HELPERS, FAIR A BYDLENÍ

January 22, 2017

Je poslední neděle před vypuknutím oslav Novýho Čínskýho roku a my máme v plánu vyrazit na megalomanský Fair Market ve Victoria Park. Vzhledem k tomu, že oslavy Nového Čínského roku jsou v zásadě oslavami jara (trochu brzo takhle v lednu, ale dejme tomu), je prostě nemožný se týhle květinový mánii vyhnout. Navíc, ruku na srdce, kdo sám si na jaře potajmu nezašišlá nad tím jak ta třešeň kjásně kvete nebo si při pohledu na pučící kočičky nesjede na nostalgický vlně dětství? Jo, to sem si mohla myslet...

Trochu při tom plánování ovšem nedomýšlíme, že neděle tu patří Filipínkám a ostatním pomocnicím v domácnosti, které svůj volný den tráví hromadným obsazováním veřejných prostranství a po městě si tvoří skupinový hnízda. Cestou k parku tak z nadchodu pozorujeme jedno z těch větších, kdy si holky usazený na igeliťáku nebo kartonu společně rozpráví, ládujou se jídlem, lakujou si nehty, spí nebo si frčí nějaký svý osobní věci na telefonu. Hodně populární tu jsou pak takzvaný mlčící hovory, kdy si spolu dva dotyční telefonují, resp. skypují si, ale vlastně spolu vůbec nemluví nebo na sebe dokonce ani nekoukají. Je to takový zvláštní způsob, jak toho druhýho zpřítomnit v každodenních rituálech toho prvního. Postup je přibližně takovej, že zavoláš svýmu klukovi, dáte si face call a ty ho pak v ruce podél těla neseš, aby koukal, kudy chodíš nebo co se děje okolo. Hodně speciální a oblíbený je tu pak formát tzv. usínacích hovorů, kdy si jeden dá ruku s telefonem před sebe a společně se snažíte usnout nebo společně podřimujete. Jako, já tomu stesku z odloučení samozřejmě rozumím, ale když při cestě domů na telefonu svý sousedky v autobuse sleduju, jak v posteli leží a usíná úplně cizí nahatej a chlupatej chlap, cítím se mírně nesvá. Tak teda asi dobrou noc, Armando.

 

 

Jinak, když ještě rozvedu ty nedělní pikniky, tak mi nějak nejde na mysl jedno vypozorované pravidlo. Ačkoli je totiž HK plný krásných míst, zahrad a parků (o to ideálnější, že je v tuhle roční dobu fakt příjemný počasí a všechno tu pučí), tak si holky se zvláštní zvrácenou strategií vybírají ty nejvíc nevzhledný, zašpiněný a depresivní místa, kde se rozhodnou trávit svůj den. Obzvlášť oblíbený jsou pak nadchody nad rušnejma třídama nebo třeba vnitřky betonovejch ostrůvků uvnitř kruhových objezdů. Tak já nevím, dává to nějaký smysl?

 

 

No, vstupujeme tedy do Victoria Park a je mi okamžitě jasný, že tady půjde o zdraví. Fůra lidí, kteří jsou zvyklí se mačkat a od kterých už si pomalu začínám osvojovat strkací návyky. Jestli se totiž chceš v davu někam dostat, musíš si cestu prostrkat. Moje původní tendence se omlouvat pokaždý, když někomu šlápnu na patu nebo mu narvu větvičku stromku do oka, je pryč. Tady s tím každej  počítá, takže jakýpak "s dovolením".

 

 

Celkovej dojem z Victoria Parku bohužel nemám, protože je zastavěnej stánkama, ale prej je hodně populární a lidi sem ráno chodí cvičit tai chi. Navíc je tu veřejnej bazén, běžecká dráha a hřiště. Tak příště (blbej rým jedna). Park tady prý nahradil původní typhoon shelter (přístřešek proti tajfunům), kterej se kvůli parku přesunul trochu víc na sever. Přece jenom, lidi potřebujou parky víc, než útulek pro lodě, to dá rozum. A teď jeden kulturní drb. Socha královny Victorie se těsně před předáním HK pod Čínu roku 1996 stala předmětem revolty pro-čínskýho umělce Pun Sing-lui, který královně kladivem ustřelil nos a pomaloval jí nohy na červeno (příslušnost k rudý Číně). Nohy pomaloval proto, že byl údajně tak malej, že výš nedosáhl. Z toho plyne ponaučení, že revolucionáři musí měřit víc než 150cm. A taky proto asi ta cedule s NO ENTRY.

Vzhledem k tomu, že se od místní prodavačky dozvídám, že market je otevřenej non-stop, považujeme za zdraví bezpečnější, abychom se sem vrátili až navečer. Mezitím se proto rozhodneme pro zajížďku do Taikoo, což je čistě rezidenční oblast, nacházející se asi o dvě zastávky metra dál na východ. Když se o Taikoo snažím najít jakoukoli zajímavost nebo smysluplnou, ideálně historicky relevantní informaci, vyhazuje mi vyhledavač pouze nabídky k bydlení. To sedí, protože tady skutečně není nic moc k vidění, tady se prostě bydlí. Taikoo Shing, což je společnost spravující místní současnou rezidenční developeřinu, nás ale tolik nezajímá. My chceme samozřejmě vidět ty původní, oprejskaný a ošklivý činžáky, ze kterých na šňůrách z oken místní věší svoje prádlo a kde je u každýho balkonu minimálně jedna bedna s klimatizací. Teda přesně něco jako tohle.

 

 

S tím bydlením je to tu obecně komplikovaný, protože bydlení v HK je jedním z nejméně dostupných. Nájemný je tu někdy absolutně neúměrný nabízený bytový úrovni a některým nezbývá, než bydlet v tzv. coffin appartments, což skutečně věrně připomíná bydlení v rakvích. https://www.hongkongfp.com/2017/01/21/in-pictures-hong-kongs-subdivided-mini-flats-boom-as-cys-govt-fails-to-rein-in-record-high-prices/  No, tak popojedem...


Ve filmu Transformers Honzu uhranula scéna, kde se nějací roboti ocitli v prťavý obytný uličce kdesi v Hong Kongu. Tak si tu uličku na internetu našel a jsme tady- jmenuje se Fok Cheong a je fakt super. Ale stejně platí, že je to sračka film...

 

 

Tenhle prťavej vnitroblok si žije klidným tempem, hrajou si tu místní děti a rodiče vysedávají na zídkách před kadeřnictvím. Vlastně, v tomhle omezeným prostoru jsme napočítala pět kadeřnictví, což znamená, že každej druhej obchod je tu vlastně kadeřnický salon. Zdá se, že jim tady asi hodně rostou vlasy (blbej rým dvě).

 

 

Vnitroblok je pochopitelně plný selfíčkářů, kteří okupujou tři vystouplý panely a cvakaj si svý pamětní selfiše (pobobnost s fetišem není čistě náhodná). Jestli jsem tak byla unesená z vytrvalosti selfíčkárů na molu, tak tady se to násobí dvěma. Ok, chápu, že první fotka se nepovede, druhá není úplně ono a třetí se už člověk poučeně vyvaruje nedostatků z prvních dvou, ale dělat si jich 40, to mi přijde fakt moc. Třeba tady tomu modelovi jsem měla chuť dát po dvaceti minutách tečku mezi oči, aby ty fotky nabrali trochu skutečné dramatičnosti...

 

 

Když se setmí, vracíme se zpět do Victoria Park, kde si svým vytrvalostním citovým nátlakem na Honzovi vyprosím stodolarovku a jdu to pořádně roztočit na trh s kytkama! Kecám, jsem rozumná, takže beru tulipány, narcisky a ještě jednu kytku a nazpět dovalím dobrou dvacku!

 

 

Bez čeho se neobejde žádný pořádný jarní trh s kytkama:

  • větve s kočičkama (50$) - symbol prosperity

  • narcisky v plochých miskách (200$) - symbol štěstí

  • větve a malý stromky třešní (250$) - symbol příslibu nového života

  • orchideje (nevím, mně se orchideje vlastně moc nelíbí) - symbol plodnosti a hojnosti

  • kumquat trees (při nejlepším 300$) - symbol štěstí

  • milion různejch druhů řezanejch kytek..

 

Honza chce ještě pořídit několik time-lapsů, což způsobuje moje podráždění, protože já si chci dát kytky domů na poličku a dost dlouho na ně blbě zírat. Naštěstí mě docela zná, takže mi na uklidnění nabídne formu cukru - můžu si na vteřinu stoupnout do záběru! Wohou, to je vodvaz!

 

 

Doma:
Já: "Honzo, není trochu pozdě na to, aby si teďka přesazoval kytky? Udělás tu bordel, tak to nech na zejtra, uděláš to na balkoně."
Honza: "Prosímtě, neboj, já tu bordel neudělám."
Já: "Zabiju tě."

 

 

 

 

 

 

Uložit

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload