HAI VAN PASS-kým loopem dolů

December 21, 2017

Nedá se nic dělat. Musíme se stočit zpátky na jih, protože jsem si uhnala fakt pořádnou chřipku. Přejezd v hustým dešti je sice na hraně zdravýho rozumu, ale sucho a teplo si zajišťuju jediným soběstačným způsobem - navlíku se do veškerýho oblečení a boty navleču do dvou sáčků na mašličky.  Kalhoty pod šusťákama a dvoje vysoký ponožky mi sice nedovolujou ohýbat se v kolenech a paže s rameny mi vyrůstají přímo z hlavy, nicméně se zimou a promoknutím problém rozhodně nemám. Nemám vlastně žádnej problém ani s tím, že po půl hodině zběsilý jízdy vypadáme jako zubožený socky v igeliťáku oba dva. Honzovi to urvalo celý rukávy a mě z nosu permanentně visí nudle. Fakt frajeři na cestách...

 

 

Vyrážíme znovu po Hai Van Pass, což v překladu znamená "průchod oceánským mračnem". To sedí, vyjíždíme totiž na vyhlídku, která se po 15 miutách zahalí do zcela nepropustnýho oceánskýho mraku. Chudáci novomanželé, co si sem sjeli nafotit album, protože tyhle mraky se maj protrhnout až v pondělí...

 

Bylo to jen tak tak a odteď už nejedeme o závod jen s deštěm, ale taky s mraky...

 

 

V lenosti najíždíme do ideálních kompozic a nevystupujeme z motorky už ani tehdy, když si chceme cvaknout pěknou fotku. Neohrožěně to házíme do bahna i těsně nad roklinu, což je asi vůbec nejrozmazlenější vychytávka našeho cestování na zadku.

 

Jinak, samotná vyhlídka na vrcholu Hai Van Pass představuje zónu předělu mezi původními mocnostmi, tj. právě impreriálním Dai Viet (námi opuštěným severským Hue) a centrálním a jižně se vinoucím Champa Kingdom (námi projetým a do něj se navrátivším Danang a My Son). Stejně tak symbolizuje tohle místo únik od čínskejch větrů, který se táhnou právě ze severu a - vůbec nejvíc - je tahle cesta známá díky dílu z Top Gear,  kde ji označili za jednu z nejhezčích pobřežních cest vůbec. Právem říkám, že se po ní jede fakt jak po másle a o pokochání nouze není.

 

 

Do výchozího Danang vjíždíme s úlevou. Teploty se tu drží na maximu našich nejoptimističtějších představ a klidná cesta se rázem mění na hektiku předvánočního shonu. Kozy, ledabyle se prohánějící po silnici, tak bez mrknutí oka střídá nekončící troubení a zácpy, jako při hromadný evakuaci města. Mně je to ale fuk, já zbytek dne odpočívám na pokoji a doufám, že se přes noc zázračně vykurýruju.

 

A hele, jo, vánoční zázrak se skutečně koná!

 

 

 

 

 

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload