MĚSTO

January 4, 2018

Na Victoria Peak musí všehovšudy každej, ale proč tam lezeme když je taková kláda, to fakt nevím. Kašlu na dobrou viditelnost, poďme si upřímně říct, co dál. Navrhuju pít kafe, nechodit do kopce, jíst sladký a zůstat doma až do jara. Někdo námitky?

 

 

Jó, if only. Na Victoria Peak vyjíždíme v temným popoledni a na kopci se jako každej jinej strkáme o svý místo u kamenný zídky. Jedna fotka, dvě fotky, deset fotek po dvou, všichni společně, Iphonem, Honzovým foťákem, zeshora, počkej až odejdou lidi, máminým Iphonem, tátovým Iphonem, cizím Iphonem... A pak stejně vyberu tu rozmazanou, protože z těch naškrobenejch bolej zuby.

 

 

Taky musíme povinně do Chi Lin Nunnery, jenže tam je to zase samý "věděls, že to je všechno postavený bez jedinýho hřebíku?" a taky "vědělas, že to býval aktivní ženský kláštěr?". Čert vem klášter a nás v něm a pojďme si položit skutečně podstatnou otázku: "Víte, jakej tady mají vůbec nejlepší piškotek?"

 

 

Podle mě je to jasně egg waffle, lidově známý taky jako vaječný obláčky. Je to vlastně suchý teplý těsto, co se dá chuťově srovnat s karlovarskou oplatkou. Akorát teda tohle není drobivá sušenka, ale mlaskavý těsto. Hned jak dávám tuhle dobrotu ochutnat své matce, je mi jasný, že sem vlezla do vlastní pasti. Odteď totiž dostáváme denní masáž repetitivních výroků z obou stran. Otec:"není mi dobře, jsem nemocný". Matka: "koupíme piškotek?" My s Honzou: "kdy letíte?"

 

Ale jinak jsme v zajímavý čtvrti Kowloonu a je čas na ukázku z večerní ulice, co je nabitá čínským šmrncem, kterej tak ráda romantizuju. Začínáme výhledem na noční Temple Street Night , ke kterýmu jsme se nikdy předtím ještě nedostali. Honza ví, že ze soukromýho parkoviště odnaproti bude bezvadnej výhled, ale objekt pochopitelně střeží ochranka. Jenže, co by tady Hong Kongčan neudělal za upřimnej úsměv - stačí se podívat na naše nevinný tváře a velký oči jak od koťátek a pán nás s rozpuštěným srdcem pouští do nepovoleného vstupu. Vykroutíme asi čtyři patra a už zdálky slyším pištění obou rodičů, co by se kvůli výšce nejraději vrhali obličejem na zem a za nohy se nechali odtáhnout zpátky do přízemí. A to ani nezkouším takový triky jako třeba fingovaný přepad přes zeď.

 

Výhled do noční ulice plný aut přebíjí pohled po ulice plný rozsvícených stánků. Jo, Temple Street Night Market je takhle zeshora docela famózní osvětlená nudle. Jenže, to je samý néé  a taky nechoď tam a nakonec dokola už pudem?  Že tě přehodím!?

 

 

Večerem oživlý město je pecka. Potulujeme se kolem oblasti Yau Ma Tei, co nabízí různorodou podívanou. To si takhle jdu, fotím uličky, co jsou samý překvápko a někdo na mě pro nic za nic začne ječet. Mám chuť na něj ječet na oplátku, že si můžu fotit co chci a ať si laskavě nasere, jenže, to on přesně dělá. Tak sorry jako, mažu tě. Yau...

 

Nejen z toho nás přechází chuť na jídlo...

 

 

... a nejen já sem celá zrudla.

 

 

Městem se táhne nekonečný zástup mini busů a nedaleko hlavní ulice se v malých stanech rozjíždí pravá vesnická zábava. Jen o stan vedle si pak starý muž zastřihuje kníra a čeká, až někdo zažádá o věštbu z ruky. My se jdeme uklidit do malého jazzového baru, ale produkce se náhle - tvrdí otec - degraduje na estrádní zábavu typu ein kessel buntes. Po zvrhlým městě tak přichází degenerativní zábava.

 

Ještě, že máme zítra v plánu ty galerie...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload