HISTORICKÁ ČÁST A ARTLAND

December 16, 2016

Hodně se mi líbí název Wan Chai a myslím, že je to dobrý důvod k tomu, abych to tam jela omrknout a zhodnotit, jestli se mi bude líbit i to místo samo. Je to na severu ostrova a pro dnešek se hodlám vydat pouze od třídy Hennesy směrem do jeho vnitrozemí. Odhaduju procházku přibližně na dvě, dvě a půl hodinky (jsem rozumná a půlhodinku si dávám jako zálohu pro bloudění).

 

Tákže, první na seznamu mám taoistickej chrám (když to tak počítám, tak tohle je TEPRVE můj šestý hong-kongský), který je zajímavý tím, že je to největší taoistickej chrám ostrova. Co jediný mě při hledání informací o něm znepokojuje, je samotný zjištění, že je zasvěcený bohu moře, ale nejmenuje se Tin Hau (a pak v tom má mít jeden pořádek), nýbrž Pak Tai Temple. To je bordel s těma jménama, fakt...

Nuže, k Pak Tai Temple stoupám krátkou a strmou uličkou Stone Nullah Lane, která mě už v půlce zdraví odérem pálených vonných tyčinek. Evidentně jsem tedy na správné cestě a v myšlenkách si radostí povyskočím. Když se pak dostanu na konec ulice (tam, kde se kříží s Lung On Street), povyskočím si ještě jednou, protože už zvenku se mi ten chrám hrozně líbí. Je zapadlej na konci tý krátké ulice, osvícenej jen z jedný části (protože tu druhou cloní vyšší budovy pod svahem), napravo je malej parčík se školkou a v před zahrádce se kloní zapuštěný stromy s liány. Prostě hotová malebnost!

 

 

Protože jsem zatím neviděla, aby byl chrám (ať už taoistický, buddhistický nebo s převahou čistě čínských prvků) zvenku takhle bohatě a detailně vyvedený, strávím pěkně hodnou chvíli jenom samotným obhlížením jeho střešních a obvodových dekorací. Příběhy pochopitelně nedokážu přečíst a bohužel se mi k nim ani zpětně nedaří na internetu najít žádná souvislá legenda.

 

 

Když už jsme zase u těch legend... abych uvedla na pravou míru tu nesrovnalost s tím, kdo že ten Pak Tai je. Vypadá to totiž, že Pak Tai je součástí mnoho různých příběhů (každý náboženství si ho bere do huby trochu jinak), z nichž hong-kongčané upřednostňují ten, který jej staví do role ochránce moře (nejvíc se jim to hodí). Tenhle bůh je ale přitom obecně označován spíš za boha nebe a je představován pod několika různými jmény. Jeho legenda zní asi takhle:

    ... když začala upadat dynastie Shang, zlá síla se rozhodla pustošit zemi, což se nelíbílo Shangajskýmu princi. Ten tudíž se svojí dvanáctičlennou nebeskou legií přemohl tuhle zlou sílu v podobě Demon King a jeho vítězstvím pak nastal triumfální návrat nebe. Princ byl nato označen jako Pak Tai, resp. Supreme Emperor nebo Mysterious Warrior of Dark Heaven. Jinými slovy, jako jeden z nejvyšších bohů nebe.

     

    No, Pak Tai se uctívá hlavně pro statečnost a oddanost (předpokládám oddanost dobru a světlý straně) a bývá zobrazován s dlouhými vlasy (hippie jeden) a bos (říká se mu bosej bůh). Bosou nohou přitom drtí želvu jako symbol zla (zlá želva), resp. na znamení toho, že správnost vždycky zvítězí. Halelujah! Nebo jako se to řekne v taoištině nebo budhištině...

     

     

      Tenhle chrám je zatím asi nejpřeplácanější, co jsem viděla a to se mi fakt zvrhle líbí. Navíc se mi zdá, že jsou tu snad všechny myslitelný symboly najednou - deska s deity, co jsem viděla v Tai Sui na Sheung Wan, pece na pálení přání, čtyři ochránci u hlavního oltáře, deska předků jako v Ancestrall Hall a mnohem a mnohem a mnohem a mnohem a mnohem víc.

       

      Abych nezapomněla, chrám je taky v žebříčku chráněných památek a má označení Grade I Historic buildings (pak jsou i Grade II,III - dohromady asi na 1500 památek). Grade I má nejvyšší prioritu a po HK je takových budov a míst obecně lehce nad 200.

       

       

      Duchovně uspokojená se pak vydávám na hlavní třídu Queens Road East, kde bych měla najít nejstarší hong-kongskou poštu. Říkám si, jestli by mi odsud ještě poslali pohledy do Čech a pak přemýšlím, jestli je pravda, že na poště pracujou jenom mimozemšťani, jak se říká v Men in Black
      https://www.youtube.com/watch?v=fC0We6UVqZ8

       

       

      Na té samé třídě se pak mezi budovami a obchody nachází ještě jeden chrám, který je na opačné velikostní škále, než chrám Pak Tai. Tenhle maličký Hung Shing Temple (ještě nemáte těch chrámovejch povídaček dost, žejo..) vypadá trochu zapomenutě, tak k němu urban planneři alespoň přistavěli přechod. Přes přechod tedy rovnou do chrámu...

       

       

      Takže, Hung Shing božstvo je pro změnu zase spojený s mořem (už se to začíná zajídat, co?) a konkrétně je známý jako God of Southern Sea... pro změnu je to taky ten typ chrámu, který stál  původně na samotným pobřeží, ale dneska už je díky vysypávání pevniny z jejím hlubším vnitrozemí. 

       

      No a teď trochu sportu!

       

      S Honzou máme sraz na Southern Playground, kam si údajně chodí zahrát fotbal místní starší páni kolem padesátky. Netrpělivě ho vyhlížím, protože jsme si rande sjednali pěkně po staru (nefunguje nám telefonní spojení) - sraz ve 13h před vchodem, přičemž čekáme maximálně 20minut a pokud se jeden z nás neobjeví, jdeme si po svým. Ve 13:05 na něj hystericky mávám a mám radost, že se to povedlo a hlavně... že se půjdeme najíst.

       

       

      Jídlo si dáváme v dobrý restauraci Hay (ačkoli ani tady se člověk nedočká rozumnýho kafe) a ačkoli mám znovunabytou energii pro další průzkum Wan Chai, říkám si, že by byla škoda neobětovat pár těch kroků zpět a neukázat Honzovi svůj novej nejoblíbenější chrám. Svižně si to teda švihnem zpět k Stone Nullah Road, kde zrovna vyprovázejí děti z místní školky.

       

       

      Znale chytračím, že tamhle je bůh Pak Tai, že tamhle je pec, že tohle jsou nebeští vojáci a kdesi cosi.. no a pak si uděláme selfíčko, abysme nezapomněli, že jsme tu (výjimečně) byli spolu. Vždycky mu říkám, ať nás nebere zespodu, že nám to dělá podbradky, ale je nepoučitelnej.

       

       

      Poslední zastávka je pak v ulici záchodů, neboli Lockhard Road, kde si chci koupit drátek. Našla jsem tu totiž krám s uměleckými potřebami, který nabízí od sto-jednoho výběru papíru, barev, pláten, tužek nebo nálepek do dívčích deníků. Jmenuje se to Artland a člověk musí vejít do budovy Lockhard Centre, která vypadá jako vchod do cizího činžáku a vyjet si výtahem do třetího patra. Ceny tu sice nejsou lidový, ale zase to odpovídá šíři sortimentu a jeho kvalitě.

       

       

       

       

       

      Cesta zpět, oba šťastný. Já mám drátek a příběh a Honza má nový běžecký boty. Což mě ve skutečnosti bude stát minimálně měsíc poslouchání o tom, jaký ty boty jsou, nejsou, měly by být, co umí, co neumí, kde ho tlačí, jak se ošoupali, jak se v nich běhá, chodí, sprintuje a asi i spí (to je tak, když si někdo umí nekonzumně užít věci, ale tomu kdo to poslouchá z toho už krvácí uši).

       

       

       

       

       

       

      Share on Facebook
      Share on Twitter
      Please reload