra je vlastně nic proti kombinaci s krutým přítelem, což se projevuje hned zrána. Totiž... NE, rozhodně nebudete mít žádnej jet leg, budete totiž rovnou lozit po nejvyšších horách Hong Kongu a bude se vám to děsně líbit. Jak totiž říká Honza, od autobusu je to jen směšná půlhodinka do kopce. Jenže...

 

a) i do místa pod kopcem se člověk musí od autobusu dostat cestou do kopce. Nemalá námaha!

 

 

b) informační tabule trvdí, že na Sunset Peak je to spíš 30 min x 5, což bude ve skutečným světě něco jako 30 min x ∞ , protože ne všichni jsme na výstup vybaveni obdobným nadšením, kuráží, plícema a zapálenejma lýtkama. Ale nevzdáváme se předčasně, třeba to nebude tak hrozný...

 

 

Nikoli, začíná to tvrdě a nekompromisně. Cesta se jako naschvál brzo vypne do obnaženýho kopce s vrcholem Sunset Peak, co svou vzdáleností překvapí i mě. Všichni bojujeme s vedrem a vodou na příděl, jen Honza, co byl v minulým životě srnka, pořád uniká na dva kiláky před nás, jako by tam někde za zatáčkou čepovali chlazenou dvanáctku.

 

 

Jak říkám, ne všichni beze zbytku doceňují třicet stupňů na slunci a volný výběh. Jo, dojít na kopec je kupodivu nesrovnatelně těžší než virtuální cestování po vesmíru, a  tak po dvaceti minutách už skoro nikdo nemluví. Po třiceti minutách pak zase mluví úplně všichni, ale jen o tom, jak půjdeme zase zpátky dolů...

 

Ano, došly cukry. Počítačový povaleč se hroutí na kameny a já se raději neptám, jestli jsou rádi, že přijeli.

 

 

Odpískáváme tedy výlet na Sunset Peak s tím, že to prostě bude výlet bez sunsetu a taky tak nějak bez peaku. Ústupová strategie je víc než jasná - jít jíst, jít pít, jen sedět, zase pít a spát! Honza má sice z takovýho plánu navždycky zlomený srdce, ale otec nás všechny ubezpečuje, že tohle je jediný správný rozhodnutí. Vždyť přece - jíst se má do polosyta a pít do polopita! No ty vole, na to se fakt nedá nic říct...

 

A vůbec, kdo má tady chuť na hong kongskou kachnu? Cože, kachnička?

 

 

V Yue Kee to známe. Objednáváme proto vyhlášenou, mastně šťavnatou Sham Tseng-skou kachnu a nějaký to čínský M21 a M11 s hovězím na rejži. I tentokrát nás provází nedůvěra v pravdivost sedminásobného držitelství Michelinské hvězdy. Servírka nám namísto rozestavění nádobí vysype věžičku z misek na stůl a odejde, že nemluví anglicky. Za námi se sklízí stůl jedním pořádným trhnutím ubrusu, ze kterého veškeré nádobí s rachotem spadá do připravený kádě. Minimálně bych zpochybnila hvězdičku v kategorii elegantní stolování, ale nechme to stranou. My v těch šusťácích do lesa a s maminkou, co nakonec ojídá kachnu hlubokou lžící na sladko kyselou polívku, nemáme co naříkat.

 

Od našeho stolu se ale ozývá jen pomlaskávání, takže nějakej ten peak dneska přece jen máme.

 

 

Aby tý diverzity nebylo pro první den málo, jdeme ještě omrknout bezvýznamnou modlitebnu uvnitř nebezpečnýho slumu, kde máma vykoná krátký projev díků za nás za všechny. Tak je hodná!


I když se teda divím, že nepoprosila, ať zejtra nemusí na žádnej další hong kongskej kopec. Muhehe!!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload