SUPERRMĚSTO

October 17, 2017

Já to přiznám. Zvažujeme, že nasedneme k dalším líným turistům do sigtseeing bus. Nakonec nás ale ubrání naše vlastní sebeúcta, i to, že dva lístky vydají za slušnou večeři. Rezignovaně teda kapesníčkem otřu orosenej zátylek a od historický budovy parlamentu vyjdeme vstříc polední smažírně. Tomu obtloustlýmu amíkovi na otevřený korbě autobusu, co drží v jedný ruce kafíčko a vánek mu chladí obličej, ale nic dobrýho nepřeju. Průjem na tebe, srabe!

 

 

Elgin Bridge nás přenese na ten břeh města, ze kterýho bude později výhled na vesmírnou hotelovou loď a možná i nejpropíranější atrakci, Singaporský superstromy. Ne, že bychom byli tak nedočkaví, jako spíš z nutnosti střídmí, a tak si cestou odpouštíme pozastavení nad kdejakou koloniální cihlou. Vyloupneme se někde u UOB Plaza a já si dřepnu na první rantl, co se mi nabídne. Na svoji matku, co si ve stylu trnavskýho don´t give a fuck dřepla uprostřed vatikánskýho náměstí na bobek, ale pořád nemám. Ve stínu náměstí, co spojuje ty dvě hlavní UOB bankovní věže, si prohlídnu kombinaci koloniálně-modernistický architektury pěkně zdálky.

 

 

Taky tu mají na náměstí sochu Newtona od Salvatora Dalího. Prej, že velký poznání gravitace by nevzniklo bez open mind a open heart. A proto je socha vykuchaná v oblasti hrudníku i hlavy, aby mohla poznat padání jablka. Tak já čekám...

 

 

Těch soch ve veřejným prostoru tu mají vícero a s Honzou se shodujeme, že čím jsme starší, tím přicházíme sochařství víc a víc na zub. A tak na Ruffles Square čumíme hodnou chvíli i na sochu Progres a Vylepšení, co kolem ní prochází kravaťáci z okolních finančních a bussiness center. A já mimochodem v tomhle centru dění tvrdím, že co se týče hezkejch a šik lidí, primát zůstává bezpochyby pořád v Seoulu.

 

 

Pozor, přichází klíčovej přechod k výčnělku u Marina Bay, město se začíná zelenat! Já nicméně zase začínám rudnout, takže je na čase udělat si požitkářskou přestávku u chlazenýho kafe a z dálky zhodnotit vesmírnou loď Marina Bay Sands. Jako pěknej hotýlek, takovej rodinnej...

 

 

Mohli bychom sice nahoru k infinity pool, ze kterýho shlížej hosti na město jak na dlani, ale problém je to k, ne do. Lůza teda může vyjet na střechu hotelu, ale musí stát na druhé straně zábradlí, které dělí tuto plochu lůzy od plochy hotelových hostů přibližně o dva kroky a 10,000kč /noc. Někdy jindy, my už jsme se zabydleli v předražený díře pro sebevrahy...

 

Na samým konci Merlion Parku škrtáme další dvě ikony města - vodu chrlícího maskota Singapuru, rybo-lva Merliona (mer-lion) a budovu divadla Esplanade s podobou defenzivního ježka. Teda, oficiálně se jedná o tvar durianu, ale tahle interpretce trochu zavání, že..

 

 

Přes Esplanade most, co vypadá jak DNA šroubovice, se pomalu přemisťujeme k lodi, za níž číhají ty superstromy. Cestou mi konečně dojde, že se u nás v Hong Kongu prodává zákusek s názvem esplanade, což mě dost potěší, protože až se jím budu příště cpát, bude to doslova teatrální zážitek.

 

Zároveň se pořád tetelím nad tím, jak je všude tak málo lidí. Já vím, já vím, pátek odpoledne, to se ještě vydělávají těžký singapurský dolary, když je tohle město momentálně tím nejdražším místem pro žití.

 

 

Vplujeme dovnitř hotelu, jehož stěny se sbíhají do trojúhelníku a kde bydlí asi ti, co neměli na super deluxe pokoj v horních útrobách lodi. Tak když už, jedině s výhledem na město, ne? Co je tohle za nesmyslný kompromisy?

 

 

My sami se s tím nemažeme a v sámošce kupujeme piva a buráky jak typičtí čeští balíci na dovče v Bulharsku. No co, když to stojí stejně jak jahodový Daiquiry na Malý Straně? Člověka z těch cen vždycky zostra bodne u srdíčka. A neřeknu, kdybychom se ještě povozili gondolou po kanálu obchodního centra, to my máme nějakou úroveň.

 

 

Jdem na to, zpátky na stromy!
 

Nejdřív se pokocháme pěkně s odstupem, ať máme ten úžas rozfázovanej. V elektrickejch korunách jsou zabudovaný malý světýlka, co po setmění rozehrávají stromy v jakousi multisenzorickou podívanou. Když vzpomenu na ten jeden zuboženej zelenej paprsek, co máme na našem skylinu a o kterým se s neúměrným nadsazením mluví jako o "light symphony show", opovržlivě si odfrknu.

 

Z celýho parku supertrees je jich dohromady šest, co jsou propojený mostkem, na který lze za vcelku symbolickou částku vylézt a prohlídnout si tak zahrady ze shora. Za sebe říkám, že pohled vzhůru u mě vzbudil intenzivnější obdiv, než naopak. Každopádně, volně se procházet pod korunama scifi stromů a nad korunama normálních stromů, to je úplně jiná liga zážitku, než když člověk pasivně shlíží dolů z kdejakýho mrakodrapu, především pak, když je to za sklem. Ze zeleně přechází zrak a někteří návštěvníci bez žaludku dokonce zkoušejí, co mostek vydrží a lomcujou s ním jak paviáni. Kdybych neměla třas v nohou, k jednomu bych přiběhla a zezadu mu jí pořádně lípla!

 

 

No a pak přecházíme do pavilonu Cloud Forrest Dome, v jehož centru se vypíná botanická hora o šesti výstupních řadách. Ze shora botanickýho kopce se spouští vodopád a celý prostředí je zahalený v mlze. K mýmu údivu je tu zima a zírám, že to orchidejím nijak nevadí.

 

 

Tohle je fakt scifi archa, která se po setmění rozsvítí a světlo dramaticky dopadá na okolní faunu. Mručím blahem a připadá mi to, jako bychom se nacházeli daleko v budoucnosti, v uzavřeným ekosvětě tohodle chladnýho skleníku. Možná díky apokalyptický atmosféře je tohle pro mě dokonce zajímavější podívaná, než samotný superstromy. Trochu troufalý, zdá se.

 

 

No, i když... jen co se stromy rozsvítí jak vánoční stromeček a světelný efekty se sladí se songy třeba od A. Franklin, musím nutně uznat, že se ani na moment nenudím. Souhlasně zhodnotím, že takhle nějak asi opravdu vypadá vyspělý město budoucnosti. Ale my, hrdí a pyšní rodiče svýho vlastního potomka, stejně předřazujeme Hong Kong. Je to větší uličník a to nám sedí víc, než tohle krásný, ale trochu moc vymazlený dítě od sousedů. Mám toho neandrátlskýho spratka prostě ráda, i když se Singaporem by v oblasti vyspělosti nejspíš prohrál.

 

 

 

 

 

 

Tags:

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload