HOI AN-ská průtrž

December 17, 2017

A je to v prdeli. Od dnešního rána to bude na dalších devět dnů víceméně tentýž oblíkací drill. Natáhnout šusťáky, ponožky pod kolena, dlouhý triko do šusťáků, mikinu s kapucí přes hlavu, bundu s kapucí přes hlavu, pláštěnku s kapucí přes hlavu, helmu přes kapuce, sedmikilovej batoh na záda, igelitový návleky do deště a ... tradá na cestu.

 

Já si ale nestěžuju, mě totiž v závěsu moknou maximálně holeně. Oproti tomu Honzova tvář je čirý silniční zrcadlo - odráží najetý kilometry, absorbuje výfukový plyny, bahno od blatníků a brejle by zasloužli stěrače. Nedbáme totiž předpovědi o 70% srážlivosti a vyrážíme na cestu. Rozumně však ne do severních hor jako v původním plánu, ale víc na jih, do městečka, o kterým kdekdo tvrdí, že je to jasný "easy to fall in love with". Hoi An by měl být tak druhý kousek do vietnamský skládanky, přičemž se jedná o díl s čampským (oblast byla původně součástí starobylýho Champa kingdom), portugalským (žlutej náter a křesťanstká podoba Hoi Anu), francouzsko-čínsko-japonským pozadím... Ono taky Hoi An v překladu znamená peaceful meeting place, takže skutečně prostor hodný pro pořádnou národnostní míchanici.

 

Cesta probíhala příjemně, přesně podle očekávání...

 

Naštěstí nám k naší radosti umožňují brzký check-in, takže vřele děkujeme a já z neznámý příčiny vyleju půlku welcome drinku na pult a podlahu. Všichni na mě hledí, jako by to mělo mít vysvětlení. Tak se omluvím, obejdeme kaluž pomerančovýho džusu a v pokoji vyfénuju promočený boty a pověsíme deštěm navlhlý prádlo. Pro dnešek už naštěstí volíme pouze primitivní druh dopravy - pěkně po staru, po svých a s deštníky...

 

Hoi An, to je jedna velká krejčovská dílna. Dokonce i motorkáři, co s nimi společně čekáte na zelenou, se vám v tom čase snaží udat oblek na míru. Ale pozornost věnovaná zelený střídá pěkně rychle zájem o žlutou. Hoi An mi svou žlutou fasádou silně připomíná Macao, resp. portugalskou stopu v asijský kultuře. To sedí, moji bystrou domněnku mi potvrzuje průvodce. Zatímco teda hledíme na portugalsky žlutý dvoupatrový domy s velkými, do široka rozevřenými francouzskými okny, nehybnost figurín ruší jen neustávající pohyb oplášťěnkovaných motoristů. Na to, že prší jak z milionu konví, je ve městě ale dost živo.

 

 

Hoi An je taky působivě zachovanej a přestože barva na domech bledne a je oprýskaná, stojí tu celý řady původních staveb. Na jednom z hrstky náměstí pak narážíme na další porci žlutý, přesněji na prodavače všemožně žlutých květin, který pak potkávám napříč naším celým desetidenním výletem - ty kytky, ne ty prodavače. Symboliku jsem nedohledala, ale tyráci si žlutý kytky zaráží za přední nárazník, takže v tom čuju nějakou ochranářskou pověru.

 

 

Hlavní a prťavý historický centrum je prošpikovaný turisty, ale k našemu obrovskýmu překvapení to není vůbec otravný a nevytáčí nás ani to, že z většiny původních domů se staly lapače na turisty - kavárny, restaurace a jiný neodbytný merchandise. I my hladem zapadnem do jednoho podniku, co má do ulice oteřená okna. Jo, za okny déšť a před sebou kafe, to je požitkářká kombinace snad úplně pro každýho. Objednávám místní cibetkovou kávu, teda jejich speciální cá phê z lasiččích bobků. Onen moment, kdy se zastřeným pohledem nasávám a na jazyku válím chuť kávy jak z reklamy na Tchïbo, mi trochu kazí představa, že ve skutečnosti vlastně  srkám usušený a rozdrcený lasiččí hovna. Ale co dodat, v hlavě chaos, v puse harmonie.

 

Ke kávě objednáváme talíř předkrmů, z nichž je pro Hoi An nejtypičtější banh vac (white rose), jednoduše přeložitelný jako krevetový knedlík. Taky dost příjemný překvapení, protože během většiny našich výletů na jídlo většinou štěstí nemíváme. Ale hlavně, odtud z kavárny všechno vypadá líp, a to včetně neodbytnýho deště.

 

 

Ulicemi tu vzhledem k počasí projíždí nekonečná šňůra obřích kočárků, z nichž si návštěvníci líně prohlíží město. A my? My si to šlapeme k zastřešenýmu Japanese Bridge, v němž je největší nápor fotícího davu. Procházíme jej ledabyle, až se nakonec ocitneme u galerie místního malíře....

 

 

Uvnitř je plno obrazů, který ladí s mým vkusem. S Honzou se ale nakonec skloníme k sérii menším čtvercových pláten a rozhodneme, že jeden bude náš. Pán říká, že klidně, že náš může být za milion-tři-sta-tisíc. Vsadím se, že hlášku "koupil jsem obraz za 1 300 000" bude odteď otevíracím monologem každýho večírku. Na výběru se ale nakonec nedokážeme shodnout, a to do tý míry, že oběma se líbí zrovna ten, co druhému vůbec ne. Odcházíme tak se slibem, že se pro obraz vrátíme. Malíř nás s myšlenkou "tyhle kecy znám", vyprovází. Jenže to skeptik netuší, že my si o privilegium výběru dneska pořádně zakarbaníme a já taky netuším, že prohraju v drtivým poměru 10:4. No přesně, Honza fakt nakonec vzal tady ten nejmíň dobrej...

 

 

Hoi An a jeho skromný centrum kopíruje linii řeky, nebo možná linii kanálu, na jehož břehu čekají nedočkaví gondolisté. Před smráknutím tak dostává město ještě o něco romantičtější nádech, protože žlutý fasády doplňují rozvícený červeno-žlutý lampiony, lemující celou historickou část města. Do toho se městem prohání kočáry a lidi obalený v různobarevných pláštěnkách vytváří deštníkovou plachtu. Já mám sice už několik hodin promočený špičky tenisek i celou příď ponožek, ale horkou lázeň odkládám až na potom. Prvně pečlivě vybereme jeden z mnoha pobřežních podniků, co mají směrem k řece otevřená okna a ve druhém patře pozorujeme setmění. Honza má ale úplný posvícení, protože místní pivo stojí 15Kč jak kdesi na odlehlý dědině.

 

 

I já mám pak jedno jasnozřivý posvícení, když mi konečně dojde, komu že je to ten Honza podobnej. Jo, to mi nikdo nevezme, s tímhle já budu muset jít dneska spát.

 

 

 

 

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload