M50

April 18, 2017

Když už jsem dala Pekingskej 798 Art District, musím zákonitě pokořit i Šanghajskej M50 Art District. Pro nálož místního artu se od metra vydávám neohroženě pěšky a cesta mě vede podél přismrádlé řeky Suzhou, co má k modré asi tak daleko, jako já k dodělání svých studií (tenhle vtip je prostě evergreen). Protože jedu na cukry a alkohol, v lokálním krámku si ke svačině kupuju flaštičku brandy s grapovým džusem (dohromady, ne jakože si to přes nálevku na lavičce v parku sleju do dvoulitrovýho plastu). Slunko docela pere a když odbočím od řeky k rozkopaný ulici u obřího staveniště, mám v očích samej písek a obličej osázenej prachem. Do finiše k 50 Moganshan Road teda vcházím jako velká dáma, což dovrším chlapským lokem ze svý medicíny. Tak. Kde máte to umění?

 

 

Komplex je jako přes kopírák to samý co v Pekingu. Tovární budovy, hodně kaváren a po ulici několik divnolidí. U tabule se seznamem galerií však není nic anglicky a já jsem klasicky bez jakékoli navigace, takže očekávám maximálně 15% úspěšnost. Ambice však pro dnešek nejsou nijak cílevědomý - chci navštívit hlavně galerii ShangArt a Island6. Všechno ostatní považuju víceméně za nadstandartní bonus.

 

 

Nevybíravě vplouvám do první Pata Gallery, kde mě údajně čeká něco ze zásvětí.

 

 

V galerii nikdo není, což mě znepokojuje především proto, že přešlapující kustodka se na mě okamžitě vrhne s vidinou výdeje svý nahromaděný energie. Její čínská angličtina je pro mě ale natolik nesrozumitelná, že to společně po pár "sorry?" vzdáváme. Sorry jako. Jsou tu mramorový sochy zmuchlanin, ve kterých s autorem sdílím zálibu. Akorát... tam, kde pro něho práce v týhle fázi končí, pro mě teprve začíná. Kromě toho jsou tu obrazy ženských subtilních siluet ve vodových barvách. Hm, vodovkám začínám docela přicházet na chuť. To není špatnej začátek, říkám si.

 

 

Chtěla bych vidět, jak je ten komplex členěnej, tak se vyškrábu do horního patra vedlejší budovy a doufám, že z ní bude nějakej výhled. Kromě dvou vymazlenejch čínskejch umělců, co na schodišti mezi dvěma objekty budov venčí svojí želvu, bohužel nic nevidím. Z druhý strany je pouze zasklený výhled do vnitrobloku, kterej je taky podezřele prázdnej. V budově pak nenacházím ani žádný galerie, nýbrž jen soukromý studia... tak se zklamaně vyhnu želvě, co uprostřed schodiště líně přežvýkává svůj zaslouženej kus salátu a jdu zase zpátky na ulici.

 

 

Zabočím do zelený uličky, kde pořád nikdo není. Jako, tady umění asi moc netáhne, co? Hned jak proto narazím na první otevřenou galerii, tak do ní úlevně zaplouvám. Scénář se opakuje - kustodka je z toho, že tu vidí někoho živýho, snad ještě překvapenější než já, která jsem zase překvapená z toho, že nikoho živýho naopak nevidím. Když si teda vzájemně vyměníme tupej pohled, vybídne mě tato dáma, ať jdu rozhodně dál. Sakra, je tu na třicet různých verzí téhož konceptu, který mě přestal bavit asi tak po pěti vteřinách, co jsem to celý přelítla pohledem. Dostávám přitom neodolatelnou nabídku, že si můžu koupit jednu ze sériových kopií obrazu se siluetou ženy, co má v sobě vepsaný opakující se text "stop thinking". Tak přemýšlím...

Protože na mě ženská visí pohledem, požádám jí, zda mi může tu koncepci nějak víc objasnit, ale dostávám jenom odpověď "he wants to say that we think to much". Aha. Tak to bych z tý preskriptivní věty fakt nevyvodila. Rozhlídnu se. Zleva obraz s hlavou malýho dítěte, co má v sobě taky vepsáno "stop thinking". Ptám se, jestli jí dává smysl, že by dítě jako nemělo myslet. Ta byla spíš řečnická. Napravo pak shlídnu k obrazu s hlavou psa, který má v sobě vepsáno totéž. No, tak tohle asi nechápu. A pak mi dojde, že jsem to asi nedomyslela, teda, že jsem to vlastně asi zbytečně předomyslela. Ten nalezenej nebo vloženej vtip mě nakonec docela pobaví.

 

 

V další galerii narážím na sérii karikaturních maleb, který mě na chvíli zabaví zase spíš svojí vizuální stánkou a technickým provedením. Malba olejovkama je perfektní. Je tu malá dáma s dětskejma kukadlama, co s roztomile nefunkční vážností pózuje ve stylu sexy barokních Venuší nebo deformovanej rozkazovačnej domácí s veledůležitým špulíkem.

 

 

Další galerie je hned vedle a autor v ní zrovna tvoří jeden ze svých dalších falických objektů. Uvítá mě s úsměvem. Výborně, když se teď otočím, budu vypadat jak nějaká jemnocitná fridiga nebo hůř - jako člověk, co nemá rád kontroverzi. Abych se takovému zaškatulkování vyhla, důsledně pár minut zírám na růžový penis ve tvaru hroznu. Když myslím, že jsem dokázala svoji uměleckou nadřazenost nad moralitou tématu, pokynu mu na znamení, že mě jakože samozřejmě tohle vůbec neuráží a se vztyčenou hlavou jdu důležitě dál.

 

 

Je to tu, multimediální galerie Island 6. Uvnitř je taková hravá instalace pláten s digitálním a někdy i zvukovým doprovodem... prostě taková digitální modifikace klasických obrazů. Přišlo mi to celkem milý, i když po jednom zkouknutí vyčerpaný. No, asi takhle.

 

 

Najednou mě přepadne hroznej hlad. Snažím se ho ještě chvíli ignorovat, protože hned vedle Island 6 je v postranním vchodu další galerie. Polknu teda naprázdno a vejdu do velký místnosti, kde strhne moji pozornost dominantní výklenek, vysypaný hlínou a nad ním visící abstraktní malbou.

 

 

Vůbec tomu nerozumím a tak frackovitě zakopnu trochu hlíny, aby ta linie nebyla aspoň tak blbě zarovnaná. Hned mi to přijde lepší. Jo, smrad potřebuje nakrmit, je to jasný.

 

 

Po vydatným pozdním obědě se vydávám hledat tu ShanghArt, což se mi po pár desítkách minut bezcílnýho bloudění nakonec podaří. Když však zjistím, že těžký plechový vrata jsou zavřený, lomcuju s nima tak dlouho v domnění, že určitě akorát nerozumím systému otevírání. Rozezvučenej kov ke mně svede pohledy těch málo lidí, co si vedle užívaj kafe. Musím vypadat jak totální hysterická artomanka, co odmítá uvěřit, že je galerie zavřená. V návalu trapnosti pokrčím rameny, že jako fakt nevím, kde se stala chyba a jdu pryč. Jakože nadobro.

Prostože nejsem tak daleko od asi nejznámějšího Šanghajskýho chrámu Jade Buddha Temple, je mojí povinností se tam vydat. Společně s absolvovanou návštěnou skylinu zvaný Bund, touhle uměleckou senzací M50, francouzskou čtvrtí města, Yu Yuan Garden, People´s Square a City God Temple, to je pomalu všechno, co Lonely Planet k úvodu do Šanghaje doporučuje vidět. Tak jdu na to.

 

 

Když zaplatím za vstup a ocitnu se na nádvoří chrámu, v tom mžiku mi dochází, jak moc mě to vůbec nezajímá. Tak si kecnu na chodník a čumím. Chrám je to ošklivej, protože je v rekonstrukci, takže vedle vyřezávanýho dřeva jsou plechový můstky a kontejnery se sutí a uvnitř komplexu je obrovská díra namísto hlavní haly. Ani se neobtěžuju hledáním Jade Buddha a rozkladnou náladičku si užiju pohledem na obří bagřiště uvnitř nejslavnějšího chrámu Šanghaje. To mi ale měli kluci u pokladny říct, že to tady není úplně zenový.

Dobrý ale je, že teď můžu jí pokojně a bez výčitek domů. Pro dnešek už tý kultury zase stačilo. Co se budu přetvařovat, nejvíc se teď stejně těším na hotel a pořádně vychlazenou colu z ledničky!

 

 

 

 

 

 

Tags:

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload