PODRUHÝ JAKO POPRVÝ

January 3, 2018

Jedno z neoddiskutovatelně typických míst Hong Kongu je Tai O,  protože takovej zásek v čase se jen tak nenajde. Prostě bažina, co vypráví o tom, jak žili a žijí vodní cikáni. A abychom z toho měli s Honzou taky nějaký poprvý, obcházíme vesnici z nepoznaný druhý strany...

 

K podmáčený rybářský osadě se pluje na otevřený lodi, takže jsem nekonečně uražená, když musím opustit frontu, dojít pro vaporizující rodiče a tím mě všichni ostatní předbíhají a zabírají místa nahoře. Hell, za co?! V reakci na nespravedlnost nasadím pohled nejvyššího ukřivdění, mámě uvolním poslední místo na otevřený horní palubě a pro tátu si nechám mlčení po celou dobu plavby, co jsme schovaný v podpalubí bez výhledu. Ano, dělá to jen přibližně 27 let úspěšný praxe s řešením vnitřních krizí...

 

 

Jako všichni musíme nejdřív projít vesnickou tržnicí, co se specializuje na prodej mořských, od slunce do žluta a oranžova vyšisovaných pamlsků. Nedokážu se zbavit představy, že to vypadá i smrdí jak ty pamlsky pro psy, co je mívala teta ve svým improvizovaným garážovým obchodě. Ale tohle jí samotní páníčci a dokonce společně s klouby, co se vyvařují v obrovským nemytým rendlíku, u něhož se tu stojí dlouhý fornty. Jako, na tohle sedí něco  ve stylu #radsiumrithlady nebo dokonce #zlatejbabica.

 

 

Na druhý pokus si ve vesnici taky všímám něčeho jinýho, než vodou nasáklých a hlemýždi objatých kuřích nohou.Třeba toho, že vchody nejsou dimenzovaný na klasický římsko-řecký zápasníky, že s tím vesnickým bordelem jsem minule nepřeháněla, že se fakt vyplatí dělat výlety ve všední den a že tady neexistuje žádná rush hour. Po vesnici se tak procházíme jak velcí páni a nikdo nám nestojí v cestě.

 

 

Zbrunátnělý mužík nás vítá ve svý kavárně u tří lampionů. Jeho slova i narudlý nos nás přesvědčuje, že už dávno nastal čas popíjení a kdo že si teda dá jedno chlazený. Tak je snad jasný, kdo si dá a kdo se přidá.

 

Piva, kafe, čaj, domácí pizza s ananasem na taveňáku a zmrzlý Tiramissu z ledničky tu stojí majlant, a tak se téměř nedivím, že se milý mužík nepřestává usmívat na každýho příchozího hosta. No, není to zrovna zle zvolenej život na starý kolena - doma máš furt nějakou návštěvu, od jedenácti do sebe za slunnýho dne klopíš pivko pro radost, zavřeš kdy chceš a kasíruješ dost dobře na to, abys v zimě mohl bažinu opustit a odžít si to někde jinde. Naučeným, ale přesto pořád vstřícným gestem nás Jerry (podle mě vypadá jasně jako Jerry) fotí, vtipkuje a haštěří se s manželkou o to, kdo to vyfotí líp. No přece my!

 

 

Výhled od stolu je skvělej a vidíme jak na hlavní spojovací mostek, tak na skupinky turistů v motorovejch loďkách, co se plaví po smradlavým proudu vody sem a tam. Ani se mi nechce zvedat, jenže od stolu člověk neuvidí vnitřní bažiny, síť přechodů z lávek, zákoutí s haraburdím a ...

 

 

... taky jen tak někomu na drzo nevleze na dvorek, do kuchyně nebo na verandu, což je ve výsledku jedno a to samý. A je fakt, že ne všem se to líbí.

"Prosímvás, máte sklep?"

 

 

 

 

 

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload