TROCHU JINÝ SILVESTR

December 31, 2016

Nejsem a priori pověrčivá, ale když člověk vyšlápne obří psí bobek hned co vyjde 31.12 z bytu, nutí ho to zamyslet se nad tím, jestli se tím na poslední chvíli vyčerpává zbytek smůly roku 2016. Jestli jo, tak já to teda beru.

 

 

Tai Hang byl původně slum, od devadesátých let ale prošel značnou rekonstrukcí a stalo se z něj hustě osídlené sídliště. Dneska je to údajně oblíbené místo pro labužníky a lidi, co se zajímají o cool restaurační podniky. My sem ale jdeme spíš se záměrem omrknout, jaký genius loci tu panuje v ulicích.

 

 

Přestože Lonely planet píše, že návštěva Tai Hang stojí za detour, tak já si teda nejsem úplně jistá, o čemž svědčí i fakt, že nemám vlastně žádnou fotku z ulice nebo čehokoli zajímavýho. Řekla bych, že je to prostě normální, relativně živý a obydlený místo. Ale mají tu chrám, takže já jsem rozhodně spokojená... 

 

Jmenuje se Lin Fa Temple (to se dobře pamatuje podle lymfatickýho systému) a je zasvěcený bohyni soucitu Kwun Yum. Tuhle kočku už dobře známe z Temple of 10 000 Buddhas, žejo. No, tohle je nicméně jeden z dalších podstatnejch chrámů, zalistovanejch jako Grade I Monument a byl vystavený někdy kolem roku 1860. Už zvenku vypadá atypičtěji, než většina ostatních... asi proto, že má Kwun i vlastní balkonek.

 

 

Jedna z legend o jejím životě praví, že se Kwun takhle jednou objevila na skále a přislíbila lidem trochu toho štěstíčka. Od té doby ji pak začali stavět příbytky podobný lotosu, jako je tenhle, protože bývalo jejím zvykem se modlit na lotosovým květu- skálu pak pojmenovali jako lotus rock. No řekněte sami, já tam úplně tam ty lotosový linie vidím.. A vůbec, takový parádní místo pro chrám! I teďka je ještě za chrámem vidět částečně nezkrocený skalní útes, ale tu původní atmosféru to pochopitelně nemá.

Jenže, existuje ještě druhá legenda, která praví, že lotosovej původ získal chrám proto, že když se vzedmula vlna od blízkýho pobřeží a podplavila chrámový pilíře, vypadalo to, jakoby chrám plul na vlně jako lotosovej květ. Tak já nevím, mně se možná ta druhá legenda líbí o něco víc.

 

 

Bohužel chrám se vevnitř rekonstruuje, takže Kwun, která obývá druhé patro, není vidět a ani nevidím ten lotosovej oltářek, co by měl být údajně uprostřed. Nicméně je tu navzdory bambusovýmu zakrytí slušný provoz lidí, kteří pálí a modlí se k oltáři v prvním patře, kde je Tai Sui, tedy 60 bohů času. Pamatujete na ten chrám se 60 soškama v Tsuen Wan, kdy se pán v obleku omlouval a odprošoval velmistra Pai Tai Sui, že se narodil ve stejným roce, což boha uráželo a tak pánovi hrozilo, že mu bude bůh dělat naschvály? Ne? No, tak tohle je ta samá písníčka.

 

 

Nahoře na stropě je pak zlatě vyvedený drak, který odkazuje k místní tradici Tai Hang Fire Dragon Dance Festival, která se koná někdy v půlce podzimu. To se má tak, že ulicemi Tai Hangu prochází procesí se 70m drakem (tradice od 1880, která se od tý doby vynechala jen dvakrát, tj. během japonský okupace a během demošky v 60.letech). Letošní ročník jsme bohužel nestihli, tak se těším aspoň na ten příští.

 

 

Kromě balkonku je další zvláštností tohodle chrámu jeho postranní vcházení - do veškerých chrámů se zpravidla vchází zprostředka, ale tady člověk vchází zleva a zprava, takže má hlavní oltáře nikoli čelně, ale vždy z profilu. To jsou mi teda modernistický manýry.

Jako dezert si hned záhy dáváme ještě jeden chrám, který je nedaleko, a který je dalším do sbírky mých Tin Hau templů. Z avizovaných 100 chrámů tohoto typu mi tak zbývá už pouhých 97. Musím se podívat do diáře, co dělám příští rok přibližně od ledna do prosince.

 

 

Tenhle Tin Hau Temple je o dost významnější, než ten, co jsem viděla při návštěvě Temple Street v Kawloonu (tam, jak jsem milostivě hodila peníz tomu žebrákovi) a je ještě starší, než Lin Fa Temple, tj. byl postavenej někdy na začátku 18.století. A jak to u těchhle chrámů už bývá pravidlem (3 ze 100 bezpečně zaručují platnost mé teorie), stával kdysi na pobřeží...

Dnes už z chrámu k moři nejde ani dohlídnout, protože tam vede hlavní silnice a všude se tyčí věžáky. Celému ritálu to podle mě tak trochu ubírá na vážnosti - lidé se totiž místo klanění moři vlastně klanějí věžákům. No řekněte, není to vzhledem k finanční povaze místa trochu trefná ironie?

 

Jinak, chrám je opět velmi pečlivě vyzdobený (dost možná lépe než ten můj stále nejoblíbenější chrám ve Wanchai) a na průčelí jsou zase různý výjevy slavný kantonský opery, draků a ták. Však to znáte.

 

A znáte taky ten, jak se do chrámu leze jako do hobitína?

 

 

Když se mi chrám po pár desítkách minut omrzí, rozhodneme se ještě trochu porozhlídnout po okolí a na Honzův popud se vydáváme k údajně fakt hodně dlouhejm schodům. Jo, schodům. Vzhledem k tomu, že jsem bezesporu a bezpodmínečně holka pro všechno, umíte si představit můj výraz, když jsem musela učinit náročný výšlap do kopce (jsem také bezpodmínečně prosportovní povahy), podél hlavní silnice (navíc bezpodmínečně milovnice výparů, kouřů a prachu) a to jedině s příslibem toho, že uvidím schody. Kdybych předtím neměla kafe s tunou šlehačky ze Starbucks, poručila bych si zmrzlinu jako bolestný. Mimochodem, ten výraz si představovat nemusíte. To je prostě tak, když ráno vyšlápnete hovno.

 

 

Cestou ke smradlavému přístavu North Point Ferry Pier (ten přívlastek není reziduem mého rozčilení ze schodů, ale opravdu to tam docela páchne) čirou náhodou přecházíme tuhle zajímavou budovu, kterou si z turistické obsese se zájmem prohlížíme a fotíme. Vlastně je to State Theatre, který je zvláštní pro svoji parabolickou střešní strukturu. Vyhořelné divadlo se památkáři snaží ubránit investorským záměrům, který by s největší pravděpodobností rádi tuhle budovu bezohledně strhli a na místo ní vystavěli další nákupní centrum. Blbý je, že si teda člověk bude mít kde koupit šaty na večerní představení, ale bohužel nebude, kde by se to představení hrálo.

 

 

No nic, frčíme pryč z ostrova, resp. z North Point části ostrova, díky které jsme ještě významněji posunuli svou znalost východu (v obou smyslech, pochopitelně). Mimochodem, North Point byl historicky dost důležitý místo, protože se tam během 2. světový války sváželi váleční zajatci a během nadcházející občanský války v Číně se sem stěhovali obyvatelné z Šanghaje, čímž se to tu stalo známý jako Little Shanghai. Ale o tom někdy příště, musím frčet.

 

 

Protože nám do setmění (a do půlnoci obzvlášť) zbývá ještě fůra času, jdeme se projít do parku a předpřipravit se nějakýma lemtákama s cukrem (rozuměj pití ve stylu Frisco nebo jinejch Cider nápojů). Teda, já si teďka alespoň frčím na Smirnoffovi...

Vyklidnění tím, že možná HKčani Novej rok tolik neprožívají a dojetí si schovávají až na jejich Čínskej Novej rok, se vydáváme k Tsim Sha Tsui promenádě v nedostatečným předstihu. Podle uzavřených hlavních tahů a všudepřítomné tlačenice to skoro vypadá, že to asi slaví...

 

 

Můj plán je dostat se do nedalekýho baru se střešní terasou, kde jsme ochotni zaplatit nesmyslnej ranec peněz za drink (samozřejmě ho chceme srkat minimálně hodinu a pak možná zkusím vytáhnout z kabelky ty pivča, co jsou pohozený na dně), a užít si parádní výhled na celej Skyline s novoročním ohňostrojem. No, když pominu fakt, že Honzovi prodírání v davu natahuje nervy jako kšandy a že to vůbec nemůžeme najít, tak... je tu ještě jedna překážka.

S naivitou patnáctky z Třebíče se ptám barovýho vyhazovače, jestli mají dvě volná místa. Nemilosrdně výsměšným pohledem mě sjede od hlavy až k patě (to se nědělá!) a bez náznaku alespoň malého gentlemanské gesta mi zalže, že mají plno. Já bych to jako klidně vzala, ale jenom kdyby přitom levou rukou nepoháněl čubinu na podpadcích a její kámošku, co byli ve frontě za náma. Bezva! A to jsem si dneska vzala svoje nejlepší šaty! Ok, to přeháním, ale ten svetřík z gymplu je pořád fajn a měla jsem ho na sobě tenhle tejden fakt jenom jednou.

Měním strategii s tím, že se ho pokusím dostat do trapné situace ve smyslu usvědčeného lháře a s pro mně vlastním povýšeneckým posměškem cedím přes zuby "reeeally???!!". On se na mě bohužel bez náznaku porozumění pro to, jak sofistikovanou morální hru jsem tady rozehrála, jenom suše podívá a říká "yes, really." Mýho ega se samozřejmě nedotkne ani to, že mám za sebou slečnu s kozama, co jí tečou přes lem šatů (já jsem si zase dneska vzala ponožky se sněhovejma vločkama, to je toho) a jejího mládence, kterej do mě omylem strčí (samozřejmě kretén) a kterej s výrazem mazanýho kocoura vyt

 

áhne z levý kapsy 500$ dolarů a bez velkejch štráchů je vloží vyhazovači do ruky. Jo takhle to tu chodí, to jsem netušila... no nic, můžu se tu alespoň někde vyčůrat?

Davy houstnou a my se několikrát snažíme najít vhodné místo pro pozorování oblohy, ale buď je tam už zákaz vstupu nebo nám výhled zakrývá most. Nedá se nic dělat, prostě přišel čas na poslední pivčo a pak se prostě nějak vnoříme do toho brutálního chumle lidí před náma.

 

 

Přiznám se, že z davovejch záležitostí mívám husí kůži, takže když každej třetí (mně vyjímaje, já se stydím) začnou odpočítávat od deseti do jedný, jsem extaticky napjatá. Bohužel u pátý vteřiny jim nějak začne docházet šťáva a husí kůže je v první vteřině a po ní ta tam. Néée, to mám na tom nejraději! Navíc, když už teda skoro nic z toho ohňostroje nevidím a to, co vidím, tak vidím jenom skrze telefon, tak by tomu hranýmu úžasu taky mohli dát trochu víc, ne? Nikoli, tady to nikdo reálně neprožívá, tady si to každej chce jenom natočit na telefón. To ty lidí jako nevědí, že je to o tom, reálně prožít ten tranzitní moment? 😎 A vůbec, jakto, že tu nikdo není opilej? A já nebrečím? To jsou ale divný časy.

 

 

No každopádně.. ať se nám všem fakt hodně moc daří a ať to má samozřejmě pěknou šťávu. Jo a taky nesmím zapomenout, že by bylo fajn, kdyby se v roce 2017 nevyšlapovalo moc těch bobků.

 

 

 

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload