ARRIVAL

November 5, 2016

 

Po 11,5h letu jsme dorazili na místo, které bylo minimálně o 12° teplejší, o přibližně 9000km víc na východ a přesně o 8h napřed. První kontakt s Hong Kongem byl teda veskrze fyzický – ikdyž teď nemluvím o tom, jak moc jsem pochopitelně docenila svůj příjezd v mikině a kabátě (mnozí tuší ironii) ani spánkovém deficitu, ale o vzduchu, co voněl po moři a vlhkosti, která okamžitě pohřbila dehydrovaně vypjatou pokožku ze suchého vzduchu v letadle. Hong Kong jednoduše připomínal léto na plavečáku.

 

 

Na letišti jsme hned vyfasovali řidičku taxíku v černých rukavicích, která jako jedna z mnoha řídila klasické zelené taxi značky Toyota. Svoji rozpadající se káru vymazlila důvtipným držákem na kapesníčky, přičemž pochopitelně nesměli chybět alespoň tři připevněné telefony na palubce, houpací kočička v zadní traktu a šlágry rozjemnělýho hongkongskýho popu. Jinak, zelené taxi prý osluhuje pouze oblast New Territories, červené Kawloon a ostrovy, modré pak pouze Macau.

 

 

Před rezidencí Gold Coast, konkrétně věží Tower 19, jsme vyložili svoje zavazadla a já si šla okamžitě s přísností zkonrolovat přislíbenou položku, tj. rezidenční venkovní bazén. Check. To by šlo, ne?

 

 

Protože současný nájemník, Honzův kolega, má plánovaný odlet na 9.11, vstup do bytu připomínal povědomý apokaliptický chaos, který zažil každý, kdo se alespoň jednou v životě rozhodl změnit adresu. Nemůžu říct, že jsme nebyli mírně rozladění, když jsme se znovu ocitli mezi záplavou krabic, pytlů rozdělených na “vyhození” a “s sebou”, lepenkou a prachem. Šli jsme se proto potěšit pohledem na nedaleký kýč na Dolphin Square, ale když jsme se přistihli, že 20min bez pohnutí a v naprosté tichosti zíráme na moře (na Dolphin Square jsme došli jen skoro), museli jsme si přiznat, že víc než jakýkoli úžas za to může agonie z únavy a vedra (v 9h ráno už se teplota vyšplhala na 26°). Zombie krokem jsme se tedy vydali zpět do Toweru a já si dala zaslouženou sprchu.

 

 

Po osvěžení Hong Kongským proudem přišel první mikro výlet a řešení dalšího problému, totiž pocitu hladu. Protože jsem si prozíravě nechala veškeré letní oblečení (alespoň to málo, co se vejde do igelitky z DM) poslat letecky s otatními věcmi, musela jsem zpět na přímé slunce vyrazit v kožených botách a tričku s dlouhým rukávem. Cesta do Tuen Mun zahrnovala první zkušenost s hong kongským double-deckrem. Místní v autobuse ječeli jak na tržišti a naučila jsem se, že je zvykem upevňovat jejich wheel grocery bag na místo pro vozíčkáře a kočárky. Pokud to nechápeš, lidi ti dají loktem vědět, že tohle místo patří tomuhle legendárnímu pomocníkovi pro nakupování.

 

 

V Tuen Mun jsem se seznámila s další klasikou, tj. megalomanským nákupním centrem, v němž se každý napoprvé cítí jako Minotaurus (kam se hrabe NC Chodov). Zákeřný komplex je protkán koridory, které spojují i několik různých budov. Pozor, tady nestačí ani triko s dlouhým rukávem, protože místní jsou mistři v maximalizaci účinku klimatizace a není tak vůbec problém se při nakupování nebo cestování v dopravě nachladnout.


Tam jsme uspokojili hlad v Japonském bistru, kde jsem si dala nějaké udon nudle s plátky vepřového (syrového) a vývarem, to celé v tzv. “hot pot”, tj. ohřívacím kastrolku s vlastním hořákem. Prostě Fondu styl, kde si člověk sám rozbublá vývar a uvaří maso. Se závistí jsem koukala na Honzu, jak se láduje pikantním Kimčchi s rýží, tj. takovou směsí zeleniny, rýže, masa a pochopitelně Kimčchi, tedy tradičního kyselého zelí. Jak nás erudovaně poučil Jirka, Kimčchi, stejně jako hot-pot kultura, je původně Korejská, ale v Japonsku se stala populární.

 Na zpáteční cestu jsme si již pořídili tamní dopravní “lítačku” Octopus Card. Je mi fakt záhadou, co všichni mají s těmi názvy odvozených z mořských potvor – tady se karta jmenuje Octopus, v Londýně Oyster. No, ještě, že my máme tu Open, že… Octopus tu má nicméně podobnou funkci jako Open card, tj. neslouží jenom pro přepravování, ale můžeš si ji různě nabíjet, apod. Např. nám slouží jako vstup do Gold Coast Rezidence.

No, celý den nula (po 30h nespánku se kvalitativně nedá nazvat dnem 1) jsme zakončili celkem prakticky a na místní Piazzetě jsme nakoupili prostředky na úklid, do kterého se zítra pustím. Zcela nakonec jedno moudro z našeho výherního výtahu, kterému chybí některá čísla pater.

 

 

Tak dobrou.

 

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload