MY SON-ský countryside a ruiny

December 18, 2017

Že prší, to nás dvakrát nepřekvapuje. Vybavený nezbytnou pláštěnkou vyrážíme kolmo na západ, do míst, kde si Champové - jedni z mnoha  okupujících národů, co se usídlili právě v centru Vietnamu (Danangu a jeho jižnějším okolí), založili ve druhým století svoje vlastní královstí.

 

Už po cestě se nám ale požehnaně vyčasí, takže obhlížíme ubíhající vietnamský venkov. Tímhle jiho-západním směrem nestojí už žádný větší město, zažíváme proto silnej off road. Silnice tu mají víc děr a výmolů, než asfaltu, dopravních značek a samotnejch vozítek dohromady. Jednoduše, výstavba silnic a dálnic tady probíhá v hodně silným slow-motion. Podél vozovek (spíš do hladka zježděnýho bláta) se válí stavební materiál, ze kterýho se díky hustýmu provozu akorát práší nebo prostě překáží v křižovatkách. A tak je cesta po výmolatý, prašný a podmáčený cestě docela zkušenost. V očích člověka pořád škrábe písek, zuby má vydrkotaný víc jak otužilec na Labi a všechno se to kvůli nekonečnýmu poskakování po silničních boulích a jámách klepe... klepe a klepe...

 

 

Na druhou stranu se nám silniční chaos zdá bezpečnější než dopravní improvizace prováděná Číňany. Vietnamci totiž možná nechápou fungování kruháčů a motorky hází do odboček bez ohledu na pravidla objezdu, ovšem i v týhle protisměrný (nebo špíš teda beze směrný) anarchii se každý dopředu ohlídne na všechny strany a protroubí ostatní na znamení, že teď prostě jede on. I my s rukou na troubítku prorážíme hustej konvoj a bezděčně zatroubíme pokaždý, co Honza v pevným stisku sevře klakson po naskočení na výmolech.

 

Cestou zakoušíme snad všechny myslitelný typy cest - přespolňačky, vysokorychlostní silnice, blátivý, štěrkový, pískový, široký jak přistávací rampy, úzký jak žiletky, opravený, netknutý od dob Nguyenský dynastie, prázdný, přeplněný, vydlážděný, výmolatý, s dírama jak do ....

 

 

Během tohoto venkovskýho exodu pak projíždíme kolem rýžových polí, co se po nich pasou buvoly a po buvolech se zase vozej volavky. Na některých ještě probíhá sklizeň a orba. Samozřejmě, vše po staru - manuálně, maximálně za pomoci tažných zvířat. Taková těžká romantika starejch časů. Zemědělci mají v podmáčený půdě po kolena zablácený holíny a celej venkov se prostě jeví jak jeden velkej ring pro zápasy v bahně.

 

 

Asi po padesáti vyklepanejch kilometrech nakonec dorážíme do vnitrozemský bushe, co stojí skoro na dohoz kamenem k Laoským horám a hranici. Hned si pomyslíme, že Čampové si zvolili pro svý bydlo docela pěkný prostředí. Teda až na to, že je pak ze severu zmáčkli domácí Vietnamci a z jihu zas kamdodžský Khmerové, takže se po nich ve výsledku docela zaprášilo...

 

No, vlastně... chudáci domácí Vietnamci! Ti se ve snaze udržet si území museli přetahovat o provaz kde s kým - s poněkud početnější Číňou, houževnatými Mongoly a taky tady s Champy. Navíc, jen co se vypořádali tady s těmi třemi, přišli si pro svoji misku vietnamský rýže taky Frantíci a Američani. No, trochu bad luck, ale zpět ke zbytku našeho Champa Kingdom.

 

 

Abecedně seřazený ruiny jsou často podepřený rezivějícími tyčemi, přičemž některý ruiny pak vypadají jak rozpadlý prolejzačky na sídláku. Celej komplex, co se teda mimochodem jmenuje My Son, je hinduistickej.  Tudíž, do kotlíku cizorodých vlivů přihazuju ještě Indii, co tady taky stihla zapustit svý kořeny.

 

My Son-ský komplex sloužil Champským králům jako centrum pro ceremonie a taky jako pohřebiště. Uvnitř některých ruin jsou malý mítnosti s vysokým, do hranolu vytaženými stěnami, kde není nic, než malá modlitebna. Některý stavby pak vůbec nepřežily nálety během Vietnamský války, jiný obklopují jámy po vybuchlých granátech...

 

 

Okrově cihlový budovy tvoří po okolí několik více-méně samostatných hnízd, z nich nejimpozantnější je ta poslední, nejvíc zachovaná a zezadu obehnaná vysokými horami. S minimem lidí se tu dá procházet beze spěchu a dokonce i skoro o samotě.

 

 

S prozkoumáváním nijak nespěcháme, ale přesto se ještě za časnýho odpoledne vyráží na zpáteční cestu. Pohodlně tak stíháme zastávku u místního malíře, kde plníme slib a zakupujeme Honzou vybraný obraz. Malíř nám ho s radostí stahuje z rámu, abychom plátno mohli stočit do ruličky a zítra ráno si ho odvézt na sever, tentokrát do míst s pravýho a původního Vietnamskýho království...

 

 

 

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload