SPÍŠ TO STARÝ A TRADIČNÍ

April 16, 2017

Strategicky umístěný Yun´s Paradise Hotel je co by kamenem dohodil od nejstarší části města - od turisticky asi nejznámější Yu Yuan Garden, ale předně od tradičního jádra města, kterýmu se dřív univerzálně říkalo Chinese City. Ačkoli je náš hotel docela špinavej, pokoj prťavej a lobby smradlavá, dá se to brát právě jako příprava na pochod starou, špinavou a smradlavou částí města.

 

Pohybujeme se na západ od Huangpu River a hned jak z hlavní třídy Hennan Rd vhlídneme do postranní bezejmenný uličky, je nám jasný, že přesně pro tohle jsme si sem přišli. Je neděle, den velkýho prádla a navíc ještě před obědem, takže tu všichni na dlouhých tyčích visí na dráty vysokýho napětí vypraný prádlo a v pyžamech před domem omývají zeleninu. Samozřejmě za všudypřítomnýho projíždění mopedů a kol s vozíky, ve kterých se vozí všelicos - dost často se pak v otevřených přepravkách převáží syrový maso, což mě jenom utvrzuje v nedůvěře v kuchyni ulice. Zpocený kuřecí nohy na prachu já prostě nerada.

 

 

Kilometrový dráty vysokýho napětí se v provazových chuchvalcích různě proplítaj ulicema. Když už není jak drát u baráku efektivně obmotat, dráty se prostě stočí na čtyři kotouče, zavěsí se na lampu nebo se přehodí přes jinej drátovej lián. No, dokud se někde neudělá malá dírečka a hospodyňka si vodivou tyčí na prádlo nešlehne nedělních tisíc voltů, tak asi žádnej problém.

 

 

K obědu mají místní nastříhanou želvu se zeleninou, samozřejmě za bezvýhradnýho hygienickýho ošetření. Proti gustu...

 

 

 

Ulice je to dlouhá, zábavná a typická. Je to tu tedy samý kuřák, samý sandál, samý kolo, všude milion povalujících se starých a zaprášených věcí a pod nohama minový pole z nosohrtanových flusanců. Jako jsou to celkem dobytci, tady nemá cenu bejt kulantní. Jarní chrchle v Šanghaji mi přijdou ještě o něco odpornější než zimní chrchle v Pekingu. Asi hodně alergiků. Navíc, kamkoli se člověk nachomejtne, tam se opravuje nebo nově staví, takže v nose a puse se permanentně drží stopy prachu.

 

 

Když jsme u těch stavení... já bambusu prostě nevěřím. Představa, že moje bezpečí zajišťuje lešení z bambusovích rolí, k sobě svázaných šňůrama nebo při nejlepším jemnejma drátkama... asi dobrý u jednopatrovýho domečku, ale ze třicátýho patra rozestavěnýho věžáku se mi to nejeví jako nejvíc bezpečný. Ale o bambusu prej platí, že se nedá zlomit, jen ohnout. A ocelárny v Číně nebudou mít co žrát! To se Mao ošívá v hrobě - jeho propagační kampaň Great Leap Forward z 60.let je teď tak trochu Backward. 

 

 

No, první turistická zastávka je v Confucius Temple, který byl vybudovaný někdy ve 14.století. Ačkoli bylo místo prvně pamětním místem k uctívání Konfucia, stal se chrám postupně místem především pro vzdělávání. Lidi se ze Šanghaje se ve velkém sjížděli právě sem a studovali - hlavně proto, že tu byly klasické Konfuciovy spisy. Z respektu k tradici se tu teď každou neděli koná knižní market. Dnes je neděle, to už víme.

 

Nejvíc mě baví malý propagandistický knížečky, kterých se tu prodává po stovkách. Je to tu vlastně takovej menší knižní bazar socialistickýho kýče. Komiksy vysmátých dělnic na plantážích, silných ženských u těžkejch strojů, kolektivních stoupenců Rudý armády, co mávaj svýma rudýma knížkama, apod. Řekneme, že jde o jakýsi komunistický rodokapsy pro řadovýho čínskýho čtenáře. Honza hned jednu knížku, co má na sobě nápadně moc červenejch hvězd, za deset juanů kupuje. Prodavač nám jich cpe rovnou šest, jakože celou rudošskou sérii - asi nechápe, že my brak ve skutečnosti nečteme.

 

 

Těmhle komiksovým knížkám se říká lian huan hua a jejich původním obsahem byly klasický čínský příběhy, folklórní pohádky a mýty. Ale vychytralý komunista si všiml masovýho potenciálu, takže z nich udělal v 60.letech propagandistický nástroj. Nutno dodat, že dost úspěšný.

 

 

Za nádvořím s knižními stánky stojí klasický vstup do chrámu - po obou stranách plápolají rudý svíce, čelem ke vchodu je káď pro pálení vonných tyčinek a na okolních stromech jsou na mašličky přivázaný papírky s přáním (wishing trees). Před otevřenými vraty stojí socha vousatýho Konfucia a do tohoto veskrze hezkého záběru se mi bez slitování vedral rudý ďábel Honza.

 

 

Za halou s bubny, starými spisy a studovnou, je klasická čínská zahrada. Čínský zahrady jsou  idealizovaný miniatury přírody, kde nesmí chybět jezírko, stromy, květiny a kamenný skalky. Zahrady byly po neměnným vzoru projektovaný vždycky tak, aby se zahrada nemohla shlídnout "jedním pohledem", ale aby člověk vždy z určitého úhlu dostal perfektní orámovaný obraz. Pro zahrady mají číňani pojem yuan, což je pojem i pro jejich platidlo. Dalo by se teda říct, že za rudošskou knížku jsme utratili přesně deset zahrad. Tak se mi trochu zdá, že takovou hodnotu ta knížka asi nemá.

 

 

Tahle zahrada má i jiashan, což je umělá skalní "hora", v tomhle případě na jezerním ostrůvku. Skalní hora je pro konfucionalistický chrámy typická a vyjadřuje ctnost a stabilitu. Z galerie nalevo je proti slunci krásně vidět, jak vzduchem poletuje chmýří z okolních rozkvetlých stromů. Hotová čínská romance, vyzenovaná nedělní harmonie za doprovodu hudby bambusový flétničky. To jsem si nemohla odpustit.

 

 

Úplně vyklidněný vyrážíme zpět do ulic, kde na mě hned na prvním rohu vybafne prachatá mumie. Zen v hajzlu. Oni tady mají streetovou módou dost na háku a obzvláště oblíbené je tu především pyžamo. To máš pyžamo, když jdeš nakoupit do obchodu, když přecházíš na červenou, nebo si jedeš provětrat kosti na kole či na mopedu.

 

 

Naší další zastávkou je Náměstí lidu, neboli People´s Square a k němu přilehlý People´s Garden. Důvod návštěvy je vedený s jasným cílem - na vlastní oči se přesvědčit, že v týhle době opravdu stále existuje něco tak bizarního a částečně potupnýho jako marriage market, páchaný příbuzenstem odpadlého a nezadaného člena rodiny. Každou neděli se tak od samýho poledne až do pátý hodiny večerní shromáždí na náměstí nešťastní rodiče a prarodiče, aby prodali svoje přestárlý single potomky. Podle mě je to pro samotný "zboží" zahanbující a zastaralý systém - obzvlášť pak, když je tenhle životní match domlouvanej vždy třetí stranou. To si takhle matka od Chena v neděli (po velkým prádle) vyjde na náměstí, v nějaký zatáčce na deštník přišpendlí stručnou analýzu charakterových předností svýho nezadanýho potomka a matka od Ling, co zrovna prochází, zhodnotí patřičnost takového partnera pro svoji dceru, která se ne a ne provdat.

Když si u jednoho deštníku všimnu ročníku 88, velmi nenápadně Honzovi naznačím, že má rok, maximálně dva a pak budu našim posílat jednosměrnou letenku do Šanghaje. Nad umění komunikovat v jemných náznacích fakt není.

 

 

Většina prodávajících rodičů je nervózních a jejich úzkost stoupá úměrně s tím, s jakou fascinací si fotím každý deštník zvlášť. Kromě několika nabídek k sňatku tak čelím řvoucím rodičům, kteří mě pronásledují nadávkama a hrozí pěstma. Otáčím se za nima s mrmláním, že nemůžu za to, že maj vadný děcka... Tomu, že market neberu jako atrakci, nepomáhá ani fakt, že při honbě za fotkou sem tam z deštníku srazím info o osamělým třicátníkovi, co ho matka už dál odmítá krmit doma. Nebezpečný prostředí pro člověka, co se tu vážně nechce zaplést.
 

Kromě zalaminovaných výcuců životních předností potomků, připevněných k deštníkům, mají rodiče taky info plácačky nebo jim informace o potomcích visí na kartičce kolem krku. Nikdo tu neprodává tvář samu - fotku jsem tu viděla jen jednu jedinou.

 

 

Tyhle pamfletový biografie obsahujou většinou rok narození, výšku, váhu, záliby a práci - často pak rodina přidává i informaci o měsíčním příjmu jejich kandidáta na sňatek. Když se zadaří, rodiny si vymění číslo nebo si na telefonu vzájemně ukazují fotky. V hlavě už ale práskají šampáňa, v uších zní svatební zvony a svý přestárlý děcka horečně pakujou z domu.

 

 

Celý to není vůbec malá záležitost a podle odhadu bych řekla, že jsou tu stovky lidí. Tahle reklama na nezadaný potomky jde prý často mimo potomky samy, kteří o rodičovských piklích nemají ani zdání.

 

 

V přilehlým parku posedávají kolem jezera lidi a na skalních terasách a zídkách se bezostyšně karbaní. Tahle kultura hráčství je vážně skvělá - lidi u hry ječí, hádají se, smějou se, strkaj se, házej kartama, plivou, kouří, dupou a zuří. Okolo hráčskýho jádra se pak vždy shlukne několik pozorovatelů, kteří jednotlivý hráče jednoho po druhým obezřetně obejdou, vyhodnotí situaci a minimálně dva tahy si počkají, jestli se hra zajímavě nevyvine.

 

 

Ráno se mě Honza pro jistotu zeptal, jestli nejsem blázen, že si chci vzít na celodenní procházku baleríny. Odseknu mu, že jsou naprosto perfektně pohodlný a ať to laskavě nechá na mě. Jo, baleríny byly pohodlný v době, kdy jsem s nima ale dělala jen fázový procházky domov-autobus / autobus-práce / práce první patro-práce druhý patro / práce-domů. Už po odchodu z chrámu jsem začala naříkat, že mě boty dřou a očekávala jsem, že mi Honza okamžitě zakoupí zcela nový pár značkových tenisek. No, nestalo se, takže jsem si nasadila balerínový ponožky, co jsou minimálně o tři čísla větší a ještě k tomu zatepleně bavlněný. Prsty u nohou v permanentním pokrčení a se zatnutýma zubama bylo na čase zvážit, jestli fakt nejsem blázen. Když jsem začala skuhrat dostatečně otravně, bylo jasný, že je lepší mě dopravit na hotel. Nohám jsem ještě dala chvíli odpočinku na lavičce u Náměstí lidu... a pak jsme se co krok, to vzlyk, vydali se zapadajícím sluncem pomalu domů.

 

 

Tím nekončíme. S novýma botama přišla nová vlna energie. Vydáváme se teda směrem k Yu Yuan Garden, kde se line to ozděný městský jádro. Na ulici je neuvěřitelnej klid a prostor. Máme tak jedinečnou příležitost se svobodně projít ulicema starýho města, aniž by do nás strkal jiný hnusný turista nebo nám stánkaři cpali svoje cetky, hodinky a kabelky.

 

 

Na poslední chvíli se dostáváme dovnitř komplexu, který se už chystá ke spánku. Zvenku to sice vypadá jak vánoční trh v Drážďanech, vevnitř je ale bezva pohled na sbíhající se střechy. Většina toho obrovskýho komplexu byla vybudovaná na začátku 16.století, v reakci na nájezdy japonských pirátů, některý části měly původ až v hlubokým 10.století... Jenže to pak padlo a za kulturní revoluce se to nechalo kompletně přebudovat. To "historický jádro" je teda víc než nakřáplý. O tom ale víc až zejtra, teď jdeme brouzdat ty nezvykle prázdný silnice a spát. A musím ještě promyslet, jestli si zejtra vezmu ty baleríny. Prej, že nejde dvakrát vstoupit do stejný řeky. No, to záleží na tom, kterou botou, žejo.

 

 

 

 

 

 

Uložit

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload