ZÚČTOVÁNÍ

November 4, 2017

Čas nám to k dnešku pěkně spočítal - je to na rok přesně, co jsme si to namířili přímo na rudou stranu světa. A tenhle velkej výlet dnes tematicky oslavíme takovým malým - velkým výletem na Velkou Čínskou zeď. Světe div se, vlastně k divu světa.

 

Zatímco jsme se teda před rokem tohoto času chýlili k mezipřistání v Londýně, teď, o rok později, si to uháníme na šedesát kiláků za Peking. První půlku cesty je autobus přecpaný k prasknutí, takže rukou žoviálně objímám řidičovo sedadlo. S paží kolem jeho ramen projíždíme po prázdný a široký silnici, která se za Pekingem začíná konečně pomalu zvedat.

 

A vůbec, v tomhle autobuse jsme omylem, stejně jako jedeme omylem na tu část Čínský zdi, na kterou jsme sice původně chtěli, ale na níž jsme kvůli záměně jmen jet neměli. A tak se jenom díky náhodnýmu setkání s jinými dvěma turisty ocitáme v tomhle autobuse, co nás má vyhodit v úseku Zhuángdáokou. V autobuse proto ještě na poslední chvíli načítám heslovitý popis úseku - wild wall section, unrestored wall section a taky off-track wall section. Doprdele, proč mám zase kabelku?

 

Na druhou stranu, jestli jsem zvládla v balerínách šlapat italský hory, proč ne s kabelkou čínskou zeď? Však já těm dvěma turistkám v jejich active wearu a pohorách ještě ukážu, jak lezou holky z Prahy na nějaký blbý zdi!

 

 

Jdeme cestou necestou. Vyprahlou, kamenitou, zarostlou křovinama a bez jedinýho ukazatele. Co víme bezpečně, to je směr cesty- prostě prudce nahoru. Horský slunko pálí tak, že svlíkám kabát a rvu ho chudákovi Honzovi do batohu. Ale jde to dobře, protože všechny cesty nevedou do Říma, vedou rovnou ke zdi...

 

 

Zároveň máme upřímnou radost, že tahle část zdi bude skutečně trochu víc outdoorová a s tím vždycky souvisí úbytek průměrně pohodlných turistů, kteří se nechávají vyvézt k té zrestaurované části, aby si u stánku mohli koupit hotdog a svařák. A pak na nás vykoukne. Jako,  ještě nikdy sem neměla takovou radost, že čumím do zdi...

 

 

Vyšlápneme k první polo rozbořený strážnici a dobrejch deset minut urputně cvakáme všechny možný kompozice, z nichž samozřejmě dobrou polovinu pak na počítači poctivě mažu. Máme dvě možnosti - jít směrem k jezeru a nebo od něj. Chceme pochopitelně k jezeru, jenže cesta tím směrem se mi zrovna nezdá. Přesněji řečeno, do okna strážnice se dá pouze vyskočit, protože spojovací část zdi se dávno oddrolila. Koukám, že dolů by to po hlavě asi bolelo a ještě bych navíc dost blbě padala do toho ostnatýho křoví. Sednu si teda na kámen a počkám, až se tam Honza pobaví.

 

Jenže pak se odnikud přiženou ony dvě turistky, kterým jsme ukradli tenhle plán cesty. Musejí bejt notně zmatený, a to nejen proto, že si kapesníčkem otírám zaprášený boty, ale hlavně proto, že my měli být v úplně jiný části zdi a tady se ocitnout až na samotným závěru.  Tak buďto teda musej bejt ty moje vymazlený boty sedmimílový a nebo jsme jim z divnýho důvodu lhali. Tak nebo tak, obojí variantu dorazím tím, když mladá slečna vyskočí jako střelenej kamzík do okna strážnice, já kouknu na mamču a zpucuju ji za to, že teď vypadám jako looser. Omluví se mi tím, že je její dcera prej trochu víc "tough" a s nervózním úsměvem v tom okně zmizí taky. Já ti dám tough, počkej nahoře!

 

 

S Honzovou pomocí se vymrštím do strážnice a už za chvíli se odměníme pohledem na daleko se táhnoucí zeď. Musíme si s Honzou zakázat bujarý focení, protože sotva sebou hneme o pár metrů, hned nás chytá další vlna obsesivní mačkání. Ale nejde to jinak, člověk má pořád pocit, že to nezachytil úplně dobře, resp. ono se mu to do toho jednoho záběru nikdy nevejde celý, žejo...

 

 

Cestou dlouho nepotkáváme žádný další lidi, zeď tudíž patří výhradně nám. Je tu božský ticho a  kopce na severu vypadají, jako kdyby byly pokrytý chmýřím nebo nějakou tenkou vrstvou pavučiny. Navíc cesta po zdi není nudná, protože některý hřebeny se hodně vypínají a některý zase strmě svažují z kopců. Honza s nepochopením hledí na ty zuřivě vyhlížející výběžky a nechápe, jakej blázen by odtud útočil. Za to se mu dostává zpětnýho nepochopení od místního Číňana, kterej glosuje, že "I think you underestimate Mongolian people". Ok, odteď už nepoužívám hlášku "seš Mongol" jako typ neurčitý urážky, ale jako označení silný houževnatosti. Protože, fakt, kdo příčetnej by tady slídil?

 

 

Některý svahy jsou pak extrémně prudký a prašná cesta podklouzává pod nohama. Psali, že během deště je to celkem o hubu. Blbý je, že jediný, čeho se můžeš zachytit, jsou ty ostnaný keříky, což je fakt děsná podpásovka, když ti to podjede a ty nedobrovolně ujíždíš dolů. Buďto teda smykem taháš cihly ze zdi nebo máš dole ruku jako jehelníček. Já brala ten jehelníček, protože přece nebudu tahat cihly v kabelce... I když, byla by to poměrně stylová zarážka do knihovny.

 

 

Když se dosmýknem k poslední strážnici, laskavě si dovolíme chvilku zalelkovat, protože v dálce konečně spatříme jezero, od něhož nás čeká už pouze sestup dolů. Hrdlo mám vyschlý jako troud a dost silně bych si teď samozřejmě dopřála svařák s hot dogem.

 

 

Poslední část cesty je pak pro změnu samý nepropustný houští a trní, kterým se člověk musí prosekat. Z naší závěrečný strážnice, která je mimochodem druhá z celkovejch 25 000, je výhled na jezero a hlavně na konec cesty. Honza říká, že cesta nazpět bude asi mírně strmá, ale podle trajektorie to tipuju spíš na volnej pád kolmicí.

 

 

Vylezu se teda podívat, za jak rychle dopadneme na zem a jen co vylezu na dvorek před strážnicí, dají mi o svý přítomnosti znát naše dvě turistky. Příšerně se jich leknu, takže je v momentě obě posílám doprdele. Holky se zvednou a jdou pryč, jako bych jim byla trochu nepříjemná.

 

 

Každopádně nám ještě naposledy poslouží jako turistický vzory, protože z tohodle můstku pochopitelně neskáčou šipky, ale volí podstatně pohodlnější cestu trním a křovím. Tak vaz si srazíme někdy jindy a po vhodný diplomatický odmlce jim zase šlapeme v patách.

 

 

Až dole si pak plně uvědomíme a o něco víc doceníme povahu našeho výletu, protože: 1) míjíme poraženou tabuli s informací o zákazu vstupu na nebezpečnou část zdi, což nám dává pocit rebelie a radosti z výjimečnějšího zážitku, 2) po zádech se nám přejede studený mráz, jen co se s odporem porozhlídneme po parkovišti plný aut turistů, 3) vysmějeme se pokladnímu systému a ceně za vstupný kolem 200juanů pro jednoho (násob třema) a 4) máme štěstí na autobus, do kterého na poslední chvíli nasedáme, zatímco za okny vidím naše dvě turistky, jak zmateně hledají tenhle spoj. A pak, že náhoda je blbec.

 

Tak na to naše roční zúčtování!

 

 

 

 

 

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload