HANBOK SE SÉGROU HANOK

August 18, 2017

Na konci nákupní třídy v Insa-Dong se usadíme na kameny, abychom vyslechli něco z pouličního zpěvu. Říkám si, že na Václaváku bych buskery nejspíš přešla bez většího zájmu, ale prostě, tady to je jinej kontext. Tak tam deset minut posloucháme tklivej zpěv a recitaci, co doprovází čtyři slečny na  kajagum, což je jakási korejská variace z třídy nástrojů citadel. Honzovi to ale trhá srdce, takže než vypukne v proudy slz, pokračujeme raději v cestě do historický vesnice Bukchon.

 

 

Včerejší vypozorovaný výjevy se při cestě opakují s utvrzující cykličností, takže kavárnu míjí slečna v hanboku a slečnu v hanboku míjí samozřejmě další kavárna. Kdo tady na ulici v ruce nedrží plastový no-name kelímek s brčkem a nesrká čaj, svařenou rýži sykhie, ochucený mlíko nebo kafe, nepatří do tohodle města. Jako třeba já, která se přeze všechnu lásku k tekutinám ještě žádným prototypickým korejským drinkem neprolila. Času dost, věřím si.

Jinak, za cílovou vesnicí míříme proto, že v ní jsou tradiční domy hanok (přesně - korejský šaty bez b). Osud tu měly stejnej jako tradiční zástavba v Číně, kde se taky v druhý půlce 20.století země probrala k jakýmusi modernímu uvědomění a ve snaze zahodit starý - ergo zaostalý - se začaly ve velkým strhávat hutongy a tady zase ty hanoky. Bakchon vesnice je tak jednou z mála skanzenů, co z týhle historický demolice upomíná na starý "dobrý" časy. A tak jdeme do kopce, jak jinak, než v závěsu za holkama v hanboku...

 

 

Typický hanocký domek měl na svoji dobu prej úctyhodně sofistikovanou izolaci a dneska se do něj prej sestěhovávají pléna městských astmatiků a alergiků, aby je dům vyléčil. Jo, to bude určitě tím domem, bez debat. Ale jinak je pojem hanok prostě něco jako "tradiční korejský dům" a asi z nostalgie nebo kvalitního PR astmatiků je jeho výstavba zase na vzestupu. Hanok tak nemá jen jednu podobu, ale odkazuje k typu a způsobu tradičního obytnýho systému, co je v harmonii se dřevem a má rozhodně doškovou střechu.

 

 

 

Jdeme se mrknout i do jednoho z nich, kde se na vlastní ponožky přesvědčím o chladící povaze podlahy a v druhé místnosti zkouknu pár pohřebních figurek kokdu.

 

 

Protože vesnice není potěmkinova, vyžaduje rozumnou míru solidárnosti s obyvateli, jejichž klid tady stráží najatí brigádníci s cedulemi vyzývajícími k tiché konverzaci. Přesto se však na nejrušnější křižovatce místní nevyhnou tomu, aby aspoň desetkrát za den neslyšeli ty samé kecy typu "vyfoť mě tam, ne, to mi nesluší, ještě tady, teď spolu, no ty vole ještě jednou, no, teď z profilu, ukaž, teď ty, tak naposled"... a tak dál.

 

 

Přestože si už od rána pomýšlím na čaj, ke kterýmu bych se posadila na zem s nohama založenýma v kříž, vyhlížela do venkovní zahrady a kochala se okolím jako tady...

 

 

... má Honza pro moje požitkářství stopové porozumění a tak mi do ruky strčí kafe v plechovce ze sámošky a na schodech si dohraje další level v ninja battle. Jako za co?

 

 

Nazpět v oblasti Insa-Dong nám stojí v cestě vyhlášenej chrám, který by bylo podezřelý minout, když se nám tyčí přímo u hotelu. Je to lotosovej chrám Yongye-sa a máme štěstí, že v tuhle hodinu zrovna probíhá hodina hromadný modlitby. Štěstí až na to, že se mi v ten moment vybíjí foťák. Jinak je to ta samá písnička jako s palácy - musí se zajíst...

 

 

Navečer je nutný napravit reputaci s těma tekutinama a na doporučení se vydáváme do takovýho hip hoodu Hongdae, co se o něj ze tří stran otírají tři různý univerzity. Je to klasická oblast na vzestupu, něco jako kdysi vycházející hvězda Krymský, než se stala ustálenou značkou. Tady to taky pulzuje lidma, co na rohu stylovejch restaurací, bister a barů fungujou napůl uvnitř a napůl na ulici.

 

 

Oblast by bezpodmínečně zasloužila prozkoumat zevrubněji, ale když narážíme na oba z doporučených barů, nakonec nezbude, než do jednoho vejít. Volíme nakonec rohovej bar básníků, jehož název nemá anglický překlad, ale rozhodně ladí s mou představou místa, kde strávit příjemnej večer.

 

 

V přízemí mají knihovny, na stolech starý telefonní aparáty a u stěny hudební koutek. Do prostoru je pak možný vhlídnout kruhovým otvorem zeshora a pozorovat lidi, jak žvaní a pijou. Na stole nám přistanou dva bílí rusáci a jen škoda, že časopis s názvem Korea Sceptic, Promotion of critical thinking není dvojjazyčná. Bar je tu zaneřáděnej artefaktama a i vzhledem k podzemnímu patru se zdá se ideálním místem pro korejský androše.

 

 

 

 

 

Cestou domů si na zkoušku kupujeme ještě jejich tradiční ochucenou vodku soju, což je v neochucený verzi celkem pecka a v tý ochucený.. taky. Ale takhle ´na korejce´si můžu hrát klidně naposled, takže pěkně do dna...

Uložit

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload