ŠPLOUCHÁNÍ

November 26, 2017

Dneska bych se smýkla k majáku, co vypadá přesně jak z Kruhu, ale Honza by raději lozil po hřebenech hor. A tak se vydáváme k místu zvaným D´Aguilar, který skýtá obě možnosti a kde každej dostane trochu z toho svýho. Je neděle, takže cestou samozřejmě míjíme holky z papíru, co si vystlaly podlahu na autobusový točně, protože to je přece mnohem lepší, než jet třeba na procházku k majáku nebo do hor. Taky slyšíte šplouchání?

 

 

Hned v počátku trailu Dragon´s Back se zděsíme masy výletníků, co blokuje cestu hned u prvního výhledu na zátoku. Opravně si pomyslím něco o zlatejch Filipínkách, co šly raději kempovat pod tu točnu..

 

Nemáme nejmenší chuť se dneska dělit o naše místo na slunci, takže nastavíme drakovi záda a u prvního rozcestí volíme neoficiální odbočku. Někteří z dalších výletníků nás pozorují a jakmile na znamení "je to tu dobrý" vytahujeme foťáky, už se k nám cpou na kámen. Vzdáváme se proto první pozice a unikáme pryč.

 

Tímto se taky nadobro vzdáváme možnosti navázat na oficiální stezku trailu, neboť se vydáváme na opačnou stranu pohoří. Já si nestěžuju, díky tomu se totiž nabízí možnost dojít k jižnímu cípu a skončit u toho majáku. Prozatím sice jen teoreticky, protože netušíme, co nás čeká za prvním horizontem.

 

 

Z vrcholu je roztomilej výhled na východní siluetu ostrova, kterou lemuje oblíbená pláž Shek O. Chceme se ale podívat z větší výšky, takže Honza vyskočí žabím skokem na tři kameny při úpatí hory. Tenhle skok považuju za jakýsi error a jsem přesvědčená, že to zvládnu elegantněji. Jo, jen do chvíle, než se na kámen vrhnu a uvíznu naplácnuta po jeho obvodu. Ten šutr se nezdá! V bezvýchodný situaci kmitám nožičkama a plně prožívám pocit žvejky nalepený na nákladním kole. Sjetí po kameni brání snad jen moje skromný prsiska. S mrskajícíma ručičkama prosím Honzu, aby mě vytáhnul, což činí okamžitě, jak se dostatečně pobaví a pořídí ponižující video. Hotovej instagramovej materiál!

 

materiál jedna:

 

materiál dvě:

 

Cestou dolů pak uvíznu podruhé, protože se zaklíním ve vidličce větvoví a musím počkat, než si pro mě Honza dojde. Před kamenem celou dobu postává skupina mladistvých a pozoruje, jak bezvládně visím z kamene. Jen co Honza dorazí, pošlu mu zadek do obličeje a rukama ho zarazím do země. Kupa hnoje je konečně na zemi. Mladistvým pak samozřejmě nezapomenu popřát boží neděli.

 

 

Z druhé strany kopce vidíme, co budeme muset překonat, abychom se na ten nej-jiho-východnější cíp ostrova vůbec dostali. Nijak nás to neodrazuje, přestože oficiální cesta přes kopec nevede.

 

 

Dolů je to vcelku strmej sešup a po cestě potkáváme nebojácnou dvojici chlapíků, z nichž jeden má pěnu u pusy a na prsou batole. Oceňuju ten challange, ale je fakt, že prašná cesta je kluzká a není zrovna těžký upadnout na břicho. Dole taky zjišťujeme, že do rokliny není možný sejít a kopec tudíž obcházíme po asfaltce s tím, že se do hory vnoříme někdy v průběhu cesty.

 

 

Dál taky zjišťujeme jednu nepříjemnost, totiž, že u autobusové zastávky se vypotácel další vrh výletníků a cesta na mys vede pouze po asfaltce. To je dvojitá rána pod pás, ale když už jsme tu, tak se prostě vrhneme do čela štrůdlu.

 

 

 

Slunko páli o sto šest a Honza se nám začíná pálit. Jinak to ale šlape, takže přibližně za půl hoďky už míjíme údolí u obšancovaný radiový stanice, od níž je to k mysu jen malej kopeček. Ani jeden nemáme zdání, kde přesně se nachází ten můj maják, takže se necháme unést davem k pobřeží. Jo, první pohled mi dělá vysloveně radost, protože v zátoce se to hemží neposednejma vlnama, člověk si může pohodlně čupnout na kamennou plošinu a pozorovat to tříštění. Jenže, to se nestane, protože nejdřív nakoukneme k erozí vydlážděný jeskyňce, co u ní stojí zástup lidí. Je to vůbec poprvý, co stojím frontu v přírodě, abych se mohla kouknout na cákanec vody v kamenný průrvě.

 

 

Cákanec.

 

 

Nic, mažu omrknout pobřeží a po kluzkým kameni upadnu nohou do moře. Dneska zas nemám svůj den...

 

 

Silně meditativní atmosféru pak střídáme pohledem do kotle vápencový hory, ve kterým víří vlívající se proud. Sedáme na okraj kotlíku a v hypnotickým tranzu odhaduju, kterej příliv způsobí nejvyšší převýšení hladiny a jak velkej cákanec způsobí střetnutí odlivu s dalším přílivem. Tohle je lepší než IMAX. Z napěněný peřiny dostaneme chuť na oslavný pivo nad kotlíkem!

 

 

Jako, o tomhle se blbě mluví, na to se musí koukat. Tak tady krátký videíčko z kotle. Je tu tolik šplouchání, že na maják už vůbec nepotřebuju.

 

 

 

 

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload