VÍTÁNÍ TAJFUNEM

October 15, 2017

 

Není nad to, když člověk přeletí půlku zeměkoule, aby si hned první den sjednal rande s tajfunem. No, naši premiéroví hosté by mohli vyprávět. Nebo vlastně, já to řeknu, jak jsme si ten tajfun dneska podali...

 

Začalo to větříkem, co vyvrátil zavřený kuchyňský okno a v jehož víru zmizela sklenička od vína. Sice nikdo mrtvej, ale zrovna včera jsem ji koupila a umyla! Odlítla skoro tak rychle, jako když Rypleová poslala svýho mazlíčka na výlet vesmírem. Vlastně, ve větru o rychlosti 150km/h.

 

No, dáme prostě ranní vajíčka, oblíkneme se, někdo zapomene deštník a můžeme vyrazit. Zvesela jen po dobu, než narazíme na uzavřenou recepci, zespoda zabarykádovanou pytlema s pískem a než si všimneme, jak venkovní větřík pomalu láme ocel... Tak to vypadá, že na výlet double deckrem to přes ten most nejspíš nebude. Ale beztak thumbs up, vítejte v Hong Kongu, přátelé!

 

 

Volíme bezpečnou verzi výletu - metrem na východní stranu Tsim Sha Tsui. Kdy jindy totiž navštívit muzea a galerie, než když ti tajfun čechrá čupřinku? No, zjevně ne, když se jedná o Typhoon n.8...

A tak se skupinou dalších najivců stojíme před hong-kongským heritage muzeem a docházejí nám dobrý nápady. Zavřený muzea, obchody, malý plechový chrámy a dokonce i parky. Palce nahoru jsou najednou nacpaný v kapsách. To je jak když se chceš předvést svým novým boyfriendem, ale on je najednou tak trochu trapnej a ubohej. Jako dneska Hong Kong.

Tak teď už nám zbejvá jenom to jídlo a pak...

 

 

... se mrknem na viktoriánský komplex z roku 1881. Jak dohledává Jaruška, je to vlastně z roku Heritage 1884, ale pověrčiví Číňani vyslovujou čtyřku stejně jako smrt, takže no go. Chudáci ti, co se narodili čtvrtýho dubna, ty mají smrt na jazyku celej život... A chudáci my, co se ze všech sil snažíme i za tohohle počasí křižovat městem a přesvědčit naše hosty, že je to tady naprosto bóžový. Jde to ztuha. Totiž, tajfun sice ubral na větru, ale zato přidal celkem slušně na dešti. Tak dík, možná bychom se měli scházet i s jinejma...

 

 

Zase zvedáme kotvy a končíme v kavárně Pacific Coffee. To je jako zajít do McCafé a myslet si, že člověk narazil na zlatou žílu lokálního kavárenství. Naprosto žalostný, proklínám boha Tin Hau za seslanou prudu! V kavárně navíc není moc teplo, takže člověk oschne spíš jen tak na oko. A vůbec...

 

 

"Martine, prosím tě, můžeš se postavit tamhle na déšť?" A usměj se trochu, seš přece na dovolený!

 

 

Na všechny se ale nakonec usměje trocha toho štěstí, protože otevřou typhoon friendly bar Ned´s Kelly Last Stand. Živý jazzový muzikanty sice nejspíš odnesl vítr, ale aspoň se tu můžeme rozvalit, popít, vyventilovat frustraci a pokecat o tý politice, jak jinak.. A nejednou se tetelí blahem, žejo?

 

 

V podvečerních hodinách navíc klesne výstraha tajfunu na směšnou trojku, takže se zpřístupní i plavby se star ferry. Kdo by to byl dopoledne řekl, že tenhle den nakonec nebude úplně ztracenej? To máme hned dvě odškrtnutý must see - kochání se svítícím skyline, doprovázený lítáním kšiltovek a zfackováním od poprchávajícího deště..

 

 

... a onu tříminutovou jízdu smrti přes moře směrem na ostrov. A vůbec, Martin s Jaruškou ještě zapláčou, až se budou lopotit po hong kongskejch kopcích a s něhou budou vzpomínat, jak je tenkrát pleskal vítr do tváře a že nebyli obleptaný potem jak vrata od chlíva. Fakt, vím o čem mluvím.

 

 

Na ostrově to má pak už celkem rychlej spád, protože únava napadla naše hosty. Navíc to naše neustálýho mudrování o tom, co bezvadnýho můžou vidět tady, támhle a až támhle, to je zaručenej recept, jak utahat hosty k smrti. Shovívavost, máme premiéru. Projdeme teda liduprázdný ulice, který obyčejně zamořují kupy lidí (tuhle anomálii si vyloženě užívám), mijíme výstavní bordel, co na ulicích zanechaly větruvzdrorný a tajfunovzpurný Filipínky, a pomalu si to nasměrujeme zpátky domů.

Beztak bych ale řekla, že na okolnosti vlastně dobrý. Respektive, zatím nejlepší tajfunovej den, co sme tu za ten rok měli...

 

 

I když teda doufám, že nám další Pražská návštěva nepřiveze (teda kromě štangle uheráku, co sme o ní po nocích snili a co se nám skoro ani nevejde do ledničky), třeba hurikán...

 

 

 

 

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload