NÁHODA NEBO PAST?

November 14, 2016

 

Protože se musím obejít bez Google Maps, pevně doufám, že mi k orientaci poslouží mapa z hotelu. Podle té to vypadá, že plánovaná cesta k Zakázanému městu bude záležitostí maximálně půl hodiny. Abych odladila správný směr cesty, ptám se ochotného portýra, který mi ale bohužel nerozumí, takže než stihnu zakročit, přistavuje mi taxi. Sebevědomě mu ukazuju na nohy a říkám "pěšky kámo, pěšky", protože tomu rozumí asi stejně dobře, jako kdybych mu to řekla anglicky.  Jeho nechápavý výraz mi dojde hned, co po dvou hodinách dojdu k vytyčenému cíli.

 

Na začátku cesty dělám nutnou zastávku v blízkém Ritan Parku, kam se dostávám po klasických obstrukcích s přecházením ulic a za všudypřítomného troubení.

 

 

Při vchodu do parku (stejně jako různě po ulicích) hlídkuje čínská policie a nevím, jestli je to náhoda, ale pokaždé, když nějakého příslušníka přejdu, tak si dupne. Jsem chytrá holka, takže na dupnutí nereaguji svým proslulým pohledem zabijáka, ale jdu dál. Kosmická harmonie dnes opět hraje v můj prospěch, takže mám na procházku krásné počasí a v parku se vyhřívají lidi. Všímám si (při dalších příležitostech se mi to jen potvrzuje), že Číňani si potrpí na informačních tabulích uvádět kvantifikační údaje, takže např. tento mural (wiki říká, že mural je vše, co je malováno nebo přímo nanášeno na povrch zdi, jako např. Lenonova zeď v Praze) je dlouhá úctyhodných 15m a vysoká 6m. Méně podstatné je (na tabuli tato informace stojí až za údaji o délce a výšce muralu), že se jedná o rituál uctívání slunce, kdy jeden vládce toto slunce pronásleduje a druhý na něj střílí (to tvrdí ta informační tabule, fakt).

 

 

Po návštěvě parku mě čeká úmorná cesta k Zakázanému městu, která vede podél hlavní silnice Dongchananji (resp. tato cesta je jediná, která víceméně zaručuje, že se neztratím, protože nevyžaduje žádné odbočování). Asi pětkrát se každopádně ptám, jestli jdu k Zakázanému městu dobře, ale buďto nikdo neví co to je, nebo neznají anglický název toho místa. Nakonec pochopím, že je to jenom hodně daleko a že mapa nelže a já jsem v nějakém paralelním vesmíru skutečně neodbočila z hlavní trasy. Při cestě míjím budovy jako Beijing Municipal Government a National Museum of Chinese history (na muzeum si dělám zálusk příště). Pak dojdu k zátarasům s policejními hlídkami. No pasaran děvče, půjdeš pěkně přes policejní kontrolu a detektor kovu. Najednou mě napadne, že nemám pas a že mě určitě nějaký čÍnský pohlavár vyhmátne a já půjdu bručet, protože jsem neidentifikovatelný imigrant. Nic, dobrý, akorát Zakázaný město je v pondělí (dnes je pondělí) zavřený.

 

 

Dostanu se tudíž pouze přes hlavní vstup do betonového vnitrobloku. Tam si můžu laskavě přečíst informační tabuli, která mě obeznamuje se vším, co dneska neuvidím. Mírně podrážděná a klasicky zmatená hledám park (na mapě je to zelený, takže kde je do prdele alespoň ten park?), ale nic takového tu nevidím. Dlouho věřím, že jsem se dostala pouze do oblasti Zhongshan parku, ale mám to celý popletený. 

 

 

 

 

Jediný otevřený vrata mě navádějí do oblasti The People´s Culture Palace, kde rozmýšlím své další kroky, když v tom mě osloví drobná Číňanka s dobrou angličtinou. Snaží se navázat rozhovor, ale já si obezřetně (nebo paranoidně) držím odstup. Určitě je tajná (pracuje pro imigrantskou policii) nebo krade. Tak nějak se ale nedá a po minutě mého úporného odolávání ví, jak se jmenuju, odkud jsem a co tu dělám. Ptám se jí, jestli se takhle seznamuje přirozeně a snažím se v jejím výrazu a reakci odhalit jakoukoli podlost či falešnost. Zdá se čistá a ptá se mě, jestli půjdeme na kafe. To je silný kafe. Snažím se nebýt paranoidní a zároveň zůstat ostražitá. Tak napůl kývnu k souhlasu, protože jí nevěřím a navíc mám v kapse 50 junanů (asi kilčo).

 

Sama říká, že je tady na návštěvě u kamarádky, je z jižní Číny a taky se chtěla podívat na Zakázaný město. Ukazuje mi na kavárnu v rušné ulici a nabízí jít dovnitř. Přirozeně se ve mě pere podezřívavost a chuť věřit, že je to prostě přátelská holka, co nemá žádný postranní úmysly. Zkouším se ptát, jestli ten podnik zná a ona tvrdí, že ne. Je tam pár lidí (můžou bejt nafingovaný, že?) a my jdeme dovnitř. Objednáváme si každá cappucino (45junanů) a říkám si, že možná bude otrávený. Jakmile mi ale řekne, že mám hrozně krásný oči, je to moje nová kámoška.

 

 

Její jméno si nepamatuju, rozhodla jsem se jí říkat Jenny, protože to podobně znělo. Jenny je buddhistka, vypráví mi o sobě a ptá se mě na osobní otázky (ale heslo k internetbanking ze mě nedostane, nejsem blbá, žejo). Naučí mě mandarínsky I love you, což se řekne wóláájnýý. Ukazuje mi mnemotechnickou pomůcku - ukazuje na zeď wól, na oko ááj, a na koleno nýý. Nevěříte? https://translate.google.cz/#en/zh-TW/I%20love%20you

 

Ptám se jí, jestli si jí můžu vyfotit, ale velmi mile mi říká, že věří, že by jí to vzalo duši. Říkám, že je to blbost a vyfotím si jí (musím mít na paměti, že se možná nechce fotit, abych proti ní neměla důkaz, až mě tu otráví a okrade).

 

 

Najednou si uvědomím, že je tu hrozný hluk a nějaká holka v kožených kalhotách řve na kluka "This is China" a velmi krutě ho kope. Kopáním ale myslím skutečně agresivní, nekompromisní útok. Poté ho násilně chytne pod krkem a nadává mu. Říkám si, že asi milenecká hádka (on se totiž nijak nebrání, takže si to interpretuju, že nechce ublížit svý hysterický holce). Ona ho nicméně zatlačí úplně do kouta a nepřeháním, rukou se mu sápe po očích. Jenny říká, že zaplatíme a prosí o účet, který paní přinese a na kterém je  320 junanů (za dvě kapučína a čaj). Omlouvám se jí, že tolik nemám, protože jsem měla jen kávu a čaje jsem si jenom srkla (zvyk z HK, že je čaj zadarmo). Vážně váhám, že to je celý zinscenovaný, protože si rekapituluju, že mě "nutila" (mě to připadalo jako nabídka), abych si vzala i nějaký zobání na stole, které tam bylo připravené, který jsem odmítla, ale které jsme měli napůl zaplatit.

 

Agrese za námi se stupňuje a přichází k nám druhá ženská z hloučku kolem toho chudáka a velmi razantně nás vyhání ven. Napadá mě, že tohle může být nepovedená krádež a my jsme (nebo jenom já?) nepohodlní svědci. Jenny to nakonec zaplatí a říká, ať jdeme. Kluk se na mě podívá a říká "please, call a police". Říkám, že nevím číslo a prosím Jenny, ať zavolá, ale nějak v tom zmatku to neudělá (v tu chvíli mi to spíš připadá, jako by se spíš bála jakkoli zasahovat, než že by do toho byla zapletená).

 

Odmítám odejít a polokřikem dávám ultimátum, že jestli okamžitě toho kluka nepustí, tak volám policii já.  Vyhaněčka mi vysvětluje, že nezaplatil a zaútočil na tu slečnu v koženejch kalhotách. Vím, že lže a odmítám odejít, což způsobuje, že útočnici stojím tváří v tvář (ale vytáhla jsem ji na ulici plnou lidí, takže věřím, že mě nenapadne), ona na mě hystericky křičí a kluka znovu udeří do obličeje. Beru telefon a naposledy ji upozorním, že buď volám policii nebo nás nechá všechny jít. Mele něco o tom, že nahoře má tatínka a že tohle je Čína a on nezaplatil. Zavelím (teď to myslím vážně), že jdeme.

 

Kluk mi hrozně děkuje, říká, že je tu první den na bussiness cestě a s tou holkou šel na víno (je to náhoda, že se potkali stejně a šli do stejného podniku?), kde jim pak přinesli účet na 800 junanů, které odmítl zaplatit. Pochopitelně nemohl tu holku napadnout, protože je v cizí zemi (navíc Číně) a umí si spočítat, že kdyby se tím nechal vyprovokovat, tj. nezaplatil a ještě ji napadl, tak by měl průser jako vrata. Mohla jsem být tou obětí já, je v tom Jenny zapletená úplně stejně?

 

Nakonec si všichni povídáme, procházíme se, vyměníme si kontakty a obejmeme se, když Thomas odchází na metro. Doufám, že mi Jenny napíše e-mail jak slíbila a že tohle celé nebyla past, do které jsem se svou popuštěnou obezřetností dostala. Co myslíte?

 

 

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload