LANTERNS A DVA BARY

February 14, 2017

Jedenáctým únorem končí oslavy jara (už si konečně můžu umejt hlavu) a je to taky den čínskýho Valentýna. Ačkoli to druhý z podstaty ignoruje/me (kecy, za čokoládu ve tvaru srdíčka bych vraždila), to první si plánujeme pořádně užít, protože konec oslav jara reprezentuje hromadný vypouštění lampiónů.

Tudíž v domnění, že hong kongský nebe večer zacloní tisíce plápolajících lampionů, jsem se poctivě snažila najít dobrý tip na místo, odkud vypouštění pozorovat. Bohužel, veškerý odkazy mě svorně naváděli k výstavě lampionů na Tsim Sha Tsui, kde se konají všechny masový akce tohoto typu a který zpravidla za moc nestojí. Jak jsem vyrozuměla, 11.2 je tady spíš zkomercionalizovaným svátkem pro různé stratégy, kteří důvodně spoléhají na zisk z valentinských menu a jiných atrakcí v duchu potřebné romantiky, než původními oslavami prvního úplňku. Zatímco jsem tedy prahla po tomhle...

 

 

... dostala jsem tohle.

 

 

Ale nebudu předbíhat...

Abychom výstavu lampionů vůbec navštívili, musela jsem na Honzu vyplýtvat několik manipulačních technik, od vydíracích ultimát typu "fajn, já tam teda pudu sama!", přes racionální argumentaci "a tys tam jako někdy byl, že to předem zatracuješ?", až po funkční klasiku "...a pak pudem na drink, jo?" Honza svolil, ale po návštěvě "výstavy" jsem beztak dostala definitivní zákaz podobné akce ještě někdy organizovat.

Výstava lampionů se koná na Cultural Centre Piazza, což je tahle prohnutá budova na pobřeží.

 

 

Na vstupním náměstí kulturního paláce probíhá při Salisbury Garden ještě jiná, na lampionech nezávislá výstava pohlednic, které visí na napnutých šňůrách, vzdáleně dohromady připomínající několik týpí. Kurátor interpretuje umělcův záměr pod heslem "post a memory to the future" a má za cíl připomenout si důležité momenty, stejně jako si uvědomit příjemné zážitky z psaní dopisů. To mi připomíná, že ty tři pohledy, co jsem napsala v Pekáči, asi Hong Kong nikdy neopustí... ale to jejich psaní jsem si opravdu náramně užila!

 

 

Mimo čtení vzkazů tu někteří odpočívají na designových lavičkách, jež jsou v prostředku prorostlý živými mladými stromky. Lidi si tu v podstatně ležérnějším záklonu (lepší než 90° úhel klasických laviček) hoví a pozorují (v lepším případě) měnící se barevné osvětlení hlavní budovy kulturního centra.

 

 

Protože je 19:40, za 20min začíná na protějším břehu tzv. symphony of lights, tj. světelná paprsková show, která se koná každý den, trvá asi 15min a kterou jsem ještě neviděla. S další rozumnou citovkou typu "tak snad nás těch 20minut čekání nezabije, ne?" přemluvím Honzu, abychom se procpali mezi lidi až úplně dopředu k zábradlí a na show si pěkně počkali. Pro něj je to déja vú, bez kterýho by se klidně obešel. Ale když je ten Valentýn, tak co by pro mě neudělal...

Než to vypukne, pořídím několik povinných fotek rozsvícených pobřežních budov, s jejich zrcadlícím se barevným odrazem ve vodě. Prostě dalších 10 fotek, které jsou pravděpodobně horší, než 80% všech fotek tohodle místa, co visí na internetu. Ale což, jsou moje, to se přece vždycky počítá.

 

 

Když to vypukne, pohledem vyhledám Honzu, aby mi potvrdil, že to je TO ono. Krčí rameny, že když to prý viděl poprvý, bylo to poněkud intenzivnější a hrála k tomu hudba. Po dvaceti minutách čekání a čtyřech minutách sledování to balíme. Tomuhle říkáte show? Tohle je v Guinessově knize rekordů jako největší světelná a hudební show? Pár zelenejch laserů, co těkaj ze strany na stranu? A bez hudby? Tak to pardon, to je celkem nudička.. 

Jo, aha, my jsme odešli předčasně během druhýho dějství z pěti. Sakra, že bych zkusila Honzu přemluvit k treja vú?

Ačkoli jsme už přibližně za půlkou kulturního centra, zatím žádnej lampión. To bude průser.. Honza už to větří, takže ještě jedna hodně romantická fotka při postupně uvadajícím úsměvu.

 

 

No, příběh k lampionový slavnosti je typicky několikerý - namátkou vypráví třeba o služce, která chtěla spáchat sebevraždu skokem do studny, protože měla sloužit na dvoře svého pána a nikdy už nespatřit svoji rodinu. A protože se v té době krajem rozšířila zvěst o kalamitě, která má zachvátit město na 11.2, převlékla se služka za vílu v červeném a na černém koni dojela k vládci jakožto posel Boha Ohně s nějakým dekretem. Aby se kalamitě předešlo, vyhlásil dvůr povinnost vyvěsit všude červené lampiony, které měli způsobit iluzi, že celé panství hoří. A protože se této povinnosti měl zúčastnit každý, shledala se služka se svými rodiči. To je teda fištrón..

Jiný příběh vypráví o tom, že na zemi přistál krásný nebeský jeřáb, kterýho vesničani honili a pak zabili (fakt křupani) a vládce toto chování namíchlo natolik, že se rozhodl 11.2 vesnici vypálit (což je rozhodně naprosto přiměřený gesto...) Aby vesnice vypálení předešla... ano, vyvěsila lampiony a vytvořila zdání ohně.

Nebudu napínat, myslím, že je celkem jasný, že tady na Tsim Sha Tsui žádný lampiony nemají. Mají tu jen infantilní svítící zvířátka. Teda, jak jsem se teď seznámila s historkou o jeřábu (myslím toho ptáka, ne tu rostlinu ani zdvihací stroj), tak mi to už zas tak blbý nepřijde... Zdá se, že jak u světelný šou, tak u týhle výstavky jsem uplatnila Babicovo pravidlo substituce - "když nemáte informace, tak tam dejte třeba hejt!"

 

 

Je už jasný, proč je jeřáb symbolem lantern festivalu a je jasný, že vypouštění luceren má co dočinění s iluzí ohně. Vůbec, to že tu všechno svítí má pochopitelně taky svoji vlastní symboliku - první plný měsíc je totiž něco jako oficialita světla, tj. postupný popírání tmy a příchod světla, tj. taková opožděná oslava slunovratu. No, tak takhle to tu teda všchno svítí...

 

 

Mimochodem, tahle věž zvaná Clock Tower je pozůstatkem z doby, kdy na místě ještě nebylo žádný kulturní centrum, ale kdy to byly nádražní hodiny na Kowloon Railway Station. Nádraží se tu postavilo v roce 1910 a bylo stržený ve prospěch kultury kolem let 1970. Škoda, že mají věž momentálně zavřenou, je totiž možný vyšlapat nahoru a pěkně se porozhlídnout.

 

 

My tu moc nepijem. Dneska ale jo, dneska musíme zapít zklamání z nekonající se lampionový parády. Na Openrice (čínská obdoba Foursquare) jsem podle kritérií "hidden", "authentic", "quirky" a "cheap" našla dva vhodný kandidáty. První je ve Wan Chai zastrčený bar Tai Lung Fung (v překladu něco jako dračí vítr), který by měl mít mezinárnodní (nikoli však čistě zápaďáckou) základnu hostů a dobré jídlo.

 

 

Jen co vejdeme do baru, zaregistruje nás jedna ze servírek a s dost nevlídným pohledem nám na stůl beze slova hodí dva nápojový lístky. S úklidem drobků se absolutně nenamáhá, na co máme přece rukávy, ne? Asi menzes, říkám si. V lístku si každopádně v klidu vyhledáme drink (levný znamená skoro za 70$) a rozhlížíme se okolo. Místo působí mile, ikdyž dveře na šoupačku pořád někdo zapomíná zavřít, takže jednomu pořádně fouká na záda. Po několikerém upozornění se nám podaří naši milou servírku ulovit a ta naši objednávku přijímá opět bez jediného slova, s výrazem chcíplý kozy. Záhy nám navíc dochází, že máme vlastně i hlad, takže dámu za nějakou (tak nechceme ji honit jak hadr na holi, že), slušně požádám ještě o jídelní lístek. Podívá se na mě s výrazem, jestli jsem se jako doprdele nezbláznila a za minutu mi ho přinese. Jojo, už to mám, kráva s menzesem a rozhodně bez dýška. Zatím koukám okolo - místo je skutečně rustikálně zařízené, zdivo s dírama, dračí hlava visící na stěně a pták sedící na kleci, co si kove pouta. Opravdu, celkem autentické.

 

 

Protože burger nemají (máš s tím jako nějakej problém?), dáváme si křidýlka za 70$. To co nám za neuvěřitelný dvě minuty přinesou (asi ohřátý v mikrovlnce), by se podle mě dalo označit za jistý výsměch stolovací kultuře. Já skutečně nepotřebuju mnoho, ale když ti do hlubokýho talíře prdnou sedm křídel, nedostaneš žádnou přílohu, ale pouze jeden ubrousek, na tácek ti položí drink a vedle talíře prdne dvou kilovou plastovou flašu s kečákem, tak to podle mě opravdu nezapře jistou inspiraci ve způsobu stravování vesnických kulturáků. A je to jenom za lidových 70$, že.. Ale mám, co sem chtěla  - quirky and authentic. Ne, díky, další drink si nedáme, zaplatíme..

 

 

Druhej bar se jmenuje Club 71 a je na Central, v o něco ještě víc zastrčené uličce, než byl dračí vítr. O baru píšou, že je plnej aktivistů, umělců, muzikantů a jinejch intošů. Okej. Už venek nám napoví, že tady je to trochu víc náš styl. Klub vznikl v reakci na pro demokratickou demonstraci na Tiananman Square. Takže politika, umění a politický umění je tady asi hodně oblíbený téma.

 

 

Drinky jsou tu sice ještě o něco dražší, ale zato je tu milá obsluha a veselí hosti. U druhého drinku black russian nás míjí nově příchozí skupinka lidí. Honza se jako největší suverén na skupinku otočí a bez jedinýho náznaku vysvětlení se zaměří na holku, kterou bez jakýchkoli skrupulí osloví otázkou, která se bere kdoví odkud. "Hey. Netherland?" Krutopřísnej útok přímo na její orientační smysl. Ehm, holka je asi víc zmatená než já a snaží se rozklíčovat, o co tady přesně jde. Jo holka, tohle je absurdistán. Takže "Netherland or not?", přidávám se ke hře.

Já myslím, že to je geniální seznamovací strategie. Z nepochopení se vyklube vtip nebo trapas, to už je vcelku jedno, protože konverzace je jednoduše zapředená. No, s partou nakonec kecáme až do zavíračky a po zavíračce nás přizvou na pivo na obrubníku před barem. Už si rozhodně nemyslím, že HKčani neumí anglicky - ti mladí jsou vesměs hrozně zcestovalí a angličtinu sekaj jedna báseň. Tak se zase občas vracím do raných londýnských dnů, kdy moje oblíbené konverzační téma bylo "please, can you repeat it?"

 

 

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload