UMĚNÍ A VÁLKA

August 14, 2017

 

Je to takovej evergreen, že se v cizích městech štvu po art districtech, ale zdá se, že stará tovární hala, co by koncentrovala moderní korejský umění, tady jaksi chybí. A tak vybíráme alespoň nejopěvovávanější galerii Leeum Samsung Museum of Art, což na mě kvůli značce Samsung sice jako umělecky relevantní instituce moc důvěryhodně nepůsobí, ale co já vím. No, nevím.

 

Ráda bych taky řekla, že nám tu konečně prší, protože dusno má nad deštěm v nepříjemnosti vždycky navrch, ale díra v levý botě skóre obrací. Už při zahajovacím výšlapu do Namsan Park tak zespodu moje levá ponožka nasává dešťovou vodu a já si čvachtám na vyhlídku.

 

 

Tady na kopečku jsme jen proto, abychom viděli boj dvou městskejch částí, tj. tady tenhle vnitřní distrikt, který do klasickýho asijskýho města patří jen s velkým přivřením obou očí. Aspoň myslím, že se to spolu pěkně tluče.

 

 

Do Leeum muzea je to coby kamenem a protože mě pořád nepouští standardní vize o Samsungu, uvnitř očekávám vitríny s novejma telefonama, výstavu LED televizí a možná pár vysavačů. Vnitřek je v reálu vyvedenej skromně  - jedna kasa, nutný obchod se suvenýry, dva vstupy do moderní a starověký sekce korejskýho umění a pro mou útěchu alespoň jedna televize s opakující se sekvencí notových provazochodců.

 

 

Uprostřed pak ze stropu visí liána z vánočních ozdob a u vchodu je vystavenej vánoční sob ze skleněnejch koulí, co vypadá jak když zrovna vylez z bublinkový koupele.

 

 


Ještě před vstupem do moderní sekce si všimnu cedule se zákazem focení, přičemž můj foťák v dlani působí dost dráždivě. Hned první security mě zastaví a vykáže odnést foťák do skříňky. Jenže já mám mokro v botě, resp. už v obou, takže představa, že se musím jít ke skříňce a zase zpátky, je otravnější, než se s ní pohádat. Odmítnu ho odnést s tím, že smyslem zákazu přece je, že se nesmí fotit, takže i když pronesu fotící aparát, ale nebudu s ním fotit, tak se nikomu nic nestane. Takové odmlouvání se security hodně nelíbí, jenže já mám ponožky na ždímání a na palcích varhánky, takže jsem dost nepříjemná a neoblomná na to, aby nakonec rezignovala ona a nechala mě foťák provokativně pronést dovnitř. Koukám, že mokro v botě ze mě dělá nesmlouvavýho oportunistu! Teda až na to, že fotit si nakonec stejně nedovolím, páč evidentně nemám mokro jenom v botách...

Ta moderna se dělí na různý podsekce a v paměti sem udržela pár dvě déček ze sekce exprese,  samozřejmě několik reprezentativních děl od světových jmen jako Warhol, Giacometti nebo Rothko a tyhle instalace:

  •  o zeď opřený kusy obrovskýho šrotu, jejichž jednotlivý pláty se překrývaly a tvořily k sobě se choulící pár. Jak mi vysvětlil Honza, líbilo se mi to jenom proto, že to vlastně odpovídalo mýmu stylu tvorby. Pravdu dí!

  • plastový líhně vyplněný průhledným materiálem, co vypadaly, jak když se z nich každou chvíli vyleje  tekutina (sekce Beyond Space) a na něž si Honza v domnění, že se jedná o sedátka, mínil odpočinout. Ach to moderní umění - ještě, aby tu někdo odložil tašku s nákupem...

  • mini místnost s nekonečně zrcadly, ve který si člověk připadal jak ve filmu Kostka 

 

 

Skutečný oportunista Honza zvládl vyfotit tohle dílo. Není to rozhodně top výstavy, ani nás to vrcholně nezaujalo, ale při bližším pohledu sem si všimla, že tuhle asi dvoumetrovou rozetu plní stovky živých, teda mrtvých, ale reálných motýlů. To by mě zajímalo, kolika motýlům musel autor odtrhat křidýlka...

 

 

Ke starý sbírce Korejskýho lidovýho umění toho nemám moc co říct. Je to prostě série kaligrafických listů a sošek, ze kterých mi srdce neposkočilo. Ke konci se pak odebíráme do místní kavárny, kde nám naservírují neprohřátý paniny a my se bryskně balíme hned poté, co se smrad z mých vyzutých bot roznese místností...

Zvenku má galerie nádvoří s instalací sápajících se kulí. Když se nabažíme odrazů, roztahujeme deštníky a z mojí mokvající ponožkou frčíme dál. Jen jedna nutná kritická poznámka k Samsungovýmu muzeu - je extrémně otravný, když si člověk v jakýmsi subjektivním rozpoložení prohlíží dílo a přitom kolem něj ze všech stran kroužej muzejní bachaři.

 

 

Mám nepromokavý nervy, takže i se zatopenýma botama pokračujeme dalším průzkumem týhle oblasti s názvem Itaewon, kterou hodláme vítězoslavně zakončit u válečnýho memoriálu. Na rušný ulici je Honza mezi lidma s deštníky samozřejmě jeden velkej úsměv.

 

 

Cesta je dlouhá a značnou část nenabízí nic k pokochání, což v kombinaci s deštěm vyvolává  rozmrzelost. Nakonec se dostáváme k parku u War Memorial of Korea, kde se vystavují kulomety, různý letouny, bombrardéry, tanky a jiný bojový stroje. Tak jako že bych potřebovala něco podobnýho vidět, to zas ne..

 

 

..ale když už jsme tu, obhlídnu ty masivní stroje a průchodem k hlavnímu náměstí se na velký finále přesuneme ke dvěma sochách korejských bojovníků z války a pak tý slavný soše Statue of Brothers, co na malým kopečku se silnou erupcí představují smíření bratří, kteří za války bojovali za opačné strany znepřátelený Koreje. Slzička zapadne mezi dešťovejma kapkama, já rezignovaně odložím ponožky do deštníku a prohlašuji tento den za finálně promočený.

 

 

 

 

 

 

Tags:

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload