A PŘIŠEL PODZIM

October 30, 2017

Konečně do Pekingu ! Ne, jako vážně...

 

Tady jsme totiž reálně začali naši asijskou Odysseu, k tomuhle místu se váže moje první hlubší seznámení s neevropskou kulturou, tady mi mrzl nos jen co sem vytáhla paty na svý beznadějně chaotický a neúspěšný toulky a tady se pomalu uzavře náš první rok. Přijíždím tak do města, který mám ráda z nostalgie a dokonce bývám shovívavá i k tomu, že je v některých ohledech tohle město trochu zaostale natvrdlý. Respektive, trochu víc.

 

A tak se nesmyslně usmívám i tehdy, když na scannovací pás v metru rutinně vyskládávám těžký kufry, přestože moc dobře vím, že mutující mladík u monitoru by nepoznal nebezpečný předmět, ani kdybych mu jím mířila přímo do slabin a nechám slečnu v bachařský uniformě a s rudou páskou přes rameno, aby mi na oko zkontrolovala obsah kapes a zda nemám někde za pasem další bambitku. Jo, na takový funkce mají v Pekingu speciální šuplík.

 

První den nicméně vidím na nenásilný napojení na město, takže volíme vycházku do Beihai Park, kde jsme ani jeden ještě nebyl. Máme vyloženě přející počasí a takovou kvalitu vzduchu, že by se dala předpisově ordinovat do kyslíkovejch bomb. Podzim v Pekingu, to ještě neznám.

 

 

Vstoupíme do parku, kde se rozlívá Beihai Lake a na jehož protějším ostrově se vypíná bílá kopule. Sem z tý blížící se roční uzávěrky v prazvláštně vymatlaný náladě a tak se Honzu snažím dokonce nalákat na projížďku v lodičce, co má tvar lotosovýho kvítečku a můžeš se s ní točit 360°. No ty bláho...

 

Cestu na ostrov lemují aleje vrb a stromů, co se pomalu barví do červena - to je barva, kterou jsem minulý rok nezažila, protože byly stromy buď už opadaný nebo sem na ně v tom smogu neviděla.

 

 

Park je typicky plný starých Číňanů, co ve svých zaprášených hadrech sedí na zemi nebo kdykoli jinde, kde se jim zrovna zachtělo. Myslím, že kdyby se někteří z nich rozhodli ty kabáty vyklepat, způsobilo by to zatmění slunce nebo přinejmenším hromadnou dopravní kalamitu. Občas na mě některý z těch starších lidí dokonce v přátelským gestu sáhne nebo mě vezme za loket, jako bych se po letech vracela do starý rodný vesnice. Jenže, když na mě šahají cizí lidi, vždycky ztuhnu jak týden mrtvá kočka. A pak ještě otevřou tu pusu...

 

Ale jinak se na ně prostě skvěle dívá. Ostatně, celý Číně někdo podle mě ubral tak 30% z celkový saturace, ve funkci vyvážení barev nastavil převážení šedý a projel ji filtrem ve stylu vintage, protože je fakt celá zašlá, zaprášená a taková zatuchlá. Není tu žádný pořádně nablyštěný finanční centrum jak v jinech velkejch městech - tady si šedej prach na všechno sedl úplně plošně.

 

 

Vyšlápneme teda ke kopuli, kde po nás chtějí další vstupný. Proklatí Číňani! Dám Honzovi ultimátum, že jestli nepůjdeme dovnitř, vytáhnu zpátky plán s lodičkama, takže nakonec zaplatí a my vejdeme do čtvercovýho prostoru mongolský kopule White Dagoba, vystavěný v úctě ke Kublai Khanovi. Už se leknu, že to je jako všechno, protože do kopule nevedou žádný dveře, tajný chodby, ani na ní není nic víc, než znak, co jsme si ho mohli prohlídnout i zespoda parku. No, tak se pokocháme praskající bílou hlavicí a spustíme se směrem dolů z kopce parku, přičemž shlížíme na táhnoucí se čínský střechy a jezero, co se roztíká daleko do dálky.

 

 

Cesta nás svede do klasickýho chrámovýho prostranství a já si zároveň říkám - to je ale divný, že za Pekingem postavili proti Mongolům zdi a tady jim staví svatostánky. A pak se dovzdělám, že Mongolové jim ty zdi prostě přelezli a udělali z Pekingu hlavní město pro svoji dynastii Yuan, což bylo vlastně vůbec poprvý, co někdo překvapivě pojal tohle ošklivý, placatý a neúrodný město bez větší řeky za hlavní město Číny. No, ale beztak je Číňani přes ty zdi zase přehodili zpátky, žejo...

 

Dole v altánu pak nikde nikdo, hotová podzimní balada! V deliriu ze včerejší bujaré oslavy na počest našeho blížícího se ročního zúčtování se proto neskromně rozvalíme na prkna altánu a necháme se táhnout časem. 

 

Jo, takhle přesně jsem se potřebovala naladit na frekvenci Peking.

 

 

 

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload