POSLEDNÍ ŠTACE

October 19, 2017

Čistě z úcty k městu se jdeme mrknout i na nákupní třídu Orchard Rd. Zvenku má ale černej puntík, protože ničím zvlášť nevyniká. Za zmínku stojí snad jen budova ION, barevný sochy městskejch lidí a jídelny v přízemí nákupních center, kde se dá prej vůbec nejlíp najíst. A tak se vydáme na wotton noodles, co se na ně stojí i hodinový fronty a na dezert sago. No, na puntík to sice není, ale ohňostroj chutí se taky nekoná.

 

 

 

Dál si to švihneme k čínský části města, kterou jsme si nechali až na tenhle poslední den, protože.. no, to je snad jasný. Projdeme nejstarší obydlenou částí a vymeteme to nejnutnější - chrámy, který většinou procházíme už jen v modu automat a který stojí - stejně jako ve všech městech, co zažili silnej ekonomickej a infrastrukturní růst - v opozici k modernímu městu. Třeba tady jde o odstup jen 70ti let, kdy bylo ještě celý moderní pozadí chrámu úplně prázdný.

 

 

A jdeme dál, směrem na trhoveckou horu zvanou Ann Siang Hill. Haha, hora. Kopec, kopeček to je. Mají to tu celý placatý! Když se z hory v další půl minutě zase seškrábeme dolů, namíříme si to ještě k China Food Street a tam nás zezadu a nenápadně udeří únava. Upřímně, kdyby to tu mělo nějaký loci, asi bychom se neobtěžovali návštěvou Duxton Pinnacle (ostatně, jsou to přece "jenom" paneláky) a namířili si to přímo do vedlejší Indie. Jenže, takhle máme dojem, že nás město dostatečně neohromilo a s pocitem ošizení si to s ním jdeme vyřídit na sídlák!

 

 

 

Když si člověk odmyslí okolí, je Duxton Pinnacle další Singaporskou stavbou z dílny "stavby budoucnosti & vesmírný lodě". Stačilo by jen, aby ty spojnice mezi věžemi fungovaly jako suprer-rychlostní výtahy a okolo se ve vzduchu proháněla auta.

 

 

Vyvezeme se do 60 patra a náhodou se zmixujeme s rozvernou skupinou studentů, co halekaj na celej Chinatown. Hlídač nás na poslední moment zmerčí a tak si do jeho "kanceláře" musíme sjet pro lístky jako jiní slušní lidi.

Nicméně, takovým rozsáhlým prostorem jsem se ve výšce 60.patra ještě nepohybovala. Navíc, když odejde skupina studentů, zůstáváme tu jenom s mládencem, co si dává ozdravnou repetetivní procházku po rezidenčním okruhu. Já sebou unaveně hodím na židli u kamennýho stolu a nohy svěsím do prázdna. Ježiš, to tak příjemně fouká! Tady chybí už jen ubrat bezpečnostních kamer a trochu si přihnout. Ale to né, v tomhle ohledu jsou Singaporci zábavný asi jako žvejkačky po čtyřech hodinách.

 

 

Užijeme si západu slunce ve velkým stylu a ve slepým úhlu kamer se rebelsky svlažíme alespoň nealkem. Počkáme, až se slunce sveze níž k horizontu a pak se je na čase zaútočit na kraba.

 

 

Jo, krabí maso. Bílý, měkký, nijak výrazný a tak jemný, že bych skoro řekla, že je rozvařený. Pro vybranou večeři volíme restauraci Momma Kong´s, co ji údajně vedou Singaporští bratři a zatvrzelí krabožrouti. Prostředí super, ale ceny na ovívání.. Jako hlavní chod si dáme kraba v chilli omáčce, co je pro svou chuť vychvalovaný tak, že by nám po něm už mělo všechno ostatní chutnat jako seno.

 

 

Jsme společensky nervózní z toho, jak kraba zvládneme kleštičkama rozkřápnout a tak si vyžádáme slovní instruktáž. Jeden z bratrů říká, že vnitřnosti kraba jsou nahořklý, ale těch bychom se vzdali i bez tohoto vědomí . Na krabí maso zaražený v koncích klepet nám pak představuje speciální nástroj - vydlabávací lžičku, podobnou trpasličí špachtličce.

Honza krabovi suverénně urve jedno klepeto a křupne ho. Hračka. Vezmu si od něj kleště a klepeto křupnu taky. Chilli mám ve vlasech, v telefonu, na průvodci, na obočí, auto za mnou ho má na okně a zvládla jsem ohodit i stěnu. Elegantně vytáhnu navlhčený ubrousek a seriozním tahem omyju obličej, ruce, nohy a všechen majetek. Na stěnu naštěstí není tolik vidět a zpětně vděčím moudrýmu rozhodnutí najíst se venku.

Jinak se mi zdá, že krab moc masa nemá a tak když skončím se svým klepetem, hladovým pohledem se ještě docpu Honzovou půlkou domácí bulky, co ji při pečení štědře vyváleli v oleji. Ne nadarmo se říká, že tohle jídlo je "constant finger licking". V jednom kuse člověk totiž skutečně vydloubává zbytky vzácnýho masa a po první články prstů ho ráchá v jezeru omáčky, bez níž by maso nijak nechutnalo. Musím proto říct, že takhle zasraná od jídla jsem nebyla od doby, co jsem nabyla rozumu.

Cestou do Indie se mění atmosféra i prostředí. Davy s prominutím tmavnou a ulice jsou plný mužů s knírky, v košilích a s igelitkami. Před chrámem se prodává nepřeberný množství dámských cetek do vlasů, nosů a uší, společně s nespočetnými obchody s dámskou obuví. Všechno se blyští tak, až mám vypálenou sítnici. Ale nejlepší je tenhle second handovej obchod s dárky pro nechtěný děti.

 

 

V chrámu se koná několik rituálních obřadů, který mě překvapují svojí zmatečností. Jak možná správně poznamenává Honza, může to být způsobený polyteismem, kdy každýmu božstvu náleží vlastní rituál. Není to jak v křesťanským chrámu, kdy se všechny zraky upírají k jedný bohoslužbě. Tady totiž v jedný části chrámu čapnou hindi sochu s božstvem a rituálně s ní obejdou tři svatyně, jinde se lidi u jinýho svatostánku nechávají speciálně pomazat popelem, bohům předají banány a do igelitek (nebo z nich?) rvou hrsti okvětních lístků a jinde zase božstvům pálí svíčky a čelem se klaní k zemi. Koukám na to jako bych to viděla poprvý. Jo, já to vlastně vidím poprvý, takže na to mám asi právo.

 

 

Co se hinduistům v jejich obřadnosti nedá upřít, to je hluboká soustředěnost, stejně jako fakt, že se po modlitbě nikam nespěchá. Působí tu jako vcelku semknutá komunita.

Nicméně tahle komunita vypadá tak semknutě, až sem z toho sama měla trochu sevřenej zadek. Tihle hoši se do foťáku neusmívali.

 

 

 

 

 

 

 

Tags:

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload