OD OPIC DO INDIE

October 18, 2017

Půlden bez města, jeho centra, shonu a hypermoderních serepetiček budoucnosti. Jo, stará dobrá příroda, co každej kvartál nepotřebuje update softwaru.
 

Nejdřív vyjedeme na sever, kde to zase vypadá jak na evropským předměstí a v trávě si dopřejeme čerstvou bagetu z benzínky. Tým indickejch třicátníků zrovna hraje kriket, což  je tu mimořádně populární. Jsou naprosto příšerný. Půlka týmu stojí ve stínu a dloube se v nose, hlavní chytač žije ve světě zpomaleným tak asi o dvě vteřiny a ostatní hráči mají jedinou práci - hledat ztracený míček ve křoví. Jo, kdyby měli aspoň čtyři ruce jako Brahmna, tak by to na tu třetí ligu snad i bylo.

 

 

McRitchie Natural Park nás rovnou svede do nepropustnejch koutů sekundárního deštného  pralesa. Jenom domýšlím, co sekundární deštný prales znamená, ale zní to důležitě. Tohle je prostě les plnej obřích lopuchů, do vodotrysku rostlých palmových hlav a samozřejmě všemístný vlhkosti, že mám zase pocit, jako by mě někdo od hlavy až k patě opatlal obřím lízátkem. Ne fakt, já se těším na podzim jak nikdy!

 

 

No a taky je to les plnej vopičáků. Hned zkraje se nad náma prožene rodina makaků. Tyhle opice ale nejsou podobný těm od thajskejch chrámů, co turistům na drzo loví smažený řízky z igelitky a za pamlsky se naučili trojitýho rittberga. Tyhle jsou spíš bázlivý a obezřetný, jak je to naučila příroda.

 

 

Pralesem si to nakráčíme ke kýženýmu cíli naší cesty, 300m úseku zvanýmu TreeTop Walk, co vede nad korunama stromů ve výšce asi 25m. Tady v Singaporu se na věci díváme zpravidla svrchu.

 

Zdá se mi ale, že most jistí několik ocelovejch lan spíš fórově, protože se nebezpečně kinklá. Beztak ale poslušně uposlechnu výzvu na ceduli, ať se neotáčíme zpět a vkročíme nad propast. Jako dobrý, lidi tu do sebe moc nestrkají, hada sem nepotkala a asi nás nebylo víc jak 30, protože se neurvala lana. A tak po dvou minutách střídavých závratí stojíme zase pěkně nohama na zemi. Dala bych to ještě tam a zpátky, ale nebudu dělat problémy.

 

Navíc, když nás následně předejde pán s igelitkou, co jde na nákup celkem zacházkou, je evidentní, že potřebujeme doplnit energii jídlem někde ve městě.

 

 

Indickou čtvrť města si hodláme podat jen okrajově, protože s ní počítáme jako s hlavním chodem až zítra při hinduistických oslavách Deepavali. Proženeme se proto ulicí plnou sárí a nedaleko zlatý kopule Sultan Mosque se necháme usadit v muslimským halal podniku Zam Zam. Odvážně objednáme náhodným výběrem dvě jídla, z nichž z jednoho nám hoří huba ještě při přistání v Hong Kongu a druhý je typická kombinace biryany rýže s kostkama masa. Okurky politý kečupem vynechám, stejně jako si netroufám objednat mlíkový kafe kopi, protože... ještě se prostě nechystáme zpátky do hotelu. A mimochodem, tihle halal bratři nás tak trochu obrali. No, necháme to bejt, však ona se o to ta jejich karma postará..

 

 

Pokračujeme dál na Arab Street a k ní přiléhající Haji Lane, což je hipsterská čínsko-indická křižovatka, kde to hýří nočním životem. Kavárny s exteriéry divokých barev, klasickej trap na turisty a jejich požitkářský naladění. Tak jo, hoď nám sem jedno pivo a mně kafe se zmrzkou, ať vám do tý předražený kasičky taky něco přihodíme. 

Nějak se ale příjemně rozsedíme a po setmění to vypadá, že jsme tu kasičku vysypali snad celou. Popít v tomhle městě, to jednomu vysaje kapsy i s celejma kalhotama. A než budeme muset propít i moje tílko, jdeme raději domů...

 

 

 

 

 


 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload